O mateřské dovolené na druhou

Ne snad, že by byla někým či něčím zmařena, pouze jsme ji posunuli na dobu nezvyklou - tedy polovinu června.

Pokud si spočítáte pět a pět, zjistíte, že pětičlenná rodina s jedním příjmem, o kterém hovořit lze a s jedním "příjmem", o kterém hovořit je až hanbou, mnoho dovolenkovacích míst na mapě nenajdete. A je veskrze jedno, zda použijete mapu nástěnnou či globus. Jinak řečeno - na žádné velké vzdušné čáry jsme neměli a snad i proto nám přišla vhod nabídka přátel na společný týden u nich na chatě.

Protože jsou také rodičové, také dítko přibližně ve věku Lady, vypadalo to na příjemně prožité chvíle. Taky by se dalo říci - mateřská ve dvou. Logika znějící v uších našich manželů říkala, že není nutné dovolenkovat se zároveň s rodinami a užívat si čtyři děti celé dny, ale že postačí pouze podvečery a jeden celý den na zdeptání mužského rodičovského potenciálu. My se s kamarádkou Jitkou víceméně nebránily, věděly jsme své. I pro nás bude pryč zajetá každodenní idylka. Co si budu namlouvat, dobře jsem si vědoma, že nejúžasnější dovolená mých dětí, je to samé jako udělat rovnítko k naprostému vyčerpání osoby mé. Asi to mám divně zařízené, ale vím, že to tak je pokaždé. Tiše vrníc jsem poslouchala monolog Jíti v telefonu, jak chata má dva pokojíky, obývák-klubovnu, kuchyň, oplocenou zahradu s rybízem, jahodami, kedlubnami, hráškem, malinami, bazénkem pro malé, bazénem pro velké, fotbalovou brankou, kuželkami, domečkem pro děti, provazy, houpačkami, odstrkovadly , koloběžkami a dokonce pískovištěm. Tiše mi z koutků ukápla slina. To musím podstoupit, i kdybych pak rovnou měla směřovat na oddělení psychiatrické léčebny v Bohnicích.

Udělala jsem si seznam nezbytností, nabalila vše tak, že Jakub spráskl ruce, jen co vešel do dveří a na jeho:" A to je všechno nebo máš stejně zabarikádované ještě další místnosti?" jsem jen pokrčila rameny. Po zbavení se všech nezbytností pro mysl mou a zbytečností pro Kubovu (který tam s námi přes den nebude, že?!!). jsme se dohodli na kompromisu. Dcerky tedy seděly v autě a dokonce i nožky měly ve stavu hybatelném. Výhra. Víceméně, protože bábovky na písek musely zůstat doma.

Po příjezdu na chatu se jen potvrdilo, že holčiny čeká ráj. Během chvíle jsme si připadali všichni jako na vlastní chatě, přestože žádnou nevlastníme. Holky lítaly v pantoflíčkách sem tam, zahrada se stala další místností, a protože venku vládly čtyřicítky tepla, chlad chalupy byl tím nejosvědčenějším uspávadlem pro polední pauzu. Holky vzaly útokem celou zahrádku, ojedly, kde se co dalo a vychutnávaly léto. Lítaly, jak zdatné vydry s neustále mokrými vlásky, nahatými zadečky a malý Kubík s Ladou jim zdárně sekundovali.

Fakt je, že tento velmi mladý pár se trochu separoval. Vznikla tu první láska. Kubík již od rána zamilovaně vztahoval k Ladě ručičky a jen co byl vyjmut z vysoké židle po snídani, láskyplně Laďku obejmul a poprskal. Laďka reagovala naprosto odevzdaně. Taky jej poprskala. Tito tvorečkové se během týdne sžili tak, že by naše maminky nad námi jen spráskly ruce, co že jsme to za matky. Nejmenší si jedli z jednoho talíře, pili z jedné láhve, zkoumali, zda náhodou ten druhý nemá zrovna stravu lepší a my s Jíťou vše jen pobaveně pozorovaly. Proč nepřiznat, že my jsme se sžily také. Že naše přátelství je postaveno na veskrze stejném přístupu k životu, už jsem Vám říkala, ale v tomto týdnu jsme prohloubily určité hodnoty a dodaly našemu vztahu na intenzitě. Pokud se některá zprvu rozpakovala, zda utírat nádobí, zda není nutné vysbírat drobečky právě drobícího dítěte v ten okamžik, ta druhá ji jen usvědčila ve vědomí, že na to není sama. Naše maminky by bědovaly! Nádobí neznalo utěrku, drobky se hrozily luxu jen jednou za celý Boží den, když už se k nám skrze hromady smetí nemohli s přicházejícím večerem prohrabat naši manžílkové. Dětem náš styl naprosto vyhovoval.

Během týdne se zajel koloběh, kdy bylo jasné, že vždy některá dá napít nejbližšímu šprčkovi, že některá rozsvítí či dá vyčůrat toho, kdo se právě ocitl v nouzi. Bylo jedno, ke komu vlastně ono dítko původem patří.

Proč si nepřiznat, že jistý nepoměr, který musel být pro Jitku zpočátku šokem, tu byl. Zvládla to tak, že je, myslím, připravena na to povít ještě celou malou školičku.

Když jsme se po týdnu loučily, nějak jsme ani jedna nemohla pochopit, že už je po všem.

Přestože jsme obě měly v očích sirky - to, aby nám neklesla víčka za únosnou míru (protože jsme vstávaly s kuropěním díky děťátkům a spát chodily až jako zdatné sovy, protože jsme si chtěly poklábosit), byly jsme utahané, měly jsme vykroucené krky - to, jak jsme se snažily uhlídat všechna dítka u bazénu, věděly jsme, že tato "mateřská dovolená" neměla chybu.

Pokud dětství není jen pouhou přípravou na život, ale životem samým, myslím si, že jsme našim dětem přispěly, aby si na opravdovost života zvykaly i v jeho nedokonalé dokonalosti….