Objevovat objevené

Občas volíme rozvernější variantu, co paní učitelka, nezlobí tě? V horším případě jen, máš dneska nějakou známku a co úkoly? Odpovědi jsou většinou jednoslovné. „Dobrý, ne nezlobí, mám dvojku a úkol z matematiky, nevím…“

Někdy nám takové odpovědi vyhovují, protože není čas ani chuť se zabývat starostmi se školou. Někdy nás starosti našich dětí opravdu zajímají, ale pak narážíme na nechuť na fádní otázky odpovídat. Jak se doopravdy dozvědět, co prožívají v době strávené mimo rodinu? Občas to vypadá, jako by se dítě překročením školního prahu pro nás stalo tabu, které poodhalujeme jen při úkolech, kontrolách známek a jednou za půl roku setkáním s paní učitelkou na nepříliš oblíbených třídních schůzkách.

Těžko říct, jestli jen děti nemají chuť se zabývat školou mimo vymezený čas. Nebo spíš nevěří dospělým, že by byli schopni jejich starosti pochopit a řešit je. Možná, stejně jako my, nedokážou formulovat odpovědi tak, abychom si vzájemně porozuměli. O tom mluví spousta odborných článků a publikací, ale práci s objevováním otázek za nás nikdo nevyřeší. Zkoušíme se ptát tak, aby bylo jasné, že nás děti opravdu zajímají, že jim můžeme porozumět, protože i v nás je kdesi ukrytý kousek dítěte?

Hledání porozumění dítěti je neustálým nacházením společné cesty. Vzpomínala jsem, co by mě v dětských letech mohlo přimět, abych si své školní starosti vypovídala s rodiči a dlouho mě napadaly jen otázky dospělých pro dospělé. Až připomenutá vlastní zkušenost se školou mi pomohla najít otázky, které by děti mohly zajímat.

Otázky jako hra

Domluvila jsem se s paní učitelkou ze základní školy v malém městečku na experimentu. Ptaly jsme se těch, kteří se ve škole tři roky učí číst, psát, přijmout řád a přizpůsobují a vyrovnávají se se světem, ve kterém určují pravidla dospělí. Zajímalo mě, jak každá tato jedinečná osobnost vnímá školu a co v ní prožívá. Rozhodně nejde o sociologický nebo jiný průzkum, ale o malé nahlédnutí do duše rodících se osobností.

Otočením kouzelného prstenu škola ožila. Jako to vypadá?

• V očích dětí je „jako kočka“.

• „Jako závody formule jedna“ (takhle školu namaloval Honza).

• „Jako zvonící budík v 6.00 crrr.“ To už není moc příjemná představa.

• „Jako tygr, chtěl bych, aby byla jako malý přítulný koťátko.“

• „Jako pes, který je moc zlý.“

• „Jako nestvůra s bodlinama a ostnama, protože se tak starší chovají k mladším dětem.“ Tady kluk přikreslil opravdu děsivou příšeru s otevřenou tlamou.

• V mých vzpomínkách je škola tlusťoch s velkou pusou plnou zubů.

Některé děti velmi pečlivě architektonicky rozkreslily plán, jak má škola vypadat se všemi šatnami, schodišti a třídami, některé si „oživlou školu“ vůbec nedokázaly představit nebo je otázka prostě nezaujala a odpovědi se vyhnuly.

Když už je škola živá, můžeme si s ní povídat a ptát se. Zeptejte se své školy na co chcete…

Prakticky smýšlející dívka se zajímá: „Proč v každé lavici není počítač? Chtěla bych židle jako v hudebce. Představovala jsem si lepší pomůcky. Proč v Česku není moře?“

Jiné dítě se ptá „Proč tu všichni zlobí? Proč tu není bazén? Proč tu nejsou soutěže?“

Zdá se, že dětem ve škole chybí ledacos, takže: „ Proč tu nejsou v jedné místnosti zvířata?“ Eliška si sice školu nijak nepředstavila, ale o to víc si s ní chtěla některé věci vypovídat. „Proč se ve škole musíme učit? Proč si místo učení třeba nehrajeme a nepůjčujeme si nějaké krásné šaty nebo sukně? Proč tu není kostel na modlení? Proč tu místo schodů, které stojí, nejsou jezdící? Proč se nemůžeme tláskat zadarmo? Proč nás Vašek otravuje? Proč se tu nemůže prdět? Proč tu nejsou koně, abychom se na nich mohli vozit a jezdit na nich kam chceme? Proč nemůžeme při tělocviku hrát s klukama fotbal?“ To by mě tedy také zajímalo. Stejně jako. „Proč se některé děti posmívají druhým?“

• „Proč se mnou Vendula chvíli kamarádí a chvíli ne?“

• „Školo, jaký to je stát pořád na jednom místě a proč se o tělocviku neučíme jezdit na létajících koních?“

Z míry mě vyvedla filozofická otázka devítiletého kluka. „Proč se v 2. světové válce nezničil svět, když vypouštěli atomovky a jaderné hlavice?“

Nejvíc jsem vsázela na otázku, co bys školu naučil, protože se mi líbila představa „prohození rolí“. Někdy jsou nám děti lepšími učiteli než my jim, ale kupodivu učit školu měly chuť jen tři děti a to: „Naučila bych ji hrát, plést a aportovat.“ Každopádně, pokud se jim to podaří, bude to škole ku prospěchu.

Nejvíce si děti užily odpovědi na to, co by na škole změnily, co by mělo být jinak.

• „Tuhle školu bych nevyměnila, ale v mé škole by se nepsaly prověrky.“

• „Chtěl bych, aby bylo v každé třídě alespoň 5 hraček, aby se každý den kreslilo a aby se na chodbě mohlo běhat a skákat. V mé škole by jsme mohli malovat na tabuli.“

Strašák každého školáka je prázdná hlava, takže si spolu s Martinem přeji „aby se změnilo, když něco neumím a mám to umět“.

„Aby byla škola bílá a hodná, protože se mi tam nelíbí, jak jsou děti zlobivé a posmívají se.“ To je přání chlapečka, pro kterého je škola zlým psem.

Malíř, který ji nakreslil jako nestvůru, by byl rád: „Kdyby byla jako ptáček, protože by pak každý mohl být jako ptáček.“

• „Aby se škola proměnila v koně.“

• „Aby byla hodná.“

• „Změnil bych barvu školy a abych se těšil na matematiku.“

• „ Aby začínala v 10.00.“ Zřejmě jeden z nešťastníků, který je nejčilejší večer a probouzí se v devět hodin.

• „Aby se mnou chodila maminka do školy. Nechtěla bych, aby se mi deváťáci smáli, že mám velké zuby, aby mi šlo ohnout až dolů, abychom měli od rána do večera český jazyk.“

Já už si dnes nevybavuji, co bych tehdy na škole změnila, ale dnes bych se k některým přáním rozhodně připojila.

Z odpovědí se dá vyčíst temperament jednotlivých dětí, trápení, které právě prožívají, charakter celé společnosti. Starosti dětí jsou tolik podobné trápení dospělých. Na chvíli jsem měla dojem, že mezi světem dětí a dospělých nestojí žádná překážka a že jsem objevila tolikrát přede mnou objevené.