Slepice v tísni aneb z paneláku na venkov

Na druhou stranu si náš raubíř u babičky vytvořil obdivuhodný vztah ke zvířatům.

Babiččin pes, dvanáctiletý líný tlustý pouliční kříženec Rocky, má nejraději rohlíky. Náš Kryštof také. Snídají je společně na zahradě, Kryštof ukousne rohlíkový růžek, ožužlá ho, vyndá z pusinky a hodí ho psovi. Potom sleze z lavičky a začne psovi svojí miminkovštinou vysvětlovat, že chce sousto zpátky a vyndá mu ho z tlamy. Strčí si ho zase do pusinky a uvelebí se zpátky na lavičce. Já jako matka samozřejmě zasáhnu, není to ale nic platné, protože v menších obměnách se to opakuje pořád dokola, dokud ti dva nesnědí takovýmhle způsobem pět šest rohlíků. Vzhledem k tomu, že se potom prcek přesune k hrachovému a jahodovému záhonu a křičí "ham ham" tak hlasitě, že to slyší sousedi přes pět plotů, soudím, že rohlíky zbaštil spíš pes.

Kočka Mikeška (ano, hádáte správně, byl to Mikeš, ale když se mu narodilo pět koťat, babička ho přejmenovala) snídá mlíčko. Kryštof jí ho chodí nalívat do kastrůlku a, světe, div se, to dítě, které všechno vylije, pocáká, vycejprá a zamočí, se tentokrát trefí přesně, ani kapka nejde vedle.

Nejzábavnější jsou ale slepice. Každé ráno náš prcek vybírá vajíčka z kurníku a usmažená je pak sní třeba tři naráz, pusa se mu u toho nezastaví, ale ne, že by kousal, on donekonečna opakuje "kokokokoko".

A ke slepicím se také váže zatím nestrašnější příhoda z Kryštofova života. Jedna slepice si totiž pádem z plotu poranila křídlo a nemohla se příliš hýbat. Vláčela se sem a tam po dvorku, do kurníku po žebříčku nevylezla, přestala dokonce snášet. A babička hned že ji donese sousedovi, ať ji zabije na polívku. Zorganizovali jsme s Kryštofem akci Slepice v tísni a přemlouvali jsme tak dlouho, dokud babička neoddálila to strašné rozhodnutí s tím, že když začne zase snášet vajíčka (ta slepice), nepůjde na špalek. Běhali jsme s Kryštofem na trávu, nosili jsme slepičce ty nejlepší pampeliškové lupínky, Kryštof ji cpal hrachovýma luskama, vyhrabali jsme jí pár žížal a dali jí je přímo k zobáku, ostatní slepice jsme odlákávali do jiné části dvorku, aby se ta naše zraněná mohla v klidu najíst. Ráno snesla vajíčko (nebo ho pod ní někdo podstrčil, abychom měli radost?) a babička souhlasila, že můžeme v charitě pro slepici pokračovat. Když přijel Robert, vysvětlili jsme mu situaci a jako tři malé děti (my jsme skutečně byli do celé akce zapálenější než Kryštof, který sice příliš nechápal, co se děje, ale moc ho bavilo otvírat a zavírat kurník) jsme pečovali o slípku.

Druhý den ráno jsem vyspávala, Sebastián v břiše v noci zlobil, dokonce jsme jednu chvíli měla pocit, že pošupajdíme přímo do porodnice, a tak vzal Robert Kryštofa ven, že půjdou zaopatřit slepičku spolu. Dorazili ke kurníku a naskytl se jim příšerný pohled. Slepice bez hlavy postříkaná vlastní krví byla napůl protažená plotem, zaseknutá za své příliš tlusté tělo. V noci přišla kuna a bezbrannou slípku si dala k pozdní večeři, nedokázala ji ale protáhnout mezi laťkami plotu, takže její tělo neodnesla do své nory.

Robert byl v šoku. Kryštofovu pozornost prý okamžitě odlákal jinam, aby si prcek těla nevšiml, a ten, zdá se, skutečně neví, že bylo něco v nepořádku. Jako panelákové dítě se však může chlubit tím, že nejenom krmí psa, mazlí se s kočkou a vybírá vajíčka z kurníku, ale že dostal i první lekci ze skutečného života v přírodě. Ono to, koneckonců, bylo asi přirozenější, než kdyby slepice skončila u souseda v polívce.