Co je to ideální výchova - díl druhý

Rodičovská školení positivní výchovy jako je kurs "tři Pe", jsou založena na terapii chování. Nesnaží se odhalit rysy osobnosti děti či rodičů, neprovádějí žádné dlouhodobé terapeutické rozhovory. Vychází jednoduše z toho, že si rodiče nevědomky a nechtěně osvojili neefektivní jednání se svými dětmi a že se to mohou odnaučit.

Tento přístup vychází z velké části z vědeckých prací Geralda Pettersona.

Otázka, kterou se celá desetiletí zabýval, zněla: "Co se přesně odehrává v těch rodinách, jejichž děti projevují poruchy chování?" Z mnohaleté práce vyplývají tyto odpovědi: Rodiče problematických děti jsou ve své výchově neefektivní, protože nevědomky posilují neboli podporují právě to chování, kterému chtějí zamezit.

To je základní chyba, namísto toho, aby posilovali chování požadované, snaží se špatné chování potlačovat: vyhrožováním, nadáváním, křikem, bitím. A to dlouhodobě nepřináší požadovaný efekt prostě proto, protože to není způsob, jakým se my lidé učíme. Celá rodina se tak dostává do kleští vynucovaciho, nátlakového chování.

Namísto toho, aby se její členové vzájemné ovlivňovali chválou, pozornosti, osobním oceněním, ovlivňují se prostřednictvím trestu a ponižováním. A to je způsob, který děti doslova trénuje k agresivitě.

Tato zhoubná dynamika začíná banálními situacemi, momenty, které nevzbuzují žádné podezření. Dítě chce sušenku. Matka říká ne. Dítě prosí a fňuká, matka to ignoruje. Dítě začíná brečet, pak křičet, matka zůstává důsledná. Dítě se vrhne na zem, kope a mlátí sebou. V tu chvíli to matka vzdá a podá mu to, co chce, aby jen už konečně přestal ten řev. Tím jednak podpořila eskalaci egresivniho chování a zároveň dítě za to i odměnila. Poučení, které si dítě z této situace odnáší, je asi toto: agresivní chování musím náležitě vygradovat, pak dostanu, co chci.

O dvě hodiny později: dítě odmítá uklidit pokoj. Matka nejdřív káže, pak hrozí: počítám do tři a pak...Dítě plné zlosti začíná s práci. Tentokrát je za eskalaci odměněna matka, dosáhla svého. Poučení, které si dítě odnáší: matka to myslí vážně až ve chvíli, kdy na mne křičí. V klidu vysloveně pokyny budu příště rovnou ignorovat.

Takové a podobně scény se jistě odehrávají ve všech rodinách a nejsou nijak dramatické, pokud ovšem zůstávají relativně vzácné. Až ve chvíli, kdy se neustále opakují, stává se z nátlaku princip rodinného chování.

To, co je na nátlaku nejvíc nebezpečné, je to, že jím skutečně lze dosáhnout svého. Pod nátlakem si dítě konečně uklidí, matka podá sušenku. Nátlak je úspěšný, agresivita se vyplácí! Proto se k agresivnímu chování tak snadno a rychle utíkají jak děti tak rodiče, agresivitou dosahují svých cílů, ale POZOR, pouze KRÁTKODOBĚ!

Z dlouhodobého hlediska je agresivita zhoubná, stále více a více je ji potřeba k prosazení svého, rodiny se dostávají do eskalační spirály, agrese plodí agresi.

V některých domácnostech dochází k hádce každých pět minut, někdy dokonce každou minutu. Děti, které v takových podmínkách vyrůstají, mají za sebou doslova desetitisíce bojů dříve, než nastoupí do mateřské školy - veteráni rodinné fronty. Především jsou ale tyto děti vytrénovány v chování, které je všude mimo rodinu považováno za asociální, což také skutečně je.

Podle Pettersona spočívá výchova v cíleném a efektivním posilování určitého chování.

Jednání, které od dítěte očekáváme, musíme povzbudit pochvalou, odměnou, pozorností. Nežádoucí chování musíme pokud možno co nejméně posílit a to je ta těžší část. Běžné rodičovské sankce jako vyhrožování či rozčilování jsou riskantní, protože jednak také posilují a navíc velice snadno přechází v nátlak a agresi. Umění nežádoucí chování neposilovat znamená osvojit si určitě postupy, jako například vyřadit dítě že hry na určitou dobu - nedostatek podnětu působí jako utlumovač chování - nebo za určitých okolností chování záměrně ignorovat, to také utlumuje.

Postupy rodičovského tréninku "tři Pe" jsou jednoduché, dají se shrnout do několika etap:

První krok: pro každou zásadní změnu ve výchově platí - nejprve pozorovat a počítat.

Naprosto konkrétně. Co moje dítě vlastně dělá, jaké jsou jeho konkrétní nežádoucí projevy a jak jsou časté. Je běžné, že právě v rodině, nikoli na pracovišti, zůstávají problémy jen nejasně definované, ve smyslu "nějak mi pořád leze na nervy, neumí se chovat". Pozorování a zapisování vnese mnoho světla a problémy konkretizuje.

Druhý krok: jmenovat jednotlivé projevy, které má dítě změnit a stanovit rodinná pravidla.

A opět - naprosto konkrétně. Nikoli "Pavel by se měl chovat slušně", ale "Pavel by měl přestat štípat a strkat svou mladší sestru". V této fázi se rodiče učí jednotlivé výchovné strategie a rovněž efektivní způsob oslovování dítěte. To jest ve výši očí - k tomu je potřeba si dřepnout nebo se posadit na židli proti dítěti a v odstupu tak půl metrů jasné a v klidu definovat, co od něj chceme. To prostě proto, že se děti jinak necítí osloveny. Někteří rodiče začali používat tento zdánlivě banální způsob namísto toho, aby své požadavky prezentovali jen tak mezi řečí směrem k dítěti, a byli překvapeni. "Je neuvěřitelně, jak to zabralo, přitom je to tak jednoduché!

Že jsem na to nepřišla dřív", říká jedna maminka na školení.

Třetí krok: Chvála a odměna. Požadované chování posilovat, nikoli přehnané opěvovat, ale důsledně.

To jest chválu nebo odměnu neopominout. Zda se to možná snadné, ale z pozorování psychologů vyplývá, že rodiče jen zřídka používají pozitivní posilováni a přitom působí ve výchově jako kouzlo. Většina rodičů sice nemá žádné problémy s tím děti chválit, přesto ale nedokáží používat chválu a odměnu vědomě k dosažení určitého výchovného cíle. "Mnoho z nás nyní dospělých vyrůstalo v atmosféře trestu a jsme tedy zvyklí regulovat svět kolem sebe prostřednictvím negativních vyjádření a zákazu", říká jedna z lektorek rodičovského tréninku. Tam se rodiče mimo jiné i učí, jak dítě chválit. Zní to možná směšně, ale například jeden z tatínků v modelové situaci školení dlouho přemýšlel, než že ze sebe dostal tuto "chválu": "No to je tedy pěkné, že konečně také jednou uděláš to, co ti neustále říkám". Pak je jasné, že se někdo i chvále musí učit.

Čtvrtý krok: když už víme konkrétně, jaké nežádoucí chování by dítě mělo změnit, dokážeme to jasné definovat a od dítěte účinné, nikoli jen tak mezi řeči, požadovat a správné chování také odměnit, jak máme reagovat na stále trvající špatně chování?

To je jistě ten nejtěžší krok. Jedna ze strategií, která je také rodiči nejvíc odmítána a kritizována, je vzdát se vyhrožování. Věta: "Když.....tak..." je určitě ta nejrozšířenější v dětském pokoji. Rodičovský kurs říká: místo hrozby nastolit přímé důsledky. Kdo nesní večeři nedostane dort, kdo si nechce obléci kalhoty, nepůjde na vycházku, když se sourozenci neustále tahají o plastikový bagr, bude tento na deset minut zabaven. Nehovořit, jednat. Výhoda pro rodiče: mohou zůstat naprosto v klidu, nemusí zvýšit hlas, protože nemusí ani nic říkat. Ale právě to je pro mnohé rodiče opravdu těžké. Oni sami jsou totiž v takových situacích zatlačeni do pozadí, nikoli rodiče, ale konsekvence samy hovoří v tu chvíli za ne. A to je mimo jiné i těžká rána jejich narcisismu.

Tři zásady efektivní výchovy, několik nejčastějších výchovných chyb a o tom, zda raději přísněji či volněji......... v příštím díle.

Vybráno z dubnového čísla německého časopisu Geo