O ranním maratónu

"Jsi hnusná a blbá", stupňovala jedna. Druhá brečela a pro jistotu se bránila jekotem, který by probudil k životu i skálu. Vešla jsem do pokoje s předsevzetím je obě zakousnout jak králíky a položit vedle sebe na podlahu. Hlavně, aby bylo ticho a mír (hodnotu toho slova poznáte coby rodič vícera potomků)!!!

Teprve poté, co hrozivé hlasy utichly, byla jsem schopná si uvědomit, že opět ve školce nasály novou porci nám zatím neznámých nadávek. No, čemu se v mládí nenaučí... To jsem zvědavá, co ještě přinesou (dvě jiná šťavnatá slova jsme už, díkybohu, odbourali).

Zvedla jsem se ze židle a pochopila, že není návratu do vyhřátých peřin. Odvedu holčiny do školky a zaběhnu se kát k paní zubařce, aby se obměkčila a vzala mě, i když nejsem objednána. Mé zuby se tak lekly mého úmyslu, že přestaly po dvou dnech bolet. Jakub souhlasil a stal se hlídacím tatikem Laděnky.

Odcházíme, venku se z oblohy řinou provazy vody a na chodbě zase problém. "Já nemám bundu, já ji zapomněla ve školce," hlesla Majda. Bože, chtělo se mi křičet, Jakube, Jakube,dvě dcery, dvě bundy, dvě čepice, nic víc! Chápu, že to je problém můj, protože Jakub žádný problém nevidí (ostatně on asi fakt není). Jdeme ve staré náhražce a místo kapuce jsou nutné deštníčky. Poté, co jsem nedokázala vyřešit kvíz -dvě ruce, tři deštníčky, dvě dcerky, silnice- ostatně já bych si ten deštník měla připevnit asi na hlavu. Vyřešeno. Majda mi visí na bundě (o vnějším vzhledu přede mnou dnes nemluvte). Uf!!!

Školka je tu. Holky zacákané až pod zadeček. Rychle převléct do suchého, když tu startuje paní učitelka. Je zřejmé, že tu na mě čekala. "Víte, já jsem chtěla vědět, zda si budete tento týden brát holky po O." "Proč? Je nějaký problém?," nechápala jsem. "No, myslela jsem si, že když jste na mateřské, tak pro Vás není problém je mít doma. Nehledě k tomu, že je povinností matky starat se o své děti, vždyť vy jim dáváte svou péčí nejvíc a není dobré se toho vzdávat. Já chápu, že občas si potřebuje maminka zajít ke kadeřnici nebo na sociálku, ale nechávat tu děti celý den, proč? To musí vydržet děti zaměstnaných matek........"

Další monolog už jsem slyšela jen z povzdálí. Viděla jsem rudě, a jestli mě do téhle doby ještě nikdo neviděl jako býka (mimochodem, kterým opravdu dle data narození jsem), tak se teď paní učitelka poměla. To tedy tnula do živého. Spustila stav, o kterém nic nevěděla, nicméně má obrana byla během chvíle jasným bojovým pokřikem.

Mé dcerky první měsíc z celého školného roku chodí (konečně se nám to podařilo) do školky skoro celý , nejsou nemocné a jsou šťastné. Majdě se podařilo skamarádit s holčinami, které ji berou (ostatně, jak se chovat k někomu, koho znaly týden, a pak ho měsíc, dva neviděly) a já jsem špatná matka?!!!

Po důkladném rozboru se teprve ukázalo, v čem je problém. Když většina dětí odjela na školku v přírodě a malý hlouček zbyl, musí se i přesto paní učitelka starat. Proč však mít děti až do odpoledních hodin, když může být školka prázdná, paní učitelka užívat klidu v prázdné třídě a o žádnou platbu nepřijít.

Strávit mi to šlo hodně těžce. A to jsem úplně v zápalu boje zapomněla, že ani nemám v úmyslu nechat dcerky celý týden ve školce, když jedeme na pětidenní rodinný výlet. Ovšem argumentace mým mateřstvím a hodnocením toho, jak se má "správná" matka starat, mě dostala do stavu, kdy jsem neměla čas uvažovat (Bohužel, ty nej... argumenty mě vždy napadají tak po dvanáctihodinové pauze, kdy už je vůbec nepotřebuji. Slyšet mě pak někdo, hned si mě zvolí jako svého obhájce. S křížkem po ..., jsem fakt dobrá). Nemluvě o tom, že jsem vždy byla první , která při různých náhlých onemocněních kuchařek, učitelek či jiných problémech školce vyhověla.

Někdy, k mé lítosti, mám pocit, že bych měla převzít veškerou výuku svých dětí až do osmnácti, a že by se tak snad nesetkávaly s učiteli ( u nás spíše učitelkami), které je berou jen jako obtížný materiál. Bože, takhle to zní, jako by naše školka nebyla tou, která se mi zdála rodinná, mateřská, úžasně kreativní, ale to bych křivdila. Tak to není, je to jen o lidech v ní (bohužel i bohudík).

Odcházela jsem vítězně, a přesto jsem se tak necítila. Bylo mi líto. Doběhnu na tramvaj a zjišťuji, že kvůli "té milé rozpravě" nestíhám zubaře. Dobíhám, dobíhám, čekárna plná a jejej, už jsem byla prý předvolána k zubařskému dvorci. Usedám na vraždící křeslo, ruce pevně zaryty a čekám na ortel. Během chvíle mi připadá, že věta:"No, nepotěšila jste mě, ani já Vás nepotěším," naprosto signalizuje stav mého chrupu. Přestože před dvěma měsíci měl podle prognóz vydržet minimálně půl roku bez úhony. Statečně se tvářím jen do chvíle, kdy je mi řečeno, že zub, co má být dva měsíce "skoronový", je nutné znovu otevřít. Bože, ta bojová nálada ještě trvá. Bráním se, bráním, ale neubráním.

Dobelhám se domů, dopadnu na židli a ještě, že se na mě usměje ten malý měsíček, Laďka.

Blíží se desátá hodina a já se teprve probírám. Vypadá to, že se mi zdál hodně ošklivý sen. Ještě, že to není realita. Musela bych řešit věci, které jsou neřešitelné, a zabývat se tím, zda opravdu není důvodu k zamyšlení se nad sebou, když....tu najednou jsem zabloudila jazykem ve svém pravé tváři a nahmatala něco nového, neznámého...

Bohužel, tak ona to nebyla pouhá fikce....

Byl první májový týden, byl lásky čas....