Co je to ideální výchova - díl první

Před několika dny se v diskusním fóru rozvinula debata o trestech fysických či jiných a já si vzpomněla na zajímavý článek, ze kterého tu přináším alespoň něco...

JE TO VUBEC MOŽNÉ? - vychovávat děti bez hubování, křiku, rozčilování? - bez nekonečných konfliktů, v klidu a odevzdaně? Je to sen nebo jen chiméra?

Na tyto otázky hledají odpověď rodiče, kteří se zúčastní kursu "Tři Pe" aneb Positive Parentig Program, česky asi Kurs pozitivního rodičovství. Sešli se v Hamburku na druhé hodině. Jedna maminka podává zprávu o naprosto zkaženém odpoledni, dnes - stejně jako vždy, se nevydařilo vůbec nic:" Mia si nechtěla uklidit hračky a nechtěla a nechtěla a já jsem na ni zakřičela a ona začala být zlostná a pak se rozbrečela a já vůbec nevěděla, jak z toho ven a hračky zůstaly neuklizené" Jiná maminka vypráví o synovi, který právě prochází svým diktátorským obdobím: "V autě mě okřikuje, kdy už konečně zabočím, doma hubuje, proč není ještě hotové jídlo - a to všechno si mám nechat líbit od šestiletého kluka?" musela se držet, aby ho neustále jen nepohlavkovala. "Ale co jiného, jak jinak bych měla na něco takového reagovat?" Jiní rodiče hlásí první malé úspěchy. Jeden z otců se na podnět prvního setkání rodičovského kursu poněkud přeorientoval a začal své tříleté dceři dávat "jasné a klidně pokyny" na místo toho, aby ji pokaždé oslovoval otázkou: "Chceš už jist?" , "Nechceš si uklidit pokojíček?", "Nepůjdeme do postýlky?"

"Anna odpovídala vždy jen -ne ee - a já jsem ji musel začít přemlouvat a pokaždé to skončilo hádkou". Pro toho tatínka nebylo jednoduché změnit taktiku, protože mu ty otázky připadaly tak nějak demokratičtější, ne tolik autoritativní. Přesto to nyní funguje mnohem lépe, jak sám říká "vlastně docela jednoduše".

Další z maminek zkusila aplikovat pozitivní motivaci a syna chválila, jak jen mohla a to i za docela běžné věci. "To bylo neuvěřitelně, jak byl Paul z té chvály nadšený a jak i já jsem začala být pozitivně naladěna" tato maminka si pravidelně zapisovala, jak často ještě došlo k hádce a křivka šla tento týden jednoznačně dolů.

Tak a nyní začíná druhá lekce, lektorka vkládá fólií na monitor "Strategie pro utváření pozitivního vztahů k dítěti" a účastníci si začínají zapisovat.

DÁ SE NĚCO TAKOVÉHO VUBEC VYUČOVAT? Není kurs "Tři Pe" jenom nová móda či způsob, jak vytáhnout že zoufalých rodičů peníze? Německá vědecká společnost (Die Deutsche Forschungsgemeinschaft) financuje v současné době rozsáhlou studií zabývající se účinnosti tohoto "treningu k rodičovství". Z množství doposud nashromážděných dat vyplývá jednoznačně - tato metoda účinná je. A přitom se zakládá pouze na jedné pragmatické otázce: Co mohou rodiče dělat lépe?

Odpovědíi by se jistě našla celá řada, ale má smysl si tuto otázku vůbec klást? Je změna výchovného stylu v rodině skutečně realisovatelná a má pro děti a rodiče vůbec nějaký smysl? ZŽe všech sledování a statistického vyhodnocování bezpočtu rodin přesvědčivě vyplývá - ANO, trening k rodičovství lze stavět na třech základních tezích:

1. Rodiče mají velký vliv na rozvoj svých děti (ačkoli možná zapřisáhlí genetici tvrdí opak)

2. Je možné celkem přesně vymezit, v čem dobrá výchova spočívá

3. A - rodiče se mohou tento efektivní způsob výchovy NAUČIT

Jakkoli to může znít jednoduše, museli psychologové při prosazování těchto tezí nejprve vyvrátit jeden rozšířený mýtus: doměnku, že rodiče jsou pro vývoj děti téměř bezvýznamní. Více než desetiletí ovládala totiž vývojovou psychologii stále intensivněji teže, že nikoli rodiče, ale geny jsou ti, kdo mají hlavní slovo v dětském pokoji. Proti jejich moci jsou prý všichni vzdělání pedagogové, láskyplné matky i přísní otcové naprosto bezbranní. Je tedy výchova bezvýznamná? Přeskočme nyní popis celé řady studií, které srovnávaly adopce jednovaječných dvojčat do disfunkčních či harmonických rodin, a studií, které vyhodnocovaly zlepšení hodnoty IQ po té, co děti odešly z dětského domova a začaly žít v harmonickém prostředí a mnoho dalších a přejdeme k výsledkům:

Nevyhnutelné rizikove faktory jako

• vrozené geneticky podmíněně indisposice,
• negativní podněty přicházející ze společnosti,
• vliv stejně starých dětí,
• stres v období rozvodu či nezaměstnanosti rodičů,

to vše může vývoj dítěte velmi negativně ovlivnit. Všechny tyto faktory jsou ale rodičovským působením VÝZNAMNĚ USMĚRŇOVÁNY: zmírňovány nebo zesilovány.

Je tomu bezpochyby tak, že některé děti přicházejí na svět s těžko zvladatelným temperamentem, často křičí a dají se jen obtížně upokojit, mají poruchy pozornosti, jsou těžko zvladatelné a tak je tomu od prvního dne jejich života. Rodiče na tom žádnou vinu nenesou. Na toto chování reagují ale mnozí dospělíi agresivním výchovným stylem, který problémy pouze vyostřuje a může děti již záhy přivést na tu horší cestu jejich vývoje. Jestliže se ale rodiče těchto děti naučí lépe pozorovat vlastní chování a efektivněji jednat, může se "problémovým" dětem dařit zrovna tak dobře jako dětem ostatním.

Účinnost "rodičovského tréninku" dokazuje naprosto jednoznačně dlouholetá studie známá jako Rozvodová studie státu Oregon. Zúčastnilo se ji 238 maminek dobrovolnic, které pocházely z různých společenských vrstev a měly společné jen toto: byly krátce po rozvodu, žily bez partnera a vychovávaly alespoň jednoho syna ve věku od šesti do deseti let. Většina těch žen procházela právě svou zoufalou životní fází, trpěla depresemi, finanční nouzí, zanedbávala výchovu. Mnozí chlapci již projevovali poruchy chování, zhoršení prospěchu, nárůst agresivity. Náhodným výběrem byly ženy rozděleny do dvou skupin, ženy v takzvané intervenční skupině se zúčastnily školení k rodičovství a to hodinu týdne po dobu tři měsíců. Naučily se několik efektivních výchovných technik, v hraných situacích trénovaly, jakým způsobem reagovat na synovo agresivní chování a jak ho pozitivně motivovat pro chování požadované. Druhé skupině maminek bylo sice oznámeno, že jsou v pořadníku, ale žádným rodičovským kursem nikdy neprošly.

Po necelých třech letech byly výsledky naprosto jasné. Synům trénovaných maminek se dařilo na všech frontách lépe. Byli méně agresivní, neupadali tak často do depresi, prospívali lépe ve škole.

Dokonce i samy ženy z rodičovského tréninku profitovaly: rovněž trpěly méně často depresemi než netrénované maminky, a dokonce, překvapivý výsledek: měly průměrně o dva tisíce dolarů vyšší roční plat než maminky z kontrolní skupiny a také se méně často rozcházely se svými novými partnery.

Podařilo se jim tedy úspěšně redukovat rizikové faktory jejich vlastního života. Nejenom že jednaly rozhodněji se svými syny, ale získaly vyšší kompetence i pro své osobní záležitosti.

Kontrolní skupina se naproti tomu ve všech sledovaných oblastech výrazně zhoršila. "Byla jsem nesmírně překvapena" říká Marion Forgatch, která studií vedla "jak velký vliv může tak krátké školení mít". Překvapivě rovněž je, čím více času od školení uplyne, tím větší a větší rozdíly mezi oběma skupinami pozorujeme. Jako by rodiny nastoupily do různých výtahů, jeden jel nahoru a druhý dolů. Ale na tom se prý všichni odborníci shodují, často stačí jen malý podnět a skrytý rodičovský potenciál navždy ožije.

Maureen je jedna z "trénovaných maminek". "Já jsem se vždycky považovala za vzorovou matku" říká sama o sobě. "Až do rozvodu. To jsem děti začala zanedbávat, neměla jsem čas se jim tolik věnovat, musela jsem pracovat na plný úvazek..." Nejmladší desetiletý John snášel rozvod nejhůře ze všech tří dětí. Zanedbával školu, odmlouval matce i učitelům, stále častěji se přál a byl den ze dne osamělejší.

To, jak působil rodičovský trrénink, dokumentují videozáznamy pořízené doma v kuchyni. První záznam ještě před rodičovským školením: Maureen si stěžuje na Johnovu nedůslednost: "ty doma ale vůbec nic nepomůžeš, všude se válí tvoje věci. Proč jsi najednou tak líný, nikdy jsi takový nebyl, copak nemáš o nic zájem? " John se vrtí na židli a dělá obličeje. Maureen pokračuje, chodí po místnosti, lomí rukama, vysvětluje mu, proč se všichni musí zúčastnit práce v domácnosti, hovoří a hovoří. Dnes, když sama vidí tento záznam, jen vrtí hlavou: "Kázání - to je naprosto neúčinné. V kursu nás naučili, že je třeba jasné a konkrétně vyjádřit, co od dítěte chceme".

Druhý videozanam je o rok starší a hovoří v něm už tréninkem prošlá Maureen, dvě židle jsou k sobě přisunuty tak, že sedí přímo naproti Johnovi: "Johne, nevrť se, polož ruce na opěradlo, podívej se mi do oči." Až potom jasně definuje problém: "Často se pereš s dětmi že sousedství. Co můžeme společně udělat, aby to skončilo?" John říká, že za to nemůže, to ostatní si pořád začínají. Maureen zůstává v klidu. Nakonec se dohodnou na bodovém systému, za každý den, kdy se John s nikým nepopere, dostane bod a za deset bodů dostane tachometr na kolo, po kterém již tak dlouho touží.

"Za tři týdny bylo po problémů", říká Maureen. "A to jsem si nejprve říkala, proč jen ho mám odměňovat za něco samozřejmého, jako je slušné chování?"

Proč je tomu tak aneb o zásadách rodičovského tréninku a o tom, co se rodiče vlastně učí, napíšeme v příštím díle.

Vybráno z dubnového čísla německého časopisu Geo