tisk-hlavicka

Jak mi ukradli porod

25.4.2002 Anna 47 názorů

Mám dvě malé děti, staršímu je pět let, mladší syn ještě není ani roční.

Obě má těhotenství probíhala v naprostém pořádku, myslím, že to bylo i díky tomu, že jsem se snažila nic neponechat náhodě - intenzivně jsem cvičila cviky pro těhotné, plavala jsem a také zdravě jedla i odpočívala. Pro svůj první porod jsem si zvolila jednu pražskou porodnici, kterou mi jako opravdu dobrou doporučila moje známá. Porodnici nechci jmenovat, protože vzpomínky na ni mi časem velmi zhořkly.

Když jsem tam v onen den D dorazila, zarazilo mne, že se mnou na příjmu naprosto odmítali diskutovat o mých osobních pocitech a zajímali se až příliš o technickou stránku věci, jako třeba mé jméno za svobodna, ale říkala jsem si-budiž, nemají zde na starost jenom mne, a tak po nich nemůžu chtít žádná slova účasti. Bylo mi trochu líto, že vykázali pryč mého manžela, ale říkali, že je to tak lepší a tak jsme jim do toho nemluvili. Přátelská a hodná sestřička mne pak doprovodila do sprchy, řekla, že je nutné vyholení a klystýr a já, přestože jsem o to nijak zvlášť nestála, kývla - vždyť se ke mně jinak chovala tak mile! Průběh celého porodu byl pak čistě operativní záležitostí: lékař i porodní asistentka v gumových zástěrách a rouškách, ostré světlo, které mne bodalo do očí /za což se ovšem lékař omluvil s tím, že to jinak nejde a ještě mne trochu pohladil/, analgetika, která mé porodní bolesti utlumila a utlumila i bolest nástřihu hráze a pocit tlačení "do kopce", který jsem měla když mne přivázali do třmenů gynekologického křesla, do ruky zavedená kapačka s oxytocinem pro urychlení porodu. Po celou dobu porodu se ke mně chovali neuvěřitelně mile, dokonce se snažili i žertovat. Sem tam odběhl lékař starostlivě do vedlejšího boxu, kde jsem slyšela další rodící ženu, což se mi sice zrovna etické nezdálo, ale lékař chlácholil, že"tohle přece v nemocnici nemůže vadit". A tak mi přišlo, že lépe jsem svůj porod prostě prožít nemohla? S chováním sester na poporodním jsem měla zkušenosti už horší, ale i tam se našly dobré duše, které člověku dokázaly zpříjemnit náladu. Bylo mi pouze líto, že nám děti jen půjčují, místo toho, aby byly na pokoji s námi. Hodný a příjemný pan doktor, který vedl můj porod však říkal, že je to rozhodně lepší - žena je přece po porodu unavena, musí po tak životu nebezpečné záležitosti, jakou porod bezpochyby je odpočívat a dětské sestry jsou přece školeny na to, aby se dokázaly postarat o děti daleko kvalifikovaněji než matky. Tehdy jsem mu skutečně věřila, říkal to se vší přesvědčeností svého nejlepšího lékařského svědomí. Také když mluvil o stoprocentní nutnosti nástřihu hráze, jsem mu věřila. Jak sám řekl, nástřih se tehdy zdál velmi výhodný, protože jim to umožnilo rychlé zatlačení na mé břicho a tím i rychlé vypuzení dítěte a navíc mne přece tak krásně zašil! Jediné co mi nevěřil bylo, že mne zašití bolelo, když se přece snažil to udělat tak krásně, jakoby "vyšíval". A opravdu to bolelo - ještě čtvrt roku poté jsem si sedala s obtížemi a pokus o pohlavní styk bolel. I psychicky, když jsem si na nástřih vzpomněla, jsem si připadla taková nějaká pošpiněná, takže jsme se dlouhou dobu nemilovali vůbec a pak jsme museli hledat "alternativnější" cesty k uspokojení jeden druhého. Brala jsem to však jako naprosto nutné zlo a stále jsem si opakovala, že jsem přece byla tak krásně zašita?Horší kapitolou pro mne byly pravidelné vizity. Mám tradiční křesťanskou výchovu. Jsem velmi stydlivá a při představě, že bych musela roztahovat nohy před tolika lidmi a že by tolik mužů, mezi nimi i pár mediků, hodnotilo mé obnažené a rozbolavělé přirození a někteří by si i sahali, pro mne bylo psychicky neúnosné. Řekla jsem tedy lékaři, že toto si nepřeji a že je to pro mne představa přímo znásilňující a on se se mnou dost pohádal, asi jsem jeho lékařskou čest dost ranila. Měla jsem při tom srdce až v krku, ale poté jsem to řekla i dalším lékařům a sestře. Zaúčinkovalo to. Přestože jsem pak při vizitách slyšela dost nejapných poznámek a někdy i vyhrožování, jak je zdraví nebezpečné nenechat se nahá, obnažená a bezmocná okukovat celou vizitou, která kolektivně dohromady přece nejlépe dokáže posoudit můj zdravotní stav, bylo mi vyhověno. Prohlížely mne pak za peprných řečí pouze dvě sestry v sesterně. A já u toho měla pocit výhry a proto i lékařské úcty ke mně jako ke člověku, sebekontroly a tedy poměrného bezpečí. Mohu říct, že se mi tam tehdy vlastně i líbilo. Se svým novorozeňátkem jsem pak odjela domů, šťastná nad tím, jak dobře se mi v porodnici vedlo, rozhodnuta, že příště se tam zcela určitě vrátím.

Když jsem před dvěma lety opět otěhotněla, zdálo se mi automatické, že do této porodnice znovu půjdu - kvůli příjemnému lékaři a sestrám, ohledu ke svému studu, který jsem si tam nakonec dokázala vydobýt a vůbec kvůli prostředí, které jsem již znala. Bolelo mne pouze to, že tam ještě stále nebyl systém rooming-in a děti se tam stále "půjčovaly". Vím, že jsou i ženy, kterým to takto vyhovuje, já jsem však byla připravena si tam vydobýt i právo mít své dítě neustále u sebe, i kdybych si na ně měla přinést prádelní koš.

Shodou okolností se v té době vrátila má známá z porodnice ve Vrchlabí a líčila možnosti alternativního porodu, jaké zažila při narození své dcery. Musím říct, že něco jako porod do vody či porodní stolička mne moc nenadchly, medicínský porod mi připadal dost dobrý, naprosto mne však nadchla kolébka pro dítě na pokoji a možnost ubytování manžela. V pokročilejším stadiu těhotenství jsem pak volala do Vrchlabí a zamlouvala si porod tam. Sestra se do telefonu smála, že mne samozřejmě rádi uvítají, zároveň však upozornila nejméně na dvě porodnice u nás v Praze, kde by také byla možnost mít dítě u sebe na pokoji. Já jsem však byla tak uchvácena představou děťátka v kolébce a společným pobytem manžela na pokoji, že jinam než do Vrchlabí jsem již nechtěla.

V den porodu jsme se bez nehod dostali z jižní části Prahy do Vrchlabí. Po celou cestu jsme se mobilem domlouvali co a jak a také sepsali skoro celou zdravotní anamnézu, takže při příjezdu mne už nečekal žádný "úřední šimel", ale hodná usměvavá sestřička, jejíž jméno zde raději nezveřejním, abych k ostatním také dobrým nebyla nespravedlivá. To, že se mne zeptala, jestli se chci nechat vyholit a jestli si chci nechat dát klystýr mne potěšilo a odmítla jsem - stejně jsem předchozí den skoro nejedla. Ozvala jsem se, že se velmi stydím nahá před cizími muži a sestra se opět smála, musíme se prý tedy snažit, aby to šlo co nejpřirozeněji, protože lékařskou službu má zrovna muž. Zeptala se, jestli chci do vany, teplá voda prý tlumí bolesti a změkčuje hráz. Trochu nedůvěřivě jsem se tam nechala odvést. Když jsem však uviděla tu vanu teplé čisté vody, tak jsem tam, unavená po cestě, zpocená a ulepená odteklou plodovou vodou skoro skočila šipku, tak rychle jsem shodila oblečení a vlezla tam! Voda mne i příjemně probrala a při prodýchávání bolestí jsme na sebe s manželem cákali vodu. Měli jsme absolutní soukromí, žádná další souběžně rodící žena. Sestřička hlídala vpovzdálí, sem tam zkontrolovala otevření a když viděla můj zájem o vlastní kontrolu, ukazovala mi, jak se mám prohlížet sama a na co si dávat pozor. Sebevyšetřování se mi velmi líbilo, mé tělo mi není neznámé, dobře vím, kde si mohu nahmatat dělohu i čípek, protože jsem zvyklá využívat metodu čípkového a hlenového zhodnocení plodných a neplodných dní. I zde při porodu jsem byla pyšná, že své tělo znám a sebekontrola mi dávala příjemný pocit důstojnosti a vlastní důležitosti. S postupujícím otevíráním a bolestí jsem se propadala jakoby do jiného světa, sestřička, která mne hladila, říkala, že to se v mém těle produkuje hodně hormonů, které působí podobně jako drogy a částečně tlumí i bolest. Ptala jsem se, proč mi tedy ty hormony ještě nedodá kapačkou, aby jich bylo víc, ona však řekla, že si musím hlavně věřit, protože nejlepší porodní hormony produkuje za přirozeného průběhu porodu samo lidské tělo a zdravá sebedůvěra. A pak přišel největší šok! Připadala jsem si vysílená , manželovo hlazení spíš vadilo a já chtěla vše "přirozené" vzdát a toužila jsem po něčem od bolesti a pro urychlení toho nekonečného otevírání. A sestra se zeptala, jestli nemám hlad a nechci se napít a z kapsy vytáhla tabulku čokolády! Ohromeně jsem se zeptala, jak je to možné, při minulém porodu jsem to přece nesměla a dostávala jsem kapačkou glukózu, ona mě však ujistila, že je to v pořádku a porod není operace, takže není důvod, proč se neposilnit. Pořádně jsem se napila a při vychutnávání slaďouckého čtverečku čokolády jsem si ani neuvědomila, jak krásně se zase rozběhlo otevírání a najednou jsem měla velkou potřebu tlačit. Sestra stále říkala jen pomalu, pomalu a tak jsem tlačila pomalu. Mezitím tam jedna další sestra přinesla nějaké roušky a přikrývky a i přes bolesti jsem s povděkem vnímala, že nejprve tiše zaklepala a velmi slušně se zeptala, jestli smí vstoupit. A to už byl na světe můj syn, obě mi ho vrnícího položily na břicho a vzdálily se, abychom měli tuto krásnou chvíli s manželem jen pro sebe. Můj pocit v této chvíli mohu popsat pouze jediným slovem - totální ORGASMUS! Oba jsme s manželem plakali a smáli se a já jsem si až po chvíli uvědomila, že jsem nedostala vůbec žádné léky a kapačky, nebyla jsem nastřižená a porod v poloze, jakou jsem si mohla vybrat sama byl mnohem příjemnější a také kratší, než ten první, medicínský. Placentu mi nevyndávali uměle, počkali jsme další hodinu a půl na její vypuzení a také nám nechali dostatek času, abychom si ten úžasný "polštář", na kterém můj syn devět měsíců odpočíval, dobře prohlédli. Sestra mi později řekla, že vlivem vysoké hormonální hladiny mají ženy při takto vedených porodech opravdu pocity orgasmu, něžné milování i porod prý pocházejí ze stejného soudku a zaslouží i podobné prostředí - klid, přítmí a nevyrušování. A co se nástřihu hráze týče, u nich je to skutečně nutné udělat tak u tří žen ze sta.

Na pokoj jsem došla po svých a vůbec jsem si nepřipadala jako "po operaci", tedy tak, jak jsem se cítila při minulém porodu, kdy mě zpola omámenou léky museli na pokoj odvézt. Teď jsem se cítila jako po namáhavé, dobře vykonané práci. Byla už hodně hluboká noc, když se mně, synovi i manželovi podařilo trochu usnout. Říkala jsem si, že se moc nevyspím, protože tam nad ránem nejprve doběhnou sestry s teploměry, pak uklizečky, pak bude bouchání dveří a vyřvávání na snídani, pak ženská vizita /ze které jsem měla trochu obavy stran svého studu/, pak dětská vizita, pak zase uklizečky?Ale nestalo se nic z toho. Nad ránem nikdo nerušil, snídani mi přinesl manžel do postele a tolik obávaná vizita probíhala formou individuálních konzultací s asi dvěma sestřičkami, na nichž jsem nepoznala, jestli jsou kojenecké, nebo ženské, protože uměly poradit úplně se vším(lékař přišel ve vší úctě a slušnosti jen dvakrát, víc nebylo potřeba). Opět mne velmi potěšilo, když mne ani tolik neprohlížely samy, jako spíše velmi dobře instruovaly, jak se mám prohlížet sama ("to abyste i doma věděla, co máte se sebou dělat"), na co si mám dát pozor, jakou barvu a intenzitu mají mít očistky a za jakých okolností vyhledat lékaře. Ještě komplexnější mi připadalo poučení o správném kojení včetně letáčků, kterými mne ze svých "výletů"po porodnici zásoboval manžel.

Ráno po porodu jsem se bavila s ženou z vedlejšího pokoje a poprvé jsem se dozvěděla, že existují i mezinárodní doporučení WHO pro vedení porodu, které mi okopírované dala. Dozvěděla jsem se například, že mezi neefektivní praktiky, které by se neměly rutinně podporovat patří vyholování přirození a klystýr, nástřih hráze, rození "do kopce" s nohama ve třmenech když to žena sama nechce a skutečně škodlivé je třeba zavádění kapaček ženě, u které porod postupuje normálně, namísto toho, aby ji nechali svobodně se napít, nebo i sníst třeba kousek ovoce. Rovněž položení dítěte na bříško matky, co nejdelší pobyt dítěte s matkou a vůbec rodiči a podporování včasného kojení patří k praktikám, jež se mají upřednostňovat. Procedury, které jsou hned po porodu prakticky zbytečné jsou například i okamžité vážení a měření dítěte /zbytečně se násilně natahuje do té doby sbalené tělíčko/, jakož i manévr, při kterém se dítě pověsí hlavou dolů, aby "odtekla plodová voda". Uvědomila jsem si, že vše toto se dělo při porodu mého prvního dítěte?

Když přišel na pokoj manžel se synem v náručí, vzteky jsem brečela a třískala polštáři o postel. Na otázku, co se stalo, jsem jen pořád křičela:"Ukradli mi porod, ukradli mi porod!" A vyhrožovala jsem, že až se mi dostane do ruky ten povedený pražský personál, otluču jim zásady WHO o hlavu a pak je tím polštářem udusím, aby už nikomu nemohli porod ukrást a dělat si jej podle svého bez ohledu na přání ženy! "Počkej a copak sis tak moc v Praze přála, že ti tam nevyhověli?" mírnil mne manžel. "Pokud vím, říkala jsi, že byli velmi příjemní a dokonce sis tam vydobyla, že tě prohlížely jen sestry a ne celá vizita. Copak jsi protestovala proti něčemu jinému? Jediné v čem nevyhověli bylo, že na příjmu vykázali z porodnice mne, ale s tebou přece zacházeli hodně vlídně, při porodu dokonce s úsměvem, jen si vzpomeň, přesně tohle jsi mi říkala!" "Jo, jenže to jsem nečetla zásady WHO a oni je určitě četli, ale kašlali na ně. A s úsměvem ti někdo může klidně i uříznout ruku a ještě řekne, že je to pro tebe výhodné!"brečela a vztekala jsem se dál. Teprve po chvíli mne manžel logickými argumenty uklidnil a já si uvědomila, že proti tomu, co se se mnou dělo při prvním porodu, jsem opravdu neprotestovala. Personál byl příjemný a já měla pocit, že dělají jen to nejlepší?

Co dodat? Za čtyři dny mne z Vrchlabí propustili a z dobrých rad, které jsem zde získala, jsem žila celé šestinedělí. Malé oděrky hráze pobolívaly jen v porodnici a do týdne se krásně zahojily. Milovala jsem se už za tři týdny po porodu a nebýt malého synka a jemného hnědavého výtoku, ani bych neřekla, že jsem nedávno porodila, tak neporaněné jsem měla z pobytu ve Vrchlabí tělo i duši. A pokud se prostředí pražských porodnic nezmění, nebo do té doby nebude stát nějaký vhodný porodní dům, půjdu rodit opět tam, budu-li mít i třetí dítě. Zatím jsme s manželem poděkovali Pánubohu, že máme dvě krásné děti a alespoň narození toho druhého jsme si prožili tak nejpřirozeněji, jak to jen bylo vzhledem k mému bezproblémovému těhotenství možné. Bezproblémová těhotenství však nejsou ojedinělá, naopak - šanci na ně má většina žen !

A proč Vám to všechno píšu? Chci se o tyto zážitky podělit a popsat jak medicínský, tak přirozený porod, které jsem oba zažila na vlastní kůži. A možná i apelovat na ženy, aby se skutečně dobře rozmyslely, kde porodí své dítě. Ne každá žena je připravena na aktivní porod a ne u každé ženy je možný, zrovna tak, jako ne v každé porodnici se dodržují doporučení WHO, byť by se personál jinak choval bezvadně. Já však věřím, že když si ženy samy budou asertivně schopné říct, co vlastně od porodnice očekávají, bude jim vyhověno a prostředí všech porodnic se jejich požadavkům časem přizpůsobí.

Názory k článku (47 názorů)
Nadherne !!! Kacka34,2 kluci a mimi na cest 25.4.2002 14:24
*Re: Nadherne !!! Janijaja 27.1.2005 10:11
chce se mi brečet. kureE 25.4.2002 18:34
*Re: chce se mi brečet. Jiřule a 3 skřítkové 8.5.2002 10:9
Někdy je všechno jinak!!! Katka 26.4.2002 2:46
*Re: Někdy je všechno jinak!!! Kateřina 26.4.2002 22:22
**Za co všechno ještě můžou doktoři?? Petra, syn (14 měs.) 27.4.2002 22:45
***Re: Za co všechno ještě můžou dokt... Kateřina 28.4.2002 0:44
****Re: Za co všechno ještě můžou do... Petra 28.4.2002 9:54
***Re: Za co všechno ještě můžou dokt... Klára, 29. týden, MUDr. 28.4.2002 9:53
****Pro Kláru, MUDr. - Diskuse není ... Henri Ani/Toni/Šíša/Miki 6.5.2002 20:19
****Re: Za co všechno ještě můžou do... Barča 11.5.2002 12:35
***Re: Za co všechno ještě můžou dokt... Tereza 8.5.2002 12:50
****Na radu není potřeba drahé tech.... Petra, Kryštof 8.5.2002 15:26
****Re: Za co všechno ještě můžou do... Martina 9.5.2002 23:39
***Re: Za co všechno ještě můžou dokt... Sofie, těhotná 6.7.2007 14:57
**Re: Někdy je všechno jinak!!! Irca 3.5.2002 17:25
Slzy v očích Šárka 26.4.2002 8:56
Fraška Míša; zatím ještě nic 26.4.2002 16:8
*Re: Fraška Martina, syn 8 let 26.4.2002 19:32
**Re: Fraška Lilly 15.5.2006 16:8
Je o lidech Kačenka, bez miminka 26.4.2002 18:57
Mně také Veronika,téměř roční syn 27.4.2002 12:26
A co s tímhle... Karkulka, 2dcery (4 a 1 rok) 30.4.2002 1:2
*Re: A co s tímhle... Jana 15. týden 30.4.2002 13:5
*Re: A co s tímhle... Jana 30.4.2002 15:45
** A co s tímhle...to tedy opravdu nev... Petr V 2.5.2002 21:47
***Re: A co s tímhle...to tedy oprav... Jana 2.5.2002 22:44
***Re: A co s tímhle...to tedy oprav... Sylvie 3.5.2002 9:38
Porod Macumba 6.5.2002 0:59
*Re: Porod Tana, 2 deti 6.5.2002 6:42
*Re: Porod Dana 8.5.2002 15:7
Já jsem zažila jen to první Kamila,jedno roční dítě 18.6.2002 13:28
*Re: Já jsem zažila jen to první Květinka 18.6.2002 15:5
Unešená dáša 31.10.2002 15:9
Nejen Vrchlabí! Denisa 2.1.2003 20:30
Jak se chystáme aneb výběr porodnice Rasika 2.10.2005 22:22
*Re: Jak se chystáme aneb výběr porodni... zdena 14.10.2005 14:45
**Re: Jak se chystáme aneb výběr porod... Šerlok Homeless 14.10.2007 19:32
***Re: Jak se chystáme aneb výběr por... Šerlok Homeless 14.10.2007 19:37
****Re: Jak se chystáme aneb výběr p... Sylvie 14.10.2007 19:40
*****Re: Jak se chystáme aneb výběr... Šerlok Homeless 14.10.2007 19:58
******Re: Jak se chystáme aneb výb... Šerlok Homeless 14.10.2007 19:59
komentář Lenka Sentlová 18.7.2006 14:30
rutinní epiziotomie, potraty i porody - ... evka 6.7.2007 11:25
*Re: rutinní epiziotomie, potraty i por... Markéta 7.7.2007 13:19
Rooming In Adriana 4.6.2008 10:20




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.