tisk-hlavicka

Taková normální rodinka během jednoho obyčejného týdne

11.4.2002 Silná Magda 6 názorů

Řeknu Vám, jestli přežitá krize posílí, někdy mám pocit, že než holky vypiplám, budu silná jako silnice.

Pondělí

Po víkendu, kdy úderem pátečního podvečera naše nejstarší dítko mohlo vlastním tělíčkem podpalovat stodoly sena, jsem se "dobrovolně" rozhodla, že do školky opravdu jít nemůžeme. Ostatně ve středu už by jít Majda možná mohla, pokud se ukáže, že jsem pouze planě plašila.

Pondělní noc hovořila spíše o prozíravosti maminky, protože i Terka svítila ve tmě jak fosforeskující obrázek - teplota nad 38°C. Tak dobře začínáme opět zpívat -Pějme píseň dokola.

Úterý

Návštěva lékaře. Terka statečná bojovnice, která ustála svůj brek na výbornou. Plačka obvodu, která nepláče. Skvělé. V pátek, pokud nic nezabere, jsme tu pro antibiotika. Víra v lepší.

Večerní inhalace nad bylinkami připravena, všichni už pomalu nad hrncem, pára stoupá. Během vteřiny Terezka křičí. Spálená o ručník, který se namočil ve vařící vodě. Chladit, chladit, chladit - zkuste to na dítěti, které nechce ani studený teploměr pod ručku, když má teplotu, že se o ni může opírat. Pohotovost, další převaz zítra.

Středa

Vzhledem k točivosti Terky na posteli, zdálo se ráno zbytečné, jezdit na odborný převaz. Rodičové zvládli a Terinka si svou plačku tentokrát zasloužila. Středeční proudy rýmy, teploty, kašel statných námořníků. Nešlo nevnímat, že zlepšení zatím není na našem obzoru. Středeční noc začala svítit ve tmě i Laďka. Už je to tu s plnou parou!! Vyhrňme si rukávy!!! Zpívat se mi moc nechtělo, za krkem mi totiž seděla chřipka a začínala mne kopat do žeber. Statečně jsem se točila a chtěla ji shodit ze zad přísunem vitaminů. Nepovedlo se. Tuto noc podlehly další dvě členky "Zesláblé" rodiny.

Čtvrtek

Důvěřuj, ale prověřuj. Mám důvěřovat tělíčkům holčinek, že zvládnou ten nápor sama? Majda nález na plicích, Terka nález na uších. Zatížit je opět antibiotiky? Víkend před námi, jistota zhoršení téměř stoprocentní, ostatně bylo tomu někdy o víkendu jinak?

Pátek

Rozhodnuto. Teploty neustupují- jedeme pro antibiotika. Připadám si jak smrtka pečující o malé skřítky. Přežít den, určitě bude líp. Snad už zítra.

Sobota

Nic moc, povím Vám. Záchrana druhé maminky (říkat tchýně někomu, kdo Vám vždy ve vypjatých chvílích pomůže a snaží se Vás chápat, i když má právě jiný názor, se mi zdá přinejmenším divné). Alespoň hodinku spící a odpočívající maminka, která by na své bolestivé kostře mohla jmenovat každý kloub.

Sobota podvečer - Laďka strašně brečí, křik, který u ní neznám. Při bližším ohledání - mě jímá děs a hrůza. Tak "opruzená" miminka snad nemají ani ty šestnáctileté méněvšímající si mamči ve filmech. Bohužel, nezdá se mi normální rozsah a zvláště nalité pupeny. Prohlédnu příbalové letáky u těch léků, které Lada bere. Dva z nich mají předpoklad kožní reakce u jednoho procenta populace dětí. Jsme to my? Telefonát na pohotovost - můžeme pokračovat v antibiotikách? Do rána se ukáže, prý Lomikare, Lomikare!!!

Neděle

Zlom. Další reakce u Lady se nekoná, nudle tečou proudem, teplota ustoupila, kýchání je písní včerejší, ucpané nosy se lepší alespoň na vteřiny po vysmrkání, Ladiny koupele v heřmánku každé tři hodiny zabírají, reakce slábne a její spokojenost tím úměrně vzrůstá.

Snad, snad, snad… .

Řeknu Vám, jestli přežitá krize posílí, někdy mám pocit, že než holky vypiplám, budu silná jako silnice. Tělíčka děvčátek už získávají barvu, začínají se opět prát, nejsou už bezvládnými loutkami, které si během dne jdou samy lehnout a tak snad bude líp.

Jenom, když jsem se dnes dívala na pořad o maminkách postižených dětí, nějak jsem se styděla. Ony se tam pídily po každém sebemenším úspěchu, každý centimetr zlepšení je stál týdny práce, každá nová reakce na tváři jejich dítěte měla váhu zlata. Já tady během čtrnácti dnů vyzdravím tři děti a dál mohu při večerních akcích holčin vřískat jako temperamentní Italka na své zdravé berušky. Bezstarostně jim spílat a snažit se domoci takového přepychu jako je uklidit hračky do beden. Ony ne. Vědí, že vždy to budou ony samy, které uklidí hračky po svých dětech. Vědí, že ony to budou, kdo bude své děti krmit, česat, vozit do školy. Mám to o tolik jiné, snazší a tak málo si to člověk uvědomuje. Klobouk dolů před Vámi všemi maminkami, které neberete úspěchy svých dětí jako každodenní samozřejmost. Zvyknout si na něco a brát to jako bezproblémový předpoklad každého dne jde rychle. O to strmější bývá pád a cesta kousek po kousku směrem vzhůru.

My se zatím plazíme směrem vzhůru, jde nám to pomalu, ale jde. Vám přeji, aby Vaše pády byly vždy jen o pár pater. Jen tak akorát na to, aby si člověk stačil uvědomit….Třeba cestu vzhůru.

Názory k článku (6 názorů)
Jako obvykle, skvele... Ivana, holcicka {jedna a je ji dost :-} 11.4.2002 11:42
Pro Magdu Radka, 14.tt 11.4.2002 14:26
Nezavidim... Jarmusha,David 7/01,Diana 2/03 11.4.2002 21:44
urcite se nestyd! Zuzana.. 12.4.2002 9:35
Děkuji... Karkulka, holky 4 a1 rok 30.4.2002 1:25
*Re: Děkuji... ed 10.5.2002 22:32




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.