O muzeích, dětech, Čechách a Americe

Témata by byla zajisté mnohá: jak se s dětmi v Americe vaří, nakupuje, pere, jezdí autem, navštěvují knihovny a knihkupectví, chodí do kostela, jak se oslavují americké státní svátky a dětské narozeniny, proč jsou návštěvy u dětského lékaře jen občasné, co to je fenomén dětského hřiště a národního parku, co to znamená, když i děti jsou "volunteers" a tedy dobrovolnými tvůrci společenských hodnot, a samozřejmě odpověď na oblíbenou otázku po návratu do Čech, tj. zda se studenti v amerických školách na potkání střílejí. A nakonec zbylo ještě jedno velké a zajímavé téma - děti a muzea.

Teprve však navzájem si podobné zkušenosti z návštěv muzeí a galerií v Čechách, teskná vzpomínka na muzea v Americe, a zejména poslední návštěva sbírek moderního umění ve Veletržním paláci, kdy jsme byli stiženi silnou chmurou a i můj muž se chystal vbrzku usednout k textovému editoru a "prostě o tom něco napsat", mne pohnuly k akci. Následující text chápejte tedy jako rodinný, nikoli jen můj. Navíc je Bořek vždy mým prvním a nejlepším korektorem a odsouvám na něj s radostí témata jako daňová politika v USA, význam komunity pro občanskou společnost či rozvoj tržního hospodářství v nekorupčním prostředí.

K věci samé. Brzy po našem přestěhování do USA jsme zjistili zajímavý vedlejší efekt této náhlé změny: měli jsme mnohem více volného času. Odpadly nám totiž veškeré do té doby "samozřejmé" aktivity, jako víkendy na chalupě, návštěvy příbuzných zde i tam, na samostatnou kapitolu by vydalo, jak jsme pro nás nevídaně mohli minimalizovat návštěvy u lékařů a na úřadech (asi 95% lze vyřídit telefonem). Než jsme si našli nové přátele a vpluli do některých dobrovolných aktivit, vznikl tak velký nenaplněný prostor, který jsme využívali k poznávání Ameriky. Velice často jsme tak činili v muzeích a galeriích.

Předesílám, že nejsme v žádném smyslu odborníky. Myslíme si však, že umění, historie, architektura, muzejní sbírky jsou věci přinejmenším krásné a zajímavé, obohacující náš život. A nám tady ležely u nohou poklady světového významu. Proč je tedy nevyužít? Nevěděli jsme, jak budou reagovat děti. Byly tenkrát malé: 6, 4 a 2 roky. Trochu se přizpůsobí nám a my zase jim, nějak to zvládneme a reakci okolí musíme risknout - to byla naše základní úvaha, se kterou jsme se hned jednu z prvních nedělí vydali na Manhattan (asi 50 km od našeho městečka Pleasantville), a to rovnou do mekky světového muzejnictví Metropolitan Museum of Art na 5. Avenue. Muzeum je obrovské, krásné a bohaté. Je ale také - hlučné a příjemné. A nyní pozor: u hlavního vchodu jsme si povšimli tabulky s upozorněním, že ředitelství Metropolitního muzea prosí návštěvníky, aby v neděli (kdy je zde nejvíce lidí) nepoužívali kočárky pro malé děti. Zkuste si teď tu větu obrátit: Všechny dny kromě nedělí…

Muzea zde nejsou důstojnými budovami se zasklenými sbírkami. Jsou to živé organismy: lákají, vyzývají, pohlcují, zaměstnávají. Je to také jedno z nejoblíbenějších míst osobních schůzek a častý program svátečních odpolední - lidé sem někdy zavítají rovnou z nedělních bohoslužeb. V proudících zástupech potkáme vážné zájemce vzrušeně diskutující před obrazem, mladíky s jejich slečnami (že zrovna v muzeu?), upravené staré dámy (proč někde nevenčí psa?), osamělé intelektuály se skicáky a poznámkovými bloky, a samozřejmě i takové jako my - rodiny s dětmi v kočárcích či v náručí, lahve s čajem v pohotovosti, dudlíky, brekot - známe to všichni. Ale i takové v muzeích rádi přivítají.

Navštívili jsme většinu newyorských muzeí, (což se zdál být zprvu úkol nadlidský), mnohá muzea v našem regionu, kde jsme bydleli, tj.Westchester County, muzea ve Washingtonu, Filadelfii, při letním putování i na Jihu a západním pobřeží USA. Do některých jsme se vraceli - expozice byly nesmírně rozsáhlé a několikrát jsme tam zašli znovu se podívat na určitou speciální výstavu. Prohlédli jsme si poklady nashromážděné Američany ze všech světových kultur. Obdivovali jsme několikrát perfektní prezentaci vědeckých sbírek v Museum of Natural History, kde je příroda a věda v celé své kráse i různorodosti zjevena způsobem podivuhodným. Pochopili jsme mnohé ze života a kultury amerických Indiánů (zde Native Americans, tedy původních obyvatel) v přívětivém, krásném Museum of the American Indian. Viděli jsme výstavu světových impresionistů v Brooklyn Museum of Art, vydali se zhlédnout umění v době egyptských pyramid, stáli frontu (za našeho pobytu patrně jedinou) na výstavu o legendární polární expedici sira E. Shackletona v roce 1914. Z výstavy o špercích a pokladech dynastie Romanovců (zněla zde hlavně ruština) máme drobnou vzpomínku. Na konci expozice - byla řazena chronologicky a končila připomenutím vyvraždění carské rodiny - byly jako smutný dovětek umístěny portréty Marxe, Engelse a Lenina. Dáma vedle nás na ně ukázala a chvějícím se hlasem anglicky s ruským přízvukem pronesla: "A to jsou ti tři bandité…" V Museum of Jewish Heritage na nás z fotografie na letáčku hleděly tváře Zuzany a Gity Hojtasových, které byly jako malé v roce 1942 deportovány do Terezína. Čechy a New York se přiblížily.

Nějak se odtud vytratily děti. Totiž - myslím, že jste to pochopili - všude jsme tam byli s nimi a ony s námi. Mnohé bylo usnadněno: vždy milí a klidní kustodi věnovali dětem úsměv, pohlazení, pozornost i část výkladu, šokem byla pro nás jedna z prvních muzejních návštěv, kdy na řev našeho syna reagovali nikoli vykázáním z posvátných prostor, ale - bonbónem pohotově z kapsy vytaženým. Totéž dítě, náchylné ke ztrácení se kdykoli a kdekoli, nám jednou po dvaceti minutách zoufalého hledání v Museum of the City of New York přivezl pán v uniformě personálu výtahem a na naše zmatené omluvy reagoval zcela blahosklonně. Bez mrknutí oka také všichni snesli návštěvu našich dětí v expozici díla Auguste Rodina, v tomto nedětském světě plném mramorových soch nesmírné hodnoty. Chovám k těmto lidem hluboký obdiv a budu jim vděčna nadosmrti.

Pak tu byly další příjemné věci - často nabízené "dětské" průvodce po expozicích, prezentace sbírek, která se neorientovala výhradně jen na dospělého návštěvníka (krátké a poutavé videoprogramy, možnost si na něco "sáhnout", což bylo například v regionálních muzeích běžné a doporučované). Stranou ponechávám obrovské a rozmanité množství speciálních, řekněme populárně výukových programů pro děti, spousta jich byla zcela zadarmo (díky "volunteers" samozřejmě), další za mírné ceny, inzerovaných v muzejních bulletinech i místním tisku. Bohužel jsme je využili jen okrajově - všední dny a sobotní dopoledne byly z hlediska rodinného rozvrhu nevhodné, a jen málokdy bychom tam umístili všechny tři děti najednou. A pak tu samozřejmě byly "gift shops". Muzejní obchody ke svým institucím prostě patřily. Vlastně nebyly jen u muzeí a galerií, ale také u všech národních památníků, státních parků, přírodních rezervací, botanických zahrad. Po prohlídce se vždy navštívil "gift shop", zpravidla u větších muzeí hýřící pohlednicemi, obrazy, knihami, průvodci a katalogy, hračkami, originálními dárky. Děti to měly jako odměnu: po občas příliš intelektuálních vjemech z výstavy, na kterou je rodiče zavlekli, se tady mohly pokochat barevným světem muzea zase z jiného pohledu. Knihy si děti mohly prohlížet a číst, hračky vyzkoušet. A konečně - "museum café" či jiné možnosti občerstvení. Úleva, že limonádu nebudeme shánět kdesi v nedohlednu, ale sejdeme jen o dvě patra níže.

Střih... Praha, únor 2001, Jiřský klášter, sbírka barokního umění. Je to vůbec poprvé, kdy navštěvujeme galerii v Čechách - nějak nám toho času po návratu (viz důvody výše) zbývá málo. Jsme tu s americkou kamarádkou, která studuje jeden semestr v Praze a samozřejmě s našimi třemi dětmi. Expozice je silně omšelá a procházíme ji prakticky sami. Paní, které hlídají expozici, hlídají i nás. Žádné úsměvy, žádné bonbóny. Každý rychlý krok některého z dětí je provázen nervózním pohledem. Podezření jsem dokonce vzbudila i já tím, že jsem se déle zadívala nikoli na exponát, ale z okna. (Každému muselo být jasné, že v duchu osnuji plány na zcizení Braunovy plastiky a jejího spuštění po laně touto přirozenou přístupovou cestou). Děti se posléze dožadují "gift shopu", nakonec si u skromného pultu kupují několik pohlednic. Některé jsou stále tytéž; kupovala jsem je také na školním výletě jako žákyně tuším 5. třídy. Alespoň tady paní pochválily naše děti: chovaly se slušně a to se tady málokdy vidí. Patrně tím myslely, že se tady vůbec málokdy vidí nějaké děti.

Další zkušenost byla z výstavy Sláva barokní Čechie. Rozhodli jsme se pro Kinského palác: život a smrt v době baroka, poklady barokní doby. Jestliže Jiřský klášter byl spíše rozhodnutím na poslední chvíli, sem jdeme cíleně. Baroko je to, co nám v Americe chybělo, středoevropanství, tajemství, hrůza a krása, a tak podobně - jsou to přece Čechy v jejich jedinečnosti. Třeba z toho něco zprostředkujeme i našim dětem, těšili jsme se. Podařilo se to jen zčásti. Expozice vskutku nádherná. Průvodce výstavou pro děti už ale nebyl a do ukončení výstavy nebude. Lidí je tu hodně, a tak nemají paní tolik času se námi zabývat. Jedna z nich ale pochválila nejmladšího syna, který soustředěně poslouchá otcův výklad. Zahlédneme tady i další dítě, asi osmiletou velice klidnou holčičku. Jiná paní jí právě vysvětluje, jak se to má s detektorem pohybu, lépe řečeno, zastrašuje ji - nesmíš se přibližovat k vitrínám moc blízko, běhat tady, to světýlko všechno vidí a byl by poplach. Dítě vypadá zmateně. (Jak mne poučil můj muž, byla to navíc naprostá nepravda, protože detektor pohybu reaguje světlem na cokoliv, ale poplach spustí jen tehdy, když do prázdných expozic vstoupí někdo po jejich uzavření.) Před barokní mapou se zastavujeme o trochu déle, chceme dětem vysvětlit, co tam vidí. "Nezastavujte se, pokračujte, lidi vás musí obcházet!" křičí na nás jiná. "Chlapečku, počkej pěkně na maminku," upozorňuje další. Syn se přede mnou nacházel asi tak tři kroky. V muzejním obchodě se rozhlížíme po kalendářích, pohlednicích, brožurkách, hrách - napadají nás desítky námětů, jak tuto barokní krásu zachytit i, řekněme, komerčně. Nic z toho tady není. Jsou tu ale vlídní a na důkaz jejich přízně si dcery mohou sáhnout na hedvábný šátek s barokními motivy.

Poslední zážitek je z Veletržního paláce. Nedělní odpoledne máme volné, dítě shodou okolností dnes jen jedno, šestileté - ideální situace. Vstupenku si kupujeme na dvě patra, ke své lítosti (myslím rodičů) však stíháme jen jedno, expozice je rozsáhlá a nechceme ji jen tak proběhnout. Snese ovšem srovnání s velkými newyorskými muzei, kvalitou i prezentací sbírek. Dokonce zde zahlédneme místnost pro přednášky dětem. To je ten lepší začátek. Pak ale přichází studená sprcha. V tomto muzeu se nejen nesmíte rychleji pohybovat, nesmíte také ani mluvit. Hned u jednoho z prvních obrazů paní důrazně napomenula manžela a žádala o ztišení. Provinění bylo toto: tichým polohlasem synovi vysvětloval techniku autoportrétu. S hořkými pocity, hlas ztišený, jak to šlo, jsme prošli zbytek. Naše dítě, ač to není v jeho povaze, se chovalo jako anděl. Přesto jsme byli sledováni tak neuvěřitelně podezíravým způsobem, že nám bylo až stydno. Pokud jsme snad chvilku skryti za výstavním panelem, přišli si nás obhlédnout i tam. Ptám se, zda je možné soustředit se na zajímavou malbu dejme tomu Josefa Čapka, když zároveň křečovitě tisknete ruku dítěte v obavě z nějakého prudšího pohybu a za zády cítíte ostříží zrak. Ptám se dále, jak rozvíjet v dětech estetický cit a úctu ke sbírkám minulosti, jsou-li považovány za vetřelce od okamžiku vstupu do expozice. Nenašla jsem na tyto otázky odpověď. Konec nic nenapravil: muzejní obchod nejen že vypadal zavřeně, on také skutečně zavřený byl. Visela tam cedulka "Inventura" ("Inventura v neděli? V muzeu?" ptali jsme se my. "Co je to inventura?" ptalo se naše minulostí nezatížené dítě).

Právě listuji "průvodcem pro děti a rodiče," které k rodinnému vstupnému přikládá Museum of Modern Art v New Yorku. Pamatuji se, jak tam naše děti běhaly a hledaly podle návodu určité obrazy, odpovídaly na otázky, snažily se vyjádřit se samy jakkoli výtvarně. S potěšením a zároveň nostalgií si v něm čtu: "Tento průvodce je pozváním pro vás a vaše děti ke společnému průzkumu a vlastním objevům... Chce vám pomoci, abyste se mohli o uměleckých dílech naučit něco spíše pozorováním a rozhovorem o tom, co vidíte, než pouhými fakty. Otázky v tomto průvodci počítají s přirozenou dětskou zvědavostí a potřebou podělit se s někým o své nápady. ... Myslete na to, že návštěva muzea je dobrodružstvím a také chvílí pro vzájemné naslouchání..."

Jako by to nebyl jen pouhý text průvodce. Slyším tam i vstřícnost a laskavost obecnou, tak hojnou tam, tak vzácnou tady. Patrně je pes zakopán mnohem hlouběji než v českém muzejnictví.