O flamendrovské noci

Není to tak dlouho, co nás přátelé přesvědčili, že nejít si zatančit, když je plesová sezóna, je hotový nerozum či spíše dětinský vrtoch.

Hotovým nerozumem se mi spíš zdálo tančit jít. Vzhledem k tomu, že poprvé a naposledy jsem taneční kroky uměla v tanečních. O Kubovi mohu prohlásit to samé a tím ho nechci pomlouvat ani srážet na kolena jeho um. Stejně jsme se slavnostně oblékli, já po dlouhé době vklouzla do šatů, které střihem nepřipomínaly osobu pašující gymnastický míč, a vplula nožkami do lodiček, které je okamžitě sevřely jak okovy z dob Marie Terezie. Nalíčila obličej, nabarvila rety a stala se úžasnou. Co na tom, že mou svůdnou vizáž pomáhala dolepšit elasticita punčocháčů, které by sevřely i svět do kleští a udělaly ho žensky vytvarovaným. Nebyla bych to asi já, kdybych si je nestihla ještě před odchodem protrhnout a nešla nakonec v těch "obyčkách" za 19,- Kč (mne už to nemůže rozházet, na to se sebou žiji už dost dlouho).

Když se i Kuba oblékl a vzal si kravatu, kterou jsem mu za tímto účelem koupila, a kterou ve skříni opravdu nerozeznal od těch starých, mohli jsme vyrazit.

Už na cestě tam se ukázalo, že zábava zřejmě váznout nebude. Jakub musel soutěžit i s dámou v modrém a ničit make-up mé přítelkyně úplně ulítlou sázkou o největší žvýkačkovou bublinu. Cesta tím pádem utekla rychle.

Příjemná večeře celkovou náladu jen dokreslila. Bože, je tak úžasné jen si sednout a nechat si přinést talíř (pro mne v tu chvíli s čímkoli). Je božské nemuset sáhnout ani na vařečku, ani na nádobí a nikdy mi tak nechutná, jako když vaří někdo druhý (ne, že by se mi to doma stávalo).

Parta lidí, s kterými jsme hodlali večer strávit u společného stolu už se pěkně scházela a vypadalo to na milé setkání. Až na jedno. Během chvilky bylo jasné, že ples bude, ale my jej zřejmě jen tak rychle neuvidíme. Prostě místa na sezení už nejsou. Velkodušná gesta - posaďte se v sále mimo a tančit sem chodit můžete. Cítila jsem tu hrůzu, mé okovy na nohou tlačily a dřely a to ještě ples nezačal. Viděla jsem to na krvavé fleky velikosti kovových padesátikorun. S příjemnými lidmi strávíte i nestravitelné.

Během chvíle jsme seděli u tanečního parketu s prima lidmi a já šla poprvé tančit. Skok dějem-resumé.

Kromě Jakuba jsem pošlapala všechny přítomné muže, kteří mne o tanec požádali, vypotila jsem hektolitry energie a poprvé v životě se odvázala natolik, že jsem nezdrhala z parketu při kouscích jiných než je polka a valčík. Inu s humorem jde i trapas přežít. A já přežila i Jakub přežil a oba jsme měli pocit, že jsme právě zdolali svůj první soukromý Mount-Everest.

Jen na jedno, když si vzpomenu, musím se smát. Stejně "stará" ženština, s kterou jsme si padly do oka, se mnou probírala mé úspěchy - tedy tři dcery a úplně mne rozřehtala otázkou:" A to už tehdy mohli být muži u porodu?" Bože, jsme stejně staré a já jí připadám asi jako z jiného století, prostě jiná generace.

Když jsem se druhý den ptala Jakuba, co mě dělí od oné dívčinky odpověděl upřímně (ostatně ví, že to poznám). "Vrásky. Ona je ještě nemá, protože se nemusí starat o nikoho jiného než o sebe. To je jen otázkou času a budete staré stejně!" Oponovala jsem. "Ale mně nebudou ubývat ani stagnovat." "Jí ale přibudou o to rychleji a ve větší intenzitě," dodal už opět s myšlenkami na důležitější věci Jakub.

Nezbylo než mlčet...