Den blbec

...už jsem si pomyslela: začíná den blbec. Slyším, jak na okenní parapet buší kapky deště, a ač už je něco kolem devátý, není skoro vidět - šedivý počasí, ostatně stejně jako poslední dny. Co bych taky chtěla? Je teprve únor... Už mě to fakt nebaví - schází mi sluníčko, ale na druhou stranu, když je léto, nadávám, že je vedro...

Asi bych neměla dneska ani vstávat, radši ten den prospím.

Ale to už slyším, jak se probouzí Terka. Je to takový naše sluníčko - hned, jak se vzbudí, tak se směje a ať má člověk jakoukoliv náladu, musí se na ní usmát taky a tak nějak mu je líp. Vyskočím z postele a plná očekávání se nad ní nakloním, ale ouha. Místo smíchem mě přivítá pláčem. To musím asi vypadat děsně po tý noci, když mě nepoznává.... Vždyť jsem to říkala - den blbec - jdu si lehnout. Vím, že to nejde, ale je to docela hezká myšlenka.

Přichází David. Hurá!!! Tak snad on mi vylepší ten šedivý den!!! Sakra, to se musíme pohádat zrovna dneska? Už ani nevím, kvůli čemu, proč a jak k tomu došlo. Zase nějaká pitomost. Ještě že odešel, aspoň trochu "vychladnu" a mám klid.

Žádnej klid. Zapomněla jsem, že jsme se dohodly s mamkou, že jí vyvenčím psy. Chudáčci malí! Rychle házím Terku do kočárku a uháním, seč to jde a věřte, že s kočárkem to moc nejde. To si člověk uvědomí, až když ho opravdu veze - všude schody, obrubníky, když chcete pomoct nastoupit do autobusu, najednou všichni chlapi okolo maj´ hrozně moc práce, uhýbaj´ pohledama a dělají, že vás nevidí... Malinko jsem se pousmála - jen, ať dělají, že tu nejsou - má jet nízkopodlažní autobus, nepotřebuju jejich pomoc! Ten úsměv mi dlouho nevydržel, jako kdybych už nebyla zvyklá, že jízdní řád je na nic - nejen, že měl autobus zpoždění 10 minut, pršelo, já v tom spěchu zapomněla pláštěnku na kočárek, ale ještě k tomu jel "normál". No jo, tak jdu na to - musím žadonit o pomoc. Obracím se a neuvěřím svým očím - sám ke mně přistupuje pán a nabízí mi pomoc! Celá štěstím jen zářím. Mávám na řidiče, ale on jen krčí rameny. Co to má znamenat? Jako že mu je jedno, jestli nastoupím? Otevřou se dveře a je mi to jasný - už tam stojí tři kočárky a já se tam prostě při vší snaze nevejdu. Slušně poděkuju pánovi, vracím se a znovu se utvrzuju v myšlence, že dneska jsem prostě neměla vstávat.

Čekám dalších deset minut a načas jede 154 a dokonce je nízkopodlažní. Že by se na mě štěstí usmálo?

Bez sebemenších útrap zvládám cestu, schody k domu, napresuju se do výtahu, vyjedu do 2. patra, odemknu, vkročím a ........ "A sakra!" Šlápla jsem přímo do hovna! S nadávkama jdu pro noviny, sbírám ho (šlo to fakt skvěle - rozmazaný na linu se bezva sbírá!), vytírám. No, je to vlastně moje chyba - měla jsem přijet dřív. Úspěšně jsem "dovenčila" psy (už jste se zkoušeli někdy narvat do výtahu 1x1,5m s kočárkem, se sebou a dvěma psi? - Ani to nezkoušejte. Měla jsem sevřenej zadek, že se zasekneme, že mi Dolča strčí čumák do dveří atd.:-)), zvládla jsem i cestu autobusem a těšila se domů, až budu moct na chvíli "odložit" dceru Davidovi a dát si havaj.

Už s lepší náladou jsem odemykala a ouha! Je zamčeno. David ještě není doma. Ach jo. Nejdřív jsem naštvaná, že někde courá, kdežto já mám plný ruce práce, ale čím víc minuty utíkají, tím víc střídá naštvání strach. Co když se mu něco stalo? Vždyť kolem je tolik zlých lidí, autobusák nemusel dávat pozor a mohl nabourat, v metru mohla být bomba, udělalo se mu špatně......... Konečně slyším klíče v zámku. David hned mezi dveřmi hlásí, že autobus měl poruchu a než to autobusák dal dohromady, uběhla fůra času a už se jakoby přikrčuje, asi čeká, že budu nadávat. A já? Já se prostě jen rozesmála.

Když to vezmu kolem a kolem - byl to vlastně fajn den, to jen já si hned od rána vštěpovala, že je to tzv. den blbec - vždyť ráno mě neprobudilo sluníčko, ale spala jsem v šeru hezky až do devíti, Terka se rozbrečela - tudíž jsem si mohla být jistá, že je v pořádku, malá hádka s Davidem mě docela dobře nastartovala do dalšího dne; to, že jsem se nevešla do autobusu, to vem čert, ale objevil se tu člověk, který chtěl pomoct, aniž bych si řekla (to už se dneska opravdu moc nevidí) a David se vrátil v pořádku domů. Nesnesla bych pomyšlení, že se mu něco stalo a místo toho, abych mu řekla, jak moc ho miluju, jsme se pohádali. Takže suma sumárum - skvělej den!

Jo, a málem bych zapomněla. Šlápnout do hovna prý znamená štěstí!