Ještě jedna zahradnická

Magdino vyprávění o předjaří, o pocitu jara ve vzduchu mne privedlo k tomu podelit s vami trochu o to, jak vypadá takové předjaří tady u nás , v jižní Kalifornii. Moc dobře si na ten nádherný pocit, když uprostřed zimy pocítíte, že sluníčko už se vrací, že ma větší sílu, že jaro už ťuká na dveře, pamatuji. V jeden takový nádherný slunečny únorový den se mi narodila dcera Lea. Obloha byla modrá , jako to bývá v květnu a všude kvetly krokusy...Petřínský kopec na Újezdě naproti tramvaji býval touhle dobou modrý jako to nebe. Tady jsou symboly jara úplně jiné. S krokusy to tu má i zkušený zahradník dost těžké, jako se všemi cibulovými květinami. Pokud chcete, aby vám vykvetly třeba tulipány, musíte je dát na pár měsíců (2-3) do ledničky, aby se správně ochladily. Daří se tu tak narciskám - nejsou tak náročné - a hyacintům. Ovšem za předpokladu, že je denně zaléváte. Za to jsou už teď v plném květu kamélie, sterlicie (rajští ptáci, jak se jim tu říká), celá řada keřů a už od vánoc s Clarisskou mlsáme jahody. Také jsme sklidily pomeranče z našeho malého stromku. Letos jich bylo jen 6, loni 12. Už mám nasazená rajčata, artyčoky , saláty, bruselské kapustičky. Pokud mi je králíci nebo pozemní veverky nesežerou, budeme mít už za pár týdnů první úrodu. Že se sluníčko vrací, se pozná hlavně podle toho, že už můžeme chodit plavat nejen kolem poledne, ale že teplo vydrží i do pozdnějších odpoledních hodin. Únor je normálně nejdeštivější měsíc v roce, ale letos je nezvykle suchý. V průměru by mělo pršet tak 7 dní tento měsíc. Pršelo 2. Takové suché počasí je díky nepozornosti lidí příčinou požárů přeschlých keřů a trávy. O jednom takovém jsem vám loni napsala. I letos už v našem okolí hořelo. Zprávy o požáru ve Falbruku nedaleko od nás před pár týdny jste mohli vidět i v naší telelevizi. Shořelo napadrť 18 domů. Díky rychlému zásahu požárníků se sice nikomu nic nestalo, ale mnoho rodin je teď bez domova. Mnohé byly evakuovány jako rodina Simony, kterou také znáte ze stránek Rodiny. Když policie zaťukala na jejich dveře, Martínek a Sárinka si museli zabalit jen pár hraček. Simona sbalila fotky a pár dokumentů a šli. Teď už jsou zpátky doma. Ale oheň je v okolí stále ještě cítit. Byly jsme s Clarisskou za nimi a viděly, jak blízko jejich domu oheň byl. Lesy v té oblasti teď vypadají jako měsíční krajina. Není se proto čemu divit, že si všichni u nás nepřejí další krásný slunečný den, ale aby už konečně pořádně zapršelo. Když prší, i děti se radují, skáčou radostí a telefonují babičkám a tetám : "U NÁS PRŠÍ"! Je to zážitek. Pro místní děti opravdu jen párkrát do roka... Touto dobou přicházejí u nás na jihu také svatoannenske větry, které se liší od větru, který tu obvykle vane od moře tím, že přicházejí z druhé strany, od východu, z pouště. Jsou horké a suché. Při letošním požáru ve Falbruku přispěly k tomu, že se oheň šířil neuvěřitelně rychle... Když zaprší, i tady se všechno najednou zazelená. Rozkvete i poušť, do které to máme, jak si možná pamatujete, tak hodinku jízdy autem. Je to nejhezčí čas roku v našich pouštích a krajině blízko nich. O jahodách a jejich sbírání jsem vám už také psala. Jsou symbolem sladkosti požehnání Kalifornie. Jsou opravdu neuvěřitelně velké, i když ta pohlednice z přelomu století přece jen trochu přehání. Stejně tak jako některé druhy rajčat, které pěstuji na své zahrádce. Ale také někteří škůdci dosahují velikosti téměř neuvěřitelné. Jen se podívejte na tu rohatou housenku, která je tu velmi obvyklým škůdcem na rajčatech. Takhle velkou ji neuvidíte tak často. "Vypěstovala" jsem ji tím, že jsem netušila, že tu něco tak žravého, specializovaného na rajčata, žije. Nehledala jsem ji, ale šneky, když jsem zjistila, že mi někdo ožírá rajčata. Také je moc dobře kamuflovaná. Je nejen rohatá. Její nožičky pěkně škrábou a je tak ošklivá, že paní učitelka ve školce se rozhodla ji ukázat dětem, až po obědě, když jsme ji přinesly ukázat... Teď už je najdu vždycky poněkud menší. Nenechám to dojít tak daleko. Už vím, co hledám. Přes to se můrám, které se vylíhnou, když se tahle larva z rodu Sphinx zakuklí, říká kolibří můry. Jsou tak velké, že si je lidé pletou s kolibříky. Jiný "roztomilý", tedy spíš nějakému marťanovi podobný, je Jerulazenský cvrček. Může být klidně 5 cm velký. Má tvrdé celé tělo, chřestí jako kostlivci v děsivých snech, má obrovská kusadla, ale je celkem neškodný. Už jsem ho na své "ekologické" zahrádce našla několikrát. Indiáni mu říkají Who-tzi-Net, což je přeloženo asi jako brouk s hlavou kostlivce, nebo také s hlavou starého muže… A španělsky Nina de la Tierrra. Pro milovníky hmyzu jeho latinské jméno: stenopelmatus fuscus. Je příbuzný s cvrčky, s rouci a kudlankou nábožnou, které jsme na zahrádce také už měli. Další jeho jméno je bramborový brouk (s mandelinkou to nemá ale nic společného). Pojídá kořínky, hlízy. Nepohrdne ani jinými larvami. Ale není jedovatý a nekouše, pokud mu zrovna nestrkáte ruku do obrovských kusadel; pak umí stisknout. Na internetu můžete dokonce najít návody, jak jej chovat v zajetí, ale vzhledem k tomu, jak vypadá, je to opravdu jen pro silné povahy. Chřestýše měli na zahradě jen moji sousedi, moc jich tu už není. Kojoti nám ovšem zpívají do noci velmi často a při běhání po ránu můžete potkat zdejšího velkého rysa. Už byl také v okolí poplach kvůli pumě. Žijí tu i skunkové a oposuma jsme už také viděli. Pásovce obvykle jen přejedete autem. Stále se rozšiřující doprava je pravděpodobně velmi brzy vyhubí. Už jsem vám psala o tom, jak moc se tady v okolí San Diega a Carlsbadu staví. Vytlačujeme přírodu dál a dál od sebe. Místo divočiny, kterou máme nyní za domem, budeme mít tak do dvou let velký krásný park. Děti si tam budou moci hrát. I my budeme mít kde sportovat. Ale mně se bude po té divočině přece jen stýskat. Zase upravíme kus volné přírody k obrazu svému...