O chřipce

Poté, co celá rodina smrkala řeky a já utírala nos už i okolním cizím dětem, přišla jednoho dne řada na mé tělo.

Nevím, jak to ta potvůrka psychika ví, ale stoprocentně v tom má prsty. Vědoma si toho, že Jakub potřebuje klid pro svou práci, kde se právě řítil k cílové rovince, připadalo by mi nefér ještě se složit. I nabrala jsem si tuny vitaminů a tělo nabudila zdravím, jak jen to šlo. Věděla jsem, že pouze předstírá dobrý stav. Zatím mi to ale stačilo. Potřebovala jsem vykřesat zdraví opravdové u našich holčin, které opět pěly píseň dokola a chřipku si podávaly jak horký brambor. Povedlo se.

Jen co se tělíčka žížalin začala už lépe plazit po bytě a Jakub přišel domů a už od dveří měl v očích čitelný transparent - POVEDLO SE. Mé tělo se rozhodlo užít si ten zasloužený bojkot a vzdalo se. Bohužel, naprosto bez mého přičinění.

Chtěla jsem si užít jarního vzduchu, než uhodí další zimní měsíce a místo toho mne čekala postel. No, přiznám se, že v tom by zase takový problém nebyl. Docela bych si ji užila, kdyby ovšem nebyl pobyt v posteli s pícháním v každém kloubu, hlavou, že byste ji raději drtili mezi kameny a krkem, ve kterém by se dala úspěšně strouhat řepa, jak na struhadle-tolik mne škrábalo.

Vy na patře a pod patrem Váš partner, který se coby matka rodu stará o tři jezinky a jednu domácnost. Dobrý, ale proč jen Vy musíte všechno slyšet!!! Mám někdy pocit, že závody

ve střelbě kulových zbraní jsou z těch tišších záležitostí, o běžném dnu pod patrem to jde říct jen těžko. Každé otočení kohoutkem, proud vody dopadající na stěny dřezu, bouchnutí karmy v koupelně, vřískot holek, které se věčně věků přou:" Já ne, ty jo!". Do toho Lada se svým "táta, táta" - až do mohutného pištícího řevu znamenajícího -" tak už chápete, že si mne máte všímat." Zalezla jsem raději hlavou pod polštář, protože logika by velela slézt raději dolů, vzdát se "nemocnění" a rychle se vrátit do hodné role všeobjímající maminky. Bohužel, chřipka velela jinak, objevil se i tak u mne řídký úkaz jako náznak teploty. To už vůbec neznám. Překvapilo mne to asi tak jako, že bych se ráno probudila a zjistila, že jsem štíhlá, atraktivní blondýna. Prostě teploty nevedu, i když už objímám zem a na čtyři nejsem schopna se postavit.

Kupodivu, můj stav postavil na nohy mého muže. Nevím, jak jiné domácnosti, ale u nás je pravidlem, že naprosté vyčerpání osoby mé má za následek vzestup energie u mého muže. Takže přestože on je většinou tím, kdo přichází domů pro trochu energie, sotva uzří mou zdrápanou postavu a kruhy pod očima, že se na nich mohu houpat nejen naše děti (to je normál), ale i kolemjdoucí po naší ulici, nabudí se neznámou energií a bojuje. Je milý. Přestože cítím, že je nutné uzdravit se dříve než jeho energie vyprchá, potěší to.

A tak se po dobu mé "nehybnosti" Jakub postaral o nákup bot a bačkůrek pro zbytek uzdravující se rodiny. Nechápala jsem, ale opravdu si koupil boty a dokonce dvoje bačkůrky Majdě. Na Terku prý sice neměli nebo spíše Terezka se nemohla přenést přes fakt, že neměli bačkůrky s kytičkami. Já bych se tím opravdu nezabývala. V těchto chvílích cítím, že je dobře, že nejsem svobodná matka. Prostě vědomí, že vaši miláčci mají na koho se obrátit, když Váš sluch odmítá uznat potřebnost jejich požadavků, je osvobozující. Ale zpět - koupili sice bačkůrky velikosti odpovídající žáku konce prvního stupně základní školy, protože :" No, nekupte to, když je to tak levný (za 40 Kč)." Vnitřně jsem se smála. Už jsem viděla desetiletou Majdu celou odvázanou z bačkůrek s dětskými motivy. Usmívala jsem se i proto, že jsem věděla, že Jakub převzal odpovědnost za rodinu. Projevil ji i třeba tím, že dle jeho očí myslí na zadní kolečka. Nekazila jsem mu radost realitou a chválila jsem až se hory zelenaly. Přesně to chtěl slyšet. Znám to. Přesně to chci slyšet, když se vrátím z nákupů já.

Druhý den mého nemocnění vzal holky (podotýkám sám a všechny tři holky) k babičce. Bože to bylo ticho. Slyšela jsem venku trávu růst a tento den bych podepsala petici za to, že ticho léčí. Vrátili se večer, holky už spaly, a tak jsem je dostrkala do postýlek a pokračovala v lenošení.

Pondělní ráno už mne čekalo s otevřenou náručí. Věděla jsem, že už opět sedím na svém místě a horská dráha se rozjíždí. Tak proč mám pocit, že každé takovéto malé zastavení má za následek, že jste rádi. Rádi za vše čeho se můžete účastnit, co můžete prožít vedle dětí a s nimi. Nedejte si vzít ty chvilky, které Vám dají možnost, si to uvědomit.