V poslední době mám pocit, že maminka, která není patřičně odvázaná z toho, že kojí, je společností těch "opravdovských" maminek hnána před soud a odsouzena stát opodál.
Její mateřská role je posuzována podle toho, jak dlouho a zdali vůbec, kojí.
Když jsem před čtyřmi lety s Majdou s touto libůstkou začínala, hltala jsem v porodnici každé slovo sestřiček. Měla jsem pocit, že ony to přece musí vědět nejlépe. Kojit, kdykoli si dítě řekne, přikládat často, pokud se novorozenec nevzbudí po čtyřech hodinách- vzbudit a nakojit a další a další poučky. Dnes se na to dívám jako na akt zkažení toho lidského v každé mamince. Na mě to působilo pouze tak, že jsem byla v neustálé křeči.
Až když jsem zjistila, že opravdu není nutné dítě kvůli jídlu budit (alespoň naše skoro čtyřkilová poupátka), že opravdu i malé miminko se brzy naučí, že kdykoli bekne, objeví se prs a matka se stane loutkou, která nemá právo ani odejít nakoupit či si zdřímnout (proč by taky muži nemohli alespoň na ty chvilky převzít péči se vším všudy?).
Asi je ta dnešní osvěta myšlena dobře. Zaplať Pán Bůh, že Liga kojení poradí každé mamince. Já bych jen dodala, že už je na čase také říci, že neméně důležitá je ta osoba prsy nosící - tedy maminka.
Když jsem byla malá já, prý se mne snažili hned od porodnice všelijak dokrmovat, Sunary vedly a kojení se skoro nepěstovalo. Dnes to cítím jako pravý opak. Můžete si přečíst stoh nemocí, při kterých můžete i nadále kojit. Vy už mne znáte, a tak si dovolím nevkusnou poznámku - občas mám při čtení toho výčtu chorob pocit, že zapomněli jen na stav posmrtný ještě než vychladne tělo (no, dobře, to jsem nemusela). Jen mi vadí fakt, že se nepíše o tom, že stejně důležité jako to, že smíte kojit, je Vaše onemocnělá psychika, která mnohdy velí úplně jinak. A to se ještě v porodnicích chovají tak, jako by bylo neúnosné, kdyby maminka kojit odmítla. Že by oni zrovna podněcovali v tom dobrém, no, nevím. Zkusila jsem péči nemocnice okresní, menší i zdejší pražské, vyhlášené. V mých očích byla obdobná a já si hned i po letech vzpomněla, jak jsem druhý den po porodu Majdy přišla k sestrám pro trochu mléka či glukózy. Majda opravdu nebyla miminečko, které by se chtělo nechat první dny svého života obalamutit nějakým troškem skoromlíka. Sestra neváhala ani chviličku. Zmáčkla můj (podotýkám opravdu můj) prs, neptala se mě A ani B a bylo. Zůstala jsem na té dlouhé nemocniční chodbě stát jak opařená. To se mi snad zdálo. Měla jsem pocit, že jsem byla zneužita a ponížena do role jednoho zvířátka, které nám dává mléko (smekám před ním).
U Lady mne už tento přístup nepřekvapil. Jsem pouze materiál, který má mít něco, aby mé dítě přibývalo a hotovo.
Přimlouvala bych se za změnu.
Kojit ano. Určitě. Na straně druhé dávat šanci také maminkám jako ženám. Ono se nikde nemluví o tom, že kojení znamená také neustále puntíkaté tričko od mléka, tisíce mokrých vložek do podprsenky (a pak, že kojení nic nestojí, ha ha), prsa, že se i slepý dělník ze stavby za Vámi ohlédne a další dobrodružství, kterých bych se klidně vzdala. Nemluvě o těch dalších (opravdu bych mohla přísahat, že raději další porod než strhnutý nehet a kojení miminka při bolestech, kdy nejste schopni si jej ani sami k prsu přiložit a na to vše pouze tabletka Paralenu a sestřin hlas: "Jestli máte své miminko ráda, tak to vydržíte!"). Zkušenosti mne v tomto ohledu opravdu nešetřily. Přesto, kdybych s kojením Majdy, Terky a dnes už i Lady nepřestala, mohla jsem kojit dnes tři děti (a poté mou kdysi ženskou část těla vozit ve vozíku za autem, ale to už snad ani podotýkat nebudu).
Myslím, že pocit spokojeného miminka v náručí, vědomí, že mu dáváte to nejlepší, co máte a pohled, jaký si na kojení udělaly už mé malé holčiny dokáže přenést maminku přes mnohé.
Tak proč si ale občas nepřiznat, že není všechno zlato, co se třpytí.
Těhotenství |
Dítě |