Když nám děti lžou

Jednoduché morální apely zkrátka ve skutečném životě fungují složitěji.

Není totiž lhaní jako lhaní. Snad každý z nás někdy neřekl pravdu proto, aby druhého neranil, aby mu ušetřil starosti nebo nevzal naději. Zpravidla takový problém řešíme raději tak, že o něm, pokud je to možné, prostě nemluvíme. Neříci nic ještě nebereme jako lež. Něco si vymyslet však musíme ve chvíli, kdy mlčet nelze. Větší morální zábrany v těchto případech obvykle nemáme – vždyť je to přece pro dobro druhých a nikomu tím neubližujeme. Jsme ale schopni podobně hodnotit i situace, kdy děti lžou nám? Obávám se, že velmi často ne.

Příběh Zuzany

Šestnáctiletá Zuzana, studentka prvního ročníku střední školy, se nedávno pokusila doma zatajit konání třídní schůzky. Na dotazy paní profesorky, proč nikdo z rodičů nepřišel, sdělovala, že maminka o schůzce věděla, později dodala, že má zlomenou nohu. Samozřejmě se na její lež přišlo a následovaly tresty. Ve škole i doma.

Kázeňský postih ze strany školy je velmi přísný – podmínečné vyloučení ze studia se zkušební lhůtou do konce školního roku. Za „…závažné porušení školního řádu podvodným a lživým jednáním. Její chování bylo neslučitelné se školním řádem a profilem žáka školy“. Prý jen to, že se pedagogická rada, která trest projednávala, konala až týden po odhalení lži, Zuzanu zachránilo od vyloučení okamžitého. Emoce mezitím trochu opadly, nicméně škola byla stále hluboce šokována tím, jak může ještě v šestnácti letech někdo takhle lhát! Nikdy předtím se s něčím takovým údajně nesetkali.

Zuzanina maminka byla samozřejmě šokována také. Tentokrát ji Zuzčina lež zasáhla mimořádně citelně přesto, že to nebylo poprvé, kdy jí dcera lhala. Snad i proto, že to nezůstalo jen mezi nimi dvěma. Zlobila se, styděla se, cítila se ublíženě. Ze začátku bez výhrad souhlasila se striktním postojem školy a byla rozhodnutá přidat navíc další sankce doma. Dokonce Zuzaně v zoufalství pohrozila, že ji nechá umístit do ústavu pro mládež s poruchami chování.

A Zuzana? Ochotně přišla s matkou do poradny, otevřeně přiznala, co se stalo, a rozpovídala se o svých problémech. Ve čtvrtletí se ve dvou předmětech nebezpečně blížila k pětkám a nechtěla, aby se maminka o špatném prospěchu dozvěděla dříve, než se to podaří opravit. Horší známky zatajovala už na základní škole, protože rodičům na dobrých výsledcích hodně záleželo. Sama se chtěla vyučit servírkou, chuť studovat příliš neměla, ale nedalo se prý dělat nic jiného než se podřídit rozhodnutí maminky, která si velmi zakládá na tom, že má dceru na střední škole. Stalo se však něco, co Zuzka nečekala. I přes problémy v některých předmětech se jí studium začalo líbit a chtěla by na škole zůstat. Teď se proto bojí, že se může během dlouhé podmínky dopustit nějakého prohřešku proti školnímu řádu a bude muset odejít. Připouští, že udělala chybu, ale trest se jí zdá příliš tvrdý. Vždyť, jak říká, lhala hlavně proto, že jí vadí, když je máma smutná a naštvaná.

Co se tedy vlastně stalo? Zuzana nepochybně lhala. Její maminka i paní profesorka a zřejmě i většina ostatních učitelů na škole její lež vnímala jako ono ošklivé, nemorální chování, které je třeba rozhodně odsoudit a potrestat. Jen Zuzana měla pocit, že by si zasloužila, aby bylo přihlédnuto k faktu, že nechtěla nikomu ublížit. I podle mého názoru je v podobných situacích nezbytné zamyslet se také nad motivy chování a jednání všech zúčastněných.

Zuzčina matka, jako všichni rodiče, chce, aby její dítě bylo v životě spokojené, šťastné a úspěšné. Je přesvědčena, že to nelze bez kvalitního vzdělání. Proto klade na výsledky ve škole velký důraz a když nejsou podle jejích představ, dává jasně najevo svou nespokojenost. Děti ale nechtějí, aby s nimi rodiče byli nespokojeni. Nerady vidí mámu nebo tátu smutné. Pocit, že nejsem tak dobrá, jak by máma chtěla, je pro ně velmi nepříjemný. Může vyústit v dojem, že mě proto nebude mít ráda. A to už je velmi zlé. Ohrožuje to základní životní jistotu dítěte, stejně tak malého jako dospívajícího. Strach z možné ztráty rodičovské lásky byl pravděpodobně jednou z hlavních příčin toho, že Zuzana v souvislosti se školou lhala už dávno před posledním malérem. Asi nevěděla, že maminka to úplně takhle nemyslí. Že požadavek, aby se dobře učila, je naopak výrazem její lásky a starosti o ni. Proč to nevěděla?

Zdá se, že v reakcích rodičů na známky tahle informace chyběla nebo byla podávána tak, že jí Zuzka správně nerozuměla a dosud nerozumí. Byla tam kritika, příkazy „musíš se učit“, případně tresty, ale zapomínalo se zřejmě na vyjádření pocitů, které za tím stojí: „Mám tě ráda, moc mi na tobě záleží, přála bych si, aby ses měla dobře a proto chci, abys úspěšně vystudovala.“ K obavám o dceřinu budoucnost se přidalo její lhaní.

Špatně jsme ho vychovali?

Vždycky se nás velmi dotkne, když nám zalže někdo blízký. Vždyť ho přece máme rádi, může nám všechno říci, nezlobili bychom se, chceme mu pomoci atd. Jestliže lže dítě, zpravidla navíc rodiče napadne: „Špatně jsme ho vychovali!“ Chtěli jsme z něho mít slušného člověka a ono dělá něco takového! Selhali jsme. Dítě nás oklamalo, nevěří nám, snad nás ani nemá rádo! Jde o tvrdý zásah do nejcitlivějšího místa. Strach o dítě se spojuje s pocitem ohrožení vlastní identity rodičů. Pod vlivem silných emocí, v hluboké nejistotě a zklamání pak, vcelku pochopitelně, nejsme schopni v prvním momentě o jeho jednání uvažovat rozumněji.

Děti, zvláště dospívající, samozřejmě nelžou jenom o známkách. Nechtějí říkat, kam a s kým jdou, nesvěřují se se svými problémy, zážitky, láskami. Pokud mohou, dotčeně mlčí, na otázky odpovídají podrážděně „to je moje věc“. Když naléháme dál, raději si něco vymyslí a lež je na světě. Dospívat a osamostatňovat se totiž znamená i zkoušet si své záležitosti řešit sám a mít právo na soukromí.

Řada lží je vedena především snahou získat čas. Typické je to u problémů s prospěchem ve škole jako v Zuzanině případě. Podobně jako ona je většina studentů přesvědčena, a mnohdy oprávněně, že si špatnou známku dokáží brzy opravit. Často jsou rozhodnuti se pak k dřívějším pětkám i přiznat, ale s tím, že už je všechno v pořádku. „Měl jsem problém, neřekl jsem vám o něm, abyste se zbytečně nelekli, a dokázal jsem ho sám zvládnout – tak to přece děláte vy, dospělí. Nemá to vůbec nic společného s nedůvěrou. Kdybych potřeboval, požádal bych vás o pomoc …“ Asi tak nějak uvažuje běžný teenager.

Pokud má ovšem zkušenost s tím, že jeho rodiče nepokládají jednu horší známku rovnou za katastrofu, a dokáží ocenit, že, byť i v hodině dvanácté, udělal, co bylo třeba pro její nápravu. Jestliže naopak býval v minulosti za známky nebo za to, že o nich hned neřekl, trestán – třeba jenom vyčítavými pohledy a nekonečnými kázáními – bude zatloukat, zatloukat a zatloukat. Pak už nejde o prospěch, ale spíše o to, že z reakcí rodičů mohl nabýt dojmu, že chyba se prostě stát nesmí a ten, kdo chyby dělá, není dost dobrý. Až tenhle pocit, ne obyčejná pětka z písemky, bývá dostatečně silným motivem ke lžím. Hlavně k takovým, nad nimiž nám zvláště u dospívajících dětí zůstává rozum stát – je přece naprosto jasné, že to nemohlo projít, a on lže a lže až do konce! Ano, protože lže ze strachu o svou křehkou sebedůvěru, bojuje o své rozkolísané sebehodnocení, o pocit, že ho rodiče berou.

Musíme vědět všechno?

Problém soukromí bývá u dospívajících dětí ještě složitější. Musíme o nich vědět všechno, když jsme za ně zodpovědní? Nebo proto, že se o ně bojíme? Jestliže adolescent například nechce říci, kam a s kým jde, nehledejme v tom hned jasný signál, že půjde o něco, s čím nesouhlasíme, takže ví, že bychom mu to určitě zakázali. Třeba jen chce mít svůj vlastní život. Pak problém jistě nevyřeší argument, že bychom mu nebránili, prostě to jen chceme vědět. Právě o to totiž jde. Dítě v teenagerovském věku chce mít něco, o čem my nevíme – cítí se tak dospělejší, samostatnější. Na nás je, abychom zvážili, zda mu chceme tenhle nejen příjemný, ale především pro vývoj jeho osobnosti i velmi důležitý pocit dopřát. A to i za cenu, že se o ně budeme víc bát. V některých situacích je větší volnost jistě na místě. Ve kterých záleží na nás. Vycházíme z věku dítěte, jeho povahy, informací o tom, co asi bude chtít dělat, jaké má kamarády apod. V neposlední řadě se rozhodujeme i podle toho, co jsme ochotni sami obětovat. Zkrátka, kolik svého strachu jsme schopni zvládnout. Je to velmi různé, ale obecně platí, že ani obavy o jeho bezpečí nám nedávají automaticky právo nerespektovat soukromí dítěte vůbec. Jednodušší situaci máme vždy tam, kde jsme se přesvědčili, že dítěti lze v podstatě věřit. Můžeme ale důvěřovat takovému, které už v minulosti lhalo? Řada rodičů právě tím, že to přece nelze, zdůvodňuje permanentní zákazy nebo alespoň potřebu vědět vždycky všechno. Zase si uvědomme, že opravdu není lhaní jako lhaní. Skutečně platí, že kdo zalhal jednou či dvakrát, lže už potom pořád a o všem?

Jistě jsou teenageři, které je třeba v jejich vlastním zájmu kontrolovat prakticky neustále. Proč jsou takoví a zda jsme se o to svým dílem nepřičinili i my sami, je jiné téma. Většina taková není. Všichni ale dělají chyby a, jak praví klasik, se jimi učí. Mnozí zalhali proto, že špatně odhadli hranici mezi svým právem na soukromí a nutností přiměřeně s rodiči komunikovat. Pochopili to a příště by se zachovali lépe. Jenže někteří už nedostanou příležitost – vždyť se jim nedá věřit! Vzniká bludný kruh. Dítě bylo rozhodnuté už ĺ

ć nelhat, velmi se ho dotýká naše absolutní nedůvěra, nějakou dobu se nás bude snažit přesvědčovat o její neoprávněnosti a pak zalže znovu. S pocitem, že mu nic jiného nezbývá a že je to nakonec jedno – „stejně si o mně myslí, že lžu, tak co“…

Dostat další šanci

Jediná cesta, jak dítě může dokázat opak, je dostat další šanci. Ze začátku třeba menší, než mívalo dříve, ale nějakou určitě. Rozhodně by mělo mít možnost aspoň dospělým sdělit svůj pohled na věc. Vědomí, že nás nezajímají jejich pocity a názory, nás v očích adolescentů velmi diskvalifikuje. Možná to navíc opravdu mohlo být jinak, než si myslíme nebo než nás informoval někdo třetí. I když ne, respektujme přinejmenším právo na obhajobu. Netrvejme ale na vysvětlení za každou cenu. Podstatnější je moci s dítětem mluvit o tom, co dál, což s člověkem zahnaným do kouta nejde. Teenageři zpravidla chápou, že po takovém maléru si budou muset další důvěru více zasloužit. V rámci přiměřených mezí jsou mnozí ochotni přistoupit na rozumný kompromis typu „budu vám říkat to a to, abyste si mohli ověřit, jaká je pravda, a když uvidíte, že je všechno v pořádku, domluvíme se například za měsíc, zda bych mohl zase mít takovou volnost jako předtím“. Pokud potom dojde k opakovanému selhání, musí se samozřejmě problém řešit jinak. Nemá ale smysl je předjímat hned. Na máloco jsou adolescenti tak citliví jako na neoprávněné podezírání.

Určitě se vyplatí popovídat si s dospívajícím dítětem i o pocitech, které v nás jeho lhaní vyvolalo. Ne ovšem formou několikahodinového kázání plného slz a výčitek. To raději počkejme, až se trochu vzpamatujeme a budeme schopni říci něco jako „víš, je mi hrozně smutno, nečekala jsem to a teď nevím, co mám dělat“ nebo „křičeli jsme na tebe asi proto, že se nám zdálo, že nám nevěříš a to nám bylo moc líto“. V šestnácti už skoro každý zažil, že mu někdo blízký lhal – třeba nejlepší kamarád. Možná si vzpomene, jak se cítil a choval on, a snáze pochopí, proč rodiče také v první chvíli reagovali hodně emocionálně nebo tvrdě. Můžeme mu také ukázat, že se nepodařilo, co chtěl snad nejvíc – abychom nebyli smutní. Díky tomu se asi příště pokusí uvážit, jestli je lepší lhát nebo ne.

Netrestat za svůj pocit křivdy

Ještě jednou k Zuzaně. Do jejího práva na soukromí se nechtě pokusila zasáhnout i třídní profesorka. Zuzana vnímá svůj problém, kvůli němuž lhala, jako soukromou věc mezi ní a matkou. Paní profesorka sice své studenty mnohokrát ujišťovala, že se jí mohou s čímkoli svěřit, nicméně Zuzka k ní takovou důvěru nemá. Není jí tak blízká. Uznává ji jako učitele, jako autoritu ve škole, ale nesvěřila by se jí. Adolescenti navíc zpravidla své rodiče dost tvrdě kritizují mezi sebou, ale ne před ostatními dospělými. „Je to moje máma, nechci, aby si o ní lidé mysleli něco špatného.“ Paní profesorka to nepochybně myslela dobře. Snaží se své žáky nejen učit, ale i vychovávat. Věří, že je schopna jim rozumět a pomáhat i v osobních a rodinných záležitostech. Tím, že se jí Zuzana nesvěřila, jakoby dala najevo, že ona si to nemyslí. Nepřijala nabízenou pomoc a to se nás vždycky dotýká. Je to pochopitelné, ale neopravňuje nás to k tomu, abychom za svůj pocit křivdy děti trestali. Ony si prý musejí naši důvěru zasloužit. A co my jejich?

Někdy adolescenti lžou i z přesvědčení, že bychom jejich problémy stejně nepochopili. Nepopírají, že vědí, že jim chceme pomoci, ale myslí si, že to nebudeme umět. Takže by nám zbytečně přidělávali starosti… Většina z nás si myslí, že se mýlí. Vždyť jim rozumíme, my přece známe své děti nejlépe, také nám bylo šestnáct a podobně. To všechno je pravda a přesto mnoha jejich pocitům a názorům z různých důvodů nerozumíme. Je dobré si to přiznat. Nejde o naši neschopnost, neochotu nebo necitlivost. Osobnost některých teenagerů se vyvíjí tak překotně, že se někdy najednou zdá, že máme doma úplně jiné dítě než před pár měsíci. Stává se, že si takový skok uvědomíme právě až ve chvíli, kdy se něco přihodí. Nic nechápeme a snažíme se přirozeně držet nějaké jistoty – toho, jak syn nebo dcera mysleli, cítili a chovali se dříve. Jenže to už neplatí – prostě se v nich teď nevyznáme. Není to žádná katastrofální chyba, pokud si dokážeme připustit, že se na dítě musíme podívat jinak. Dříve než vyřkneme nějaký kategorický soud, všechno mu zakážeme nebo s ním uraženě přestaneme mluvit. Nezbývá nám přitom než se snažit hodně poznat sami. Dítě se v sobě totiž nevyzná také, i jeho vývojové skoky často zaskočí, samo si nerozumí. Otázky typu „co tedy vlastně chceš?“ či dokonce „proč se chováš tak nemožně?“ jsou pro adolescenty strašně těžké. I když dokáží (a to jen někteří) pominout nešťastné slovo „nemožně“, proč se tak chovají a co chtějí, stejně nevědí. Nás ovšem odpověď „nevím“ jen více rozčílí. Větší šanci na úspěch bychom pravděpodobně měli, kdybychom se pokusili říci: „Vidím, že se s tebou něco děje, ale nevím co. Rádi bychom ti porozuměli, jestli chceš, snad bychom si o tom mohli zkusit popovídat.“

Pokud dítě odmítne, nenaléhejme. Nemusí to znamenat, že s námi mluvit nechce. V tu chvíli možná neumí zformulovat, co prožívá. Důležité je, že ví, že o jeho pocity a problémy máme zájem a asi budeme schopni je v klidu probrat. Třeba přijde za týden. Jestliže nebudeme aspoň trochu trpěliví, něco si bude muset vymyslet, protože odpovědi na naše otázky opravdu nezná.

Ukazovat dítěti, že mu rozumíme, lze na běžných denních záležitostech. Snad není nutné vždycky trvat na tom, aby vyneslo koš zrovna teď, nemusíme se denně hádat kvůli jeho oblékání, neuklizenému pokoji apod. Stejně nebude chtít ustoupit, patří to k jeho věku. Jen ho tyhle každodenní maličkosti budou utvrzovat v přesvědčení, že ho dostatečně nechápeme a nerespektujeme jako samostatnou osobnost. Není divu, když si pak začne myslet, že tím spíš bychom nepochopili nějaký zásadnější problém.

Co s tím? Osvědčuje se udělat si čas mluvit s dítětem zejména tehdy, kdy ono chce a o čem chce. Co nechce říci, tak jako tak pravděpodobně neřekne. Raději poslouchejme, než se ptejme. Dozvíme se více a budeme mu lépe rozumět. Někdy se jistě ptát musíme, ale zvažujme, kde je hranice mezi tím, co skutečně potřebujeme vědět, a soukromím dítěte. Snažme se neklást příliš těžké otázky. Přemýšlejme, jak reagujeme, když se nám s něčím svěří. Nespěchejme a netlačme. Pořád dávejme najevo – a nejen slovy „můžeš mi všechno říci“– že jsme schopni mu rozumět nebo se o to alespoň vždycky snažit. To všechno může rozhodnout o tom, zda se stane, co si nepřejeme – že jednoho dne zjistíme, že dítě nám lže. Lhala by Zuzana, kdyby věřila, že ji maminka pochopí?

Domnívám se, že Zuzanino lhaní pramenilo především z pocitů nejistoty způsobených nedorozuměními a bariérami v komunikaci mezi ní a její matkou. Jde o rodinný problém, který se bohužel projevil i ve škole. Nebyl ale proti ní namířen, Zuzka nechtěla získat nějakou výhodu nebo někoho poškodit. Chtěla se jen vyhnout konfliktu s maminkou. Proto se mi zdá být kázeňský postih za její jednání ze strany školy nepřiměřený.

Autorka pracuje v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.