O sportu

Nikde!!!!Opravdu v žádné rodičovské příručce se nedočtete,že pořízení dětí souvisí s Vaší schopností učit. Učit vše bez ohledu na věci, ve kterých jste Vy sami ve škole propadali.

Já na škole "prolítla" z tělesné výchovy. Od páté třídy by se dalo říci skutečně, protože nevím o nikom, kdo by měl na základní škole z tělesné výchovy trojku. Já ano.

Začalo to tím, že jsem se všeho náčiní ukrutně bála. To byl první stupeň základní školy a hodná paní učitelka, která zavřela všechny oči a s ohledem na mé jiné kvality, napsala na vysvědčení dvojku.

Od páté třídy mi však jakési mohutně vyvinuté tornádo, z kterého slintali nejen mí pubertální spolužáci, ale hlavně náš neustále usmolený školník, dalo poprvé trojku. Bylo jasné, že tím můj odpor ke zdravé fyzičce jen zpečetilo.

Nenáviděla jsem už pouhý příchod do míst mučírny (=tělocvičny), potem zatuchlý úbor zmačkaný v cvičebním pytlíku a jásot mých spolužáků jsme naprosto nechápala. Všude samé mučící nástroje. Koza, kterou jsem v životě nepřeskočila v bdělém stavu (až jednou - výjimečně, to mne tak nabudila důvěra jiné vyučující, že jsem ji opravdu přeskočila, dodnes nevím jak). Žíněnky, kde jsem vždy sváděla tuhý boj o nějakou lepší známku než pětku a to samé u hrazdy či šplhací tyče. Katastrofa.

Až v sedmé třídě mi jiná profesorka dala šanci."Známku si zlepšit můžeš, i když podle tabulek jsi neustále na nedostatečnou." Stačí se zlepšovat o centimetry, o setiny sekund, o minuty, atd. Prostě být ve svých výkonech lepší než minule. Snažila jsem se.Doma si kvůli tomu hýbla krkem i má maminka, když mi v ložnici na dece (improvizované žíněnce) ukazovala kotoul vzad. I tuto profesorku jsem však zdolala.

Stála jsem u hrazdy, psychicky se připravovala na to, jak mne spolužačky opět vyrvou, jak pytel cementu nahoru a učitelka povídá:" Zkus dát víc švihu nohou a půjde to líp, uvidíš." Viděla hlavně ona. Skácela se k zemi jako švestka. Já ji nakopla, no, prostě jsem se netrefila mezi ni a hrazdu. Druhý den pajdala se sádrou a ke mně se už raději nepřibližovala. Náš společný odjezd na lyžařský výcvik byl pro ni zřejmě také katastrofou.

Rozřazení do družstev pro člověka, který má sice nové lyžařské nádobíčko, ale v životě na lyžích nestál, je, řekla bych, věcí zbytečnou. Nicméně oni měli pocit, že mne vidět musí. I obula jsem své šněrovací lyžáky, vklouzla do vázání a zabodla hůlky. Do umrzlé skořápky, které se nedalo říkat sníh, nešlo zabodnout nic. Takže když chtěli, abych sjela a ukázala se, nebyla jsem k nalezení. Našli mne pod keřem v blízkém lesíku. Zacouvala jsem tam na lyžích (nevím o nikom, kdo by v tom měl takovou praxi) a to by ještě nebylo to nejhorší. Z bot se vyzula -vázání, ne vázání- a v ponožkách hledala své boty i s lyžemi. Rozřazená jsem byla v příštích vteřinách i bez sjezdu. No a příští týden se jistě sjezdovkáři divili, proč mají sjezdovku samý lavor. Chtěli to oni, já ne.

Na gymnáziu se můj vztah ke sportu pouze zvolnil. Nezlepšil se ani o píď a vždy nejlepší známka byla za nástup. Mluvit o něčem jiném než o známkách nemá cenu, protože to jsou ještě měřítka vyslovitelná. Můj odpor a strach vyslovit nešel. Naše ukřičená "KOZA", tak jsme říkaly naší tělocvikářce my, ženské, vždy něco rychle zamečela a už seděla s třídní knihou na lavičce a čtyřicet minut jsme o ní nevěděly. Jen na jedno si pamatuji, jak mi kladla na srdce:" Pamatujte si, Dolejší, že jestli Vám dávám dvojku na vysvědčení, tak je to jen z milosti. Věřím, že Vy se s tělocvikem nikdy nesetkáte. Chraň Vás Bůh ho někdy vyučovat."

Odříkaného krajíc největší. Než se pár let sešlo, už jsem suplovala tělesnou výchovu u sedmáků já coby učitelka (to kdyby KOZA věděla). A poprvé jsem nešla do tělocvičny se strachem, že zase něco... Užila jsem si pohyb po svém a kupodivu sedmačky má netradiční hodina nadchla stejně.

Už asi nikdy ze mne nebude milovník sportu. Vždy si raději vezmu knížku a propocený dres mého muže klidně vyperu a dál pro mne bude záhadou, že jsou lidé, které sport baví, nemohou bez něj žít a jsou v něm dobří. Co se známe s Kubou, jistá změna k lepšímu určitě nastala. Znormalizoval můj pohled na mé krkolomné sportovní pokusy a já zjistila, že mé děti nesmí už nikdy zažít to, co já. Takže trnu při každé prolézačce, kopci, ze kterého mně se dělá špatně a holky křičí:" Ještě!!!", ale na straně druhé se vždy zakousnu do hřbetu ruky a ta slova :" To nedělej, něco by se ti mohlo stát!", nevyřknu. Snažím se, aby věděly, že pohyb je prima. Paradoxem je, že jim pouze mohu říct, jak udělat kotrmelec, ale kdyby to po mně chtěly, omdlím hrůzou. Naštěstí jsou šikulky po tatínkovi (no, po mně to zdědit nemohly).

A tak bobujeme, fotbalíme, míčujeme, kotrmelcujeme, házíme a občas to jejich nadšení strhne i mé ostražité já. Dokonce jsem se onehdy dala strhnout přáteli na bowling. Řeklo by se, vždyť o nic nejde. Výkony se po mně nechtějí, tak co. Opak byl pravdou. Jen jsme přišli na bowlingové dráhy a na mne dýchla atmosféra tělocvičny. A byla jsem zpátky na základce. Kuba už viděl, že je zle. Snažil se mi pomoci, jak uměl. Radil, jak kouli uchopit, jak hodit,no, výklad prvňáčkovi je jednodušší. Nic, jímala mne čistá hrůza. Kouli jsem si div nepustila na nohu, udělala kutulů do žlábku vedle dráhy a už stála. Celá uzardělá jsem přijímala rady od majitele dráhy, přátel, Kuby. Nakonec pochopili, že mne musí nechat vydechnout. Když jsem přišla na další hod, začala jsem se smát. Teprve teď mi došlo, že mě nutí házet rukou pravou a já jsem přece skálopevná levačka. Spadlo to ze mne a hra mě začala docela i bavit.

A tak si říkám zlatá střední cesta. Budu chtít, aby holky zkusily, co všechno jim sport může nabídnout. Asi nikdy nebudu zastánkyní hodin strávených u baletní tyče, propocených trikotů a vědomí, že musí. Nejsem tak ambiciózní matka. Buď chtít budou nebo ne. Záleží na nich.

Je to špatně nebo dobře, kdo ví???

Námět k diskusi pro silné rodiče ještě silnějších dětí 1. Mají se, podle Vás, vést již od nejútlejšího věku (od 2-3 let) děti cíleně k nějaké sportovní činnosti bez ohledu na to, že nejsou ještě zcela schopny si tento sport vybrat? 2. Pochopí a ocení někdy snahu svých rodičů? Jak ji budou vnímat? Svoje názory nám napište sem.