O smýšlení Silného muže při domácích pracích

Byla neděle. Děti u babičky, žena u babičky a já sám doma. V bytě byl takový klid, že bylo nutné zapnout rádio! Důvod osamění byl prostý. Blížil se termín předání zakázky a já potřeboval nerušeně pracovat přes víkend, což se se třemi dětmi a jednou ženou v 1+1 nedá.

Sedím u počítače, když tu se mi podaří rozlousknout jeden zapeklitý oříšek mé práce. To je okamžik, kdy mohu pár vteřin komunikovat s okolním světem. Okolním světem je i mé vlastní já. Bolavá záda řeknou: „Protáhni se.“. Tak to udělám. Bezděčně se rozhlédnu po kuchyni a všimnu si skleničky s vodou. No jo, před několika hodinami jsem měl žízeň a nějak na tu šťávu zapomněl. Na mysl mi přijde otázka. Mám ještě žízeň? Ano a taky hlad. Jo, kdyby tu byla Magda, to by byla jiná. Ta by mě každou chvíli rušila jídlem nebo pitím, které vždy najust postaví před klávesnici a myš tak, aby jej bylo nutné sníst nebo vypít hned. Lednice neskýtala nic, jako vždy. Tedy nic typu vzít a sníst. Nezbylo, než vzít zavděk rajskou s knedlíkem, kterou já moc rád, ale je nutné ji ohřát v mikrovlnné troubě.

Byl jsem spojený, najedený a zastesklo se mi po rodině. To je ten pravý okamžik něco doma udělat. Magda potřebuje ve spíži věšák. Proč? Dává do spíže smeták. Spíž není pro smeták vhodné místo a už vůbec ne jej tam stavět chlupama nahoru. Ale není-li místo jiné, tak nezbývá než jej zavěsit, a nebo tolerovat, že se chlupy proleží. Ale nejsou chlupy jako chlupy. Náš smeták je z pravých žíní, a proto zde tolerance není na místě. Navíc mám schovaný starý věšák po babičce, který se tím upotřebí. Ženě se zdá, že máme doma spoustu nepotřebných krámů, které nechci vyhodit. Pravda, některé možná zbytečné jsou.

Pustil jsem se do práce. Proštráchnul své poklady, abych našel dvě skoby. Žádné jsem nenašel. No nic, budou ve sklepě. Alespoň tam odnesu stojan od vánočního stromečku, o který již měsíc zakopáváme. Do sklepa chodím nerad a žena snad ani neví, kde jej máme. Ale dvě skoby tam najdu. To vím. Tak jdu.

Sklep je vykraden! Křičeli by mnozí, když vidí otevřené dveře a rozbité petlice. Já jen zkonstatuji, že alespoň nemusím odemykat. Není to totiž poprvé a asi ani naposledy, co se někdo na ty naše (nebo spíše moje) krámy ve sklepě podíval. Spokojeně jsem našel skoby a jal se opravovat vypáčené dveře. Vždy, když tuto činnost provádím, tak přemýšlím, komu to trvá déle. Zda těm hlupákům, co dveře páčí, a nebo mně. Vždy dojdu k závěru, že jim to trvá déle a pokud ne, tak určitě s větší fyzickou námahou.

Skoby mám. Věda, že do našich perníkových zdí nelze jen tak lehce něco zatlouci, aby to drželo, vzal jsem skoby pořádně velké. Po několika úderech drobným kladívkem bylo zřejmé, že do spáry mezi cihlami jsem se netrefil. Cihla je cihla. Nicméně po předvrtání příklepovou vrtačkou, kterou jsem dostal od Magdy k vánocům, to šlo jako po másle a věšák visel jedna dvě. Nepořádek po vrtání jsem tentokrát musel uklidit já. Býval by stačil jeden zkroušený pohled a Magda by mě v tom nenechala. Zapnu lux, vysávám cihelný prach a ono to nějak nejde. Ten prach tak ulpěl na dlažbě, že nejde vyluxovat? Záhy zjišťuji, že ne to prach, kdo se drží dlažby jako klíště. Náš lux je to. Netáhne. No jo, Magda mi říkala, že nemůže najít pytlíky do vysavače a ptala se jestli nevím, kde jsou, uvědomuji si. Můj pohled přitom padnul na krabici vysoko ve spíži, pro Magdu naprosto nepřístupnou. Pytlíky byly na světě. Výměna byla provedena, ale lux se stále tvářil, že umírá a netáhnul. Motor je v háji, pomyslel jsem si a přemýšlel, jak za to může moje žena. Odpojil jsem hadici a vysavač si mohl utrhnout plíce, jak se mu chtělo pracovat. Tak hadice je ucpaná. Tím se všechno vyjasňuje. Tak čímpak to ta Magda zase ucpala? Zpoza skříně jsem vytáhnul dlouhou tyč, jejíž existenci v naší domácnosti mi Magda již několikrát omlátila o hlavu a zkusil jsem jí špunt z hadice vyšťouchnout. Nešlo to. Bude to nějaký hadr nebo co. Po delším zápolení z hadice vypadly dvě fixy. Napadlo mě, že jsem kdysi luxoval za sedačkou a jakási souvislost s fixami tam být mohla. Rychle jsem tuto zhoubnou myšlenku zapudil. Špunt v hadici se však ani poté nevzdával. Až když jsem uřízl kousek hadice, vypadl na mne chuchvalec jehličí a lamel ze stromečku. Hurá, hadice je zase funkční. Jehličí jsem luxoval já, to musím přiznat, ale to by se tam bývalo bylo nešprajclo, nebýt těch dvou fixek, které sice nevím, kdo tím luxem sežral, ale protože já luxuji mnohem méně často, a podle Magdy vůbec neluxuji, je zřejmě větší pravděpodobnost, že …

Spokojeně jsem se podíval na věšák v uklizené spíži, vzal smeták a on nešel zavěsit. Provázek, který tam dával ještě náš děda, byl moc krátký. Zase se bude hodit nějaký ten kousek, který doma schovávám, pomyslel jsem si. Ale hned jsem nějaký nenašel a do sklepa se mi nechtělo. Stužka od vánočních dárků to zatím spravila. Už jsem spěchal. Chtěl jsem psát. Protože dnešní den byl „na článek“ – tak podnětný.

P.S. : Tak mě napadá, Vy Magdu už dobře znáte. Myslíte, že bude dávat ten smeták na věšák?