Rušivý element: Třídní klaun

Kryštofova maminka se cítí téměř bezradná. Kolikrát už musela poslouchat tu stejnou písničku, že její Kryštof neustále vyrušuje při vyučování. Je to stále o tomtéž. Nechce sedět na svém místě, nesoustředí se na probíranou látku, přerušuje učitelův výklad nejapnými poznámkami. Nechce uznávat učitelovu autoritu a je často agresivní. Neudržuje si pořádek na lavici. Jeho školní výsledky velice klesají, ke společné práci není motivován, začíná se z něho stávat třídní klaun. Ani domluvy ani tresty nepomáhají, spíše naopak celou situaci ještě více zostřují.

Při lékařském vyšetření mu byla stanovena diagnóza – porucha pozornosti. Děti s tímto postižením se velmi těžce ovládají, jsou silně vznětlivé a nacházejí se na velmi vysoké úrovni vzrušivosti oproti ostatním dětem. Rychle se stávají outsajdry v třídním kolektivu. Toto „oznámkování“ je jistě dostačující k tomu, aby jejich budující se sebevědomí rostlo směrem dolů. Přemíra neúspěchů a strach z nich potlačují schopnost důvěřovat si. V takovýchto případech je třeba mnohem více než jindy intenzivní spolupráce učitele s rodiči.

Děti s poruchou pozornosti potřebují především jasně strukturované prostředí a pevná pravidla. Rodiče a učitel mají společně s dítětem stanovit pouze malé množství pravidel, která budou přesně a důsledně dodržovat. Důležité je, aby tato nařízení byla formulována pozitivně. Zapomeňme na: „Nesmíš skákat druhým do řeči!“ Zkusme říct: „Když chceš něco říci, počkej, až druhý domluví.“

Opakujme a připomínejme toto vzájemné ujednání stále znovu. Ignorujme rušivé jednání tak dlouho, jak je to jen možné. Pochvalme hned námi požadované chování, povzbuzujme ho a dejme mu najevo naši důvěru k němu – to potřebuje pro své pošramocené sebevědomí.

Chování třídního klauna se odrazí zákonitě i na výsledcích celé třídy a bylo by nefér tento problém nezmínit. Doporučuje se, aby tento problém zazněl na třídní schůzce, na kterou by byli pozváni i specializovaní odborníci (dětský lékař, terapeut, psycholog apod.), kteří by měli pomoci rodičům i učiteli v jejich snaze o pomoc postiženému dítěti i celému kolektivu. V každém případě nebude toto úsilí o hledání správného přístupu k námi svěřeným dětem zbytečným krokem.