Taková normální rodinka podruhé

PODVEČER

Něco začalo troubit. Tutání nepřestávalo, šla jsem tedy po zvuku. Ušní radary jsem nastavila do polohy - hledej - a během chvíle se do pátrací akce zapojila celá ženská část rodiny Silných. Po minutce přiběhla Magda s původcem prazvláštních zvuků - autíčkem. Na tom by nebylo až tak nic zvláštního, kdyby se nejednalo o policejní autíčko, které od doby svého náležení do naší rodiny zahoukalo asi třikrát a navždy zmlklo. No, asi ne navždy a asi to bylo tím, že s ním Laďka buchla trochu více a bylo. Holky nadšeně výskaly a jako součást hry - proč ne.

Po půlhodince, když však šly večeřet, se jim taky zdálo, že to autíčko ruší. A tak začaly říkat:"Maminko, ať to autíčko nehouká, my už to nechceme." I šla maminka do pokoje, promačkala celé autíčko, i zkoušela autíčko vypnout, ale autíčko jí nepodlehlo a pouze ji naštvalo a dostalo do ještě většího varu. I snažila se maminka autíčko umlčet hodem na měkkou matraci, aby vypnula alarm, ale nezničila autíčko...(kromě toho, že se při odrazu z matrace autíčko vymrštilo a praštilo ji do nártu na noze, se nestalo nic...). Autíčko houkalo dál, děti se dál domáhaly klidu a maminku nic lepšího nenapadlo než udeřit autíčkem o podklad více tvrdý - zkrátím to. Ještě nikdy (ani za doby svého dětství) jsem nerozbila hračku - tehdy ano. A to už jsem opravdu viděla rudě - autíčko už bylo na kusy a pořád kvílelo na celý byt. Až když jsem nekompromisně utrhala kablíky bylo ticho. Zastyděla jsem se a rozhodla se, že auto nechám pro Kubu. Spraví nespravitelné - tak proč ne...NE to nikdy!!! On by ho určitě opravil a už to vidím znova. Šup s ním do koše. Když jsem Kubovi líčila, co jsem dnes napáchala za škody, nevěřil svým uším a neustále ho zajímalo:"Jak je možné, že autíčko tutalo, když mně se ho nepodařilo rozezvučet?" Na mé:"A jak bys to řešil ty, ha?" skoupě odpověděl:"Strčil bych ho pod peřinu a počkal."

Bože, jak já jsem se styděla.

VEČER

Kuba si hraje s holkama vedle v pokoji a najednou přijde, a tak nějak provinile a zároveň smutně se na mě podívá. "Chtělo by to kluka, holky tu krásu nepochopily," promluvil. "Co holky nepochopí?", děla jsem. "Víš, ukazoval jsem jim, že když si omotají thera - band (široký gumový pás určený pro rehabilitační cvičení, v nejhorším případě na přetahování, možná občas jako šňůra na prádlo pro panenky) kolem lýtek a napnou ho, tak jakýkoli plastový míček a...."

"Přizabijou mi Laďku,no, promiň, ale ty ses zbláznil, Jakube! To máš pocit, že jich máme tolik?""No, taky mě napadlo, že to zrovna není moc dobrý nápad, ale až když už jsem jim to ukázal. Víš, krásu tohohle praku pochopí jen kluk!" V tom případě nechápu, proč se nad ním tak infantilně rozplýval třicátník....

NOC

A zase jsme u toho. Právě jsem usínala, když slyším Kubu, jak se chystá taky do hajan. To by pro mne nebyl až takový popud proto, abych zbystřela. Bohužel, nebyl to jen Kuba, koho jsem slyšela. Láďa se tam pěkně převracela. Už jsem tušila, že bude chtít jíst. I špitla jsem směrem, kterým jsem tušila, že bude Kuba, něco o dobrém skutku prokázaném matce rodu a Jakub neodporoval. Šel připravovat mlíčko naší nejmenší a můj mozek opět přestávající myslet zase zablikal:"Kubo, musíš jí to mlíko dát do švestkového odvaru, co stojí uvařený na lince,jó? Zítra bychom měly problémy, vždyť víš." (pro nezkušené - problémy se zažíváním u miminka jsou věcí velice nemilou, a tak se snažíme bříško si předcházet, jak se dá). Najednou se ale vedle mne přiřítila nějaká velká postava a docela nemilosrdně do mě žďuchala."Myslíš, ten čaj, co stojí na lince a co jsem právě pil?" "Jaký čaj, tam žádný čaj přece nestojí," opáčila jsem. "Tam stojí pouze ten odvar Lady pro lepší kakání."

"Aha, tak v tom případě už jsem doma, no. Tak jsem ho trochu vypil."

"Co to je trochu, zbylo jí něco?"

"Zbylo, i když ne moc. Co mi to udělá?"

"Tobě? Celkem nic, možná se zítra budeš muset držet blíž WC, ale spíš nic. Jsi moc velkej na tak něžnou dávku."

"No, dobrý. Možná mi to myslelo teď u počítače tak dobře, že jsem si zprůchodnil tím nálevem alespoň mozkový závity," dořekl a odkráčel plnit mou povinnost.

Nevím, mám ještě něco dodávat, vždyť Vy to už stejně víte....