tisk-hlavicka

Spisovná čeština ve škole

13.12.2001 doc. PhDr. Karel Šebesta, CSc. Portál 1 názor

Možnost dnešních dětí slyšet v jiném než školním prostředí výhradně spisovný jazyk je objektivně stále menší.

Krásná literatura i média vědomí jeho závaznosti ve veřejné sféře spíše narušují. Má škola za této situace stále lpět na jeho užívání, nebo na spisovnou češtinu na stupínku prostě rezignovat?

Honza shání neustále hadr na utírání koulí. Chodí totiž děsně rád a často na bowling! Chodí tam s kámošema a dost si tam užijou. Pijou minerálku (to říká on!) pak padaj do dráhy, hrajou tvrdě, rychle, neočekávaně. Co ještě k Honzíkovi? Je to náš brouček, je s nim děsná sranda a hrozně ho žerem!

Překvapila vás v tomto miniportrétu jednoho z redaktorů oblíbeného dívčího časopisu přemíra nespisovných výrazů a tvarů? Pravopisná chyba? Nebo jste takovým textům už přivykli a běžně je přijímáte? Ale jak se k nim stavět ve škole? Kritizovat, odmítat? Rezignovaně mávnout rukou? Akceptovat jako styl mladých? Nebo máme ještě nějakou jinou možnost?

Při uvažování o tématu spisovný jazyk ve škole se mi vybavil ještě jeden text. Uvádí se v něm, že učitel, „kapituluje-li zbaběle před náporem nekulturního opovrhování spisovným jazykem, pak je učitel špatný, hodný hlubokého opovržení“. Tak to napsal před více než třiceti lety Vladimír Šmilauer, jeden ze skutečně velkých češtinářů a velkých učitelů. Jeho slova nelze jen tak přejít. Je ovšem jasné, že od té doby uplynulo hodně času a česká jazyková situace se výrazně změnila.

Spisovný jazyk byl tradičně považován za jediný útvar národního jazyka s celonárodní platností, za základní útvar uplatňující se ve veřejné komunikaci. Dnes se zdá, že celonárodní aspirace má i obecná čeština, tedy útvar nespisovný, a na vlastní oči můžeme pozorovat, jak spisovný jazyk ustupuje z celé řady kulturních oblastí: tempo jeho ústupu se výrazně zrychlilo právě v posledním desetiletí.

Spisovný jazyk byl také tradičně hodnocen jako jediný útvar, který se může úspěšně uplatňovat ve všech kulturních a civilizačních funkcích. Jeho zvládnutí se obecně pokládalo za nutný předpoklad úspěšného absolvování středního a vyššího vzdělání i náležitého společenského uplatnění.

W. Labov a jeho následovníci se však snažili už v sedmdesátých letech prokázat, že i nespisovné kódy jsou vhodné pro vyjádření intelektuálně náročných obsahů. Poukazovalo se i na to, že spisovný jazyk je kulturním majetkem vládnoucích vrstev a že jim slouží jako mocenský nástroj. Preferováním tohoto kódu ve školském systému si zajišťují, aby do vyššího společenského postavení nepostoupil nikdo, kdo si neosvojil jejich oficiální kulturu, s ní spjaté hodnoty a normy. Kontrola ovládnutí tedy už předem znevýhodňuje děti zvyklé z domova na jiný kód.

Také ze školské praxe se ozývají občas hlasy, že přehnaný důraz na zvládnutí spisovné normy např. pravopisné ubírá čas, který by bylo vhodnější věnovat skutečnému rozvíjení komunikačních dovedností.

Souhrnně řečeno, v uplynulých desetiletích došlo k podstatným změnám – jak pokud jde o užívání spisovné češtiny v praxi, tak i pokud jde o pohled na spisovný jazyk a jeho postavení ve školním vyučování. Pokusme se tedy zamyslet se nad nejdůležitějšími posuny a změnami, k nimž v posledních letech došlo, popř. formulovat určité závěry pro školní jazykovou výchovu.

Spisovný jazyk na ústupu

V době meziválečné, kdy se rodilo klasické pojetí spisovného jazyka jako prestižního, ostatním útvarům nadřazeného, funkčně diferencovaného, univerzálního a celonárodně jednotného útvaru jazyka národního, byla spisovná čeština skutečně základním jazykovým kódem užívaným ve veřejné sféře. Předpoklad, že jde o útvar funkčně univerzální, který pokrývá potenciálně celou oblast společenské komunikace, byl však zřejmě už tehdy příliš silný. Přesněji řečeno, šlo spíše o programový postulát než o popis reálného stavu.

Očekávalo se, že spisovná čeština se postupně prosadí i v těch oblastech, kde dosud nepřevládala (běžně mluvená komunikace). Úsilí českých lingvistů o naplnění tohoto cíle vyvrcholilo po druhé světové válce bojem za šíření tzv. hovorové češtiny. Velká očekávání s tím spojená se však nenaplnila; dnes jsme naopak svědky rozsáhlého ústupu spisovného jazyka i z těch sfér dorozumívání, v nichž dříve jednoznačně dominoval.

Pronikavou změnu zaznamenala především oblast krásné literatury. J. Mukařovský ve třicátých letech konstatoval, že spisovná čeština je latentním pozadím, na němž jazyk literárního díla vnímáme, a to i tehdy, je-li umělecký text napsán jazykem nespisovným. Po druhé světové válce a zejména od šedesátých let se začala situace radikálně a prudce měnit. Dnes u krásné literatury spisovný jazyk neočekáváme, resp. ne více než jazyk nespisovný. Moderní umělecké texty už nemohou sloužit jako zdroj poznání spisovné normy; ani škola nemůže očekávat, že četba soudobé krásné literatury žákům pomůže k osvojení si spisovného jazyka. Základna poznávání a utvrzování spisovné normy se tak výrazně zúžila.

Po ústupu krásné literatury se zdálo, že relativně vzroste úloha mediální komunikace, zvláště zpravodajství a publicistiky, jako možného pramene poznání spisovné normy. Jak vypadá situace dnes? V posledním desetiletí zde došlo ke dvěma významným posunům, které využití mediálního sdělování pro poznávání a utvrzování spisovné normy výrazně zproblematizovaly. Tyto významné změny zaznamenáváme v oblasti technologické a společenské.

Lesk a bída mediální komunikace

Především v souvislosti s technologickými změnami (nástup televize) se výrazně změnil poměr mluveného a psaného slova ve prospěch jazyka mluveného. To znamená – spolu s dalšími změnami – oslabení základny spisovného vyjadřování, protože na spisovnou normu je tradičně vázán především jazyk psaný, zatímco jazyk mluvený není v tomto ohledu tak vyhraněn.

Nová média posledních desetiletí (internet, mobilní telefony s možností zasílat textové zprávy atd.) spojují písemnou formu se situačními podmínkami příznačnými pro projevy mluvené (možnost pohotové reakce, okamžité zpětné vazby, písemné konverzace dvou i více osob apod.). Mnohé texty, které se v nich uplatňují, vykazují proto řadu rysů příznačných pro projevy spontánně mluvené, včetně rysů nespisovných.

Technická omezení, s nimiž se uživatelé nových médií setkávají, přitom vedou k dalším deformacím jazykových vyjádření, např. k užívání různých extrémních forem zkracování textu – k rušení hranic mezi slovy, vynechávání interpunkčních znamének, užívání heslové syntaxe apod. Nemožnost psát diakritická znaménka opět rozkolísává grafický obraz slova a u dětí i návyk psát a vyjadřovat se pečlivě.

Co se týče změn společenských, jejich významným důsledkem pro oblast mediální komunikace je skutečnost, že z českých médií devadesátých let zmizelo přímočaré ideologické působení a do uvolněného prostoru se začala výrazně prosazovat jiná témata. Převážně šlo o tematiku osobní až intimní (vaření, sex, drogy, manželské neshody apod.). Zároveň vzrostl podíl textů dialogických na úkor monologu a prudce se zvyšuje podíl jazykově neprofesionálních mluvčích na mediální komunikaci (v tzv. kontaktových pořadech, v pořadech s hosty, ale nejen v nich). To vše opět vede k oslabení pozic spisovného jazyka.

K tomu přispívá i rostoucí podíl zábavy v mediálním sdělování, resp. výrazná snaha médií (zvl. bulvárních) o vnější atraktivnost. K uplatnění prvků zábavy dochází nejen v původních žánrech; pronikají také do žánrů původně věcných (např. zpravodajských – srov. např. beletrizaci původních kriminálních zpráv černých kronik), vytvářejí se žánry smíšené (tzv. infotainment). Také úsilí o zábavu, vnější atraktivnost a kontakt s čtenářem či divákem a posluchačem vede zpravidla k posunu od spisovného vyjadřování k nespisovnému, resp. k míšení spisovného kódu s nespisovným.

To vše změnilo tvář mediálního sdělování natolik, že ani dnešní publicistiku nepovažují někteří lingvisté za vhodný pramen poznání spisovné normy.

Čeština na rozcestí

Dnešní doba přinesla i poněkud realističtější pohled na spisovný jazyk. Zatímco dříve se předpokládalo, že spisovný jazyk disponuje v zásadě prostředky neutrálními i příznakovými (hovorovými, knižními), dnes se konstatuje, že spisovná čeština je v tomto ohledu mezerovitá: v některých případech máme k dispozici pouze prostředky knižní, popř. knižní a hovorové, nikoli však neutrální (bychom – bysme, ti velcí husité – ty velký husiti, ta bílá koťata – ty bílý koťata apod.).

Rovněž funkční univerzalita spisovného jazyka se dnes hodnotí realističtěji. Nepředpokládáme už, že spisovný jazyk pokrývá všechny oblasti dorozumívání, ani že je k tomu plně vybaven. Je zřejmé, že v řadě situací působí faktory, které nejen užití spisovného jazyka nevyžadují, ale které podporují spíše užití prostředku nespisovného (např. snaha o sblížení s partnerem, o důvěrnost, větší expresivitu apod.). Spisovný jazyk v dnes kodifikované podobě je vybaven především pro projevy psané, orientované spíše věcně, s vyšší dávkou oficiality, resp. formálnosti.

Hlavním problémem dneška je napětí mezi současnou spisovnou kodifikací a velkým očekáváním, pokud jde o užívání spisovného jazyka, na straně jedné, a mezi současnou jazykovou praxí ve veřejné sféře na straně druhé. Uvažovat můžeme, zdá se, v zásadě o dvojím možném řešení.

Spisovná čeština by se především mohla více otevřít prostředkům dnes pokládaným za nespisovné. Vyrovnala by se tak s požadavkem funkční univerzality. Problém je mj. v tom, že nejde vždy o prostředky celonárodně užívané – není tedy vyloučeno, že jejich začlenění do spisovného jazyka by mohlo vyvolat nežádoucí napětí v jazykovém společenství.

Druhé možné řešení naopak respektuje skutečnost, že spisovná čeština je útvar do jisté míry výlučný, který není funkčně univerzální, ale jehož užívání je příznačné především pro veřejné projevy psané, pro neutrální projevy věcné (odborné a administrativní) a pro projevy s vyšší mírou oficiálnosti a formálnosti. V situacích s jinými situačními charakteristikami můžeme očekávat míšení spisovného kódu s menším nebo větším podílem nespisovných prostředků, popř. užívání nespisovného jazyka vůbec. Přijetí tohoto stanoviska by vedlo ke konzervativnějšímu zacházení se spisovným jazykem, posilovalo by jeho stabilitu, redukovalo by ovšem oblast jeho použití.

Kromě obou uvedených možností existuje vlastně ještě možnost třetí: tvářit se, že současná situace vyhovuje a že není potřeba nic na ní měnit. Zdá se ale, že jde pouze o možnost teoretickou; všichni totiž cítíme naprosto jasně, že dnešní stav uspokojivý není a je vpravdě pouze stavem přechodným.

Co tato situace znamená pro školu?

Především si musíme uvědomit, že žáci mají reálně omezenější možnosti osvojovat si spisovný jazyk a získávat povědomí o jeho závaznosti či příslušnosti ve veřejné sféře přímo z praxe veřejného sdělování. Oblasti, s nimiž se nejčastěji setkávají, tedy mediální komunikace a krásná literatura, jim naopak poskytují zkušenosti s hravým využíváním prostředků různých jazykových útvarů. Tím se podporuje jejich přirozený sklon k experimentování a jazykové hře, k míšení různých prvků a stylů řeči; může se však oslabit jejich snaha o ovládnutí a důsledné užívání spisovného jazyka.

Jak na to reagovat? Nelze samozřejmě uvést samospasitelné řešení. Zdá se mi ale, že by bylo vhodné zaměřit se především na čtyři cíle:

a) Rozhodně nerezignovat na spisovný jazyk v psaném ani mluveném projevu; naopak vytvořit dostatečné předpoklady pro to, aby si ho každý žák mohl podle svých schopností prakticky osvojit.

b) Klást zvýšený důraz na poznání faktorů, které uplatnění spisovného jazyka vyžadují; vést žáky k jejich respektování, eventuálně upozorňovat i na ty okolnosti, které závaznost spisovného vyjadřování oslabují.

c) Na konkrétních příkladech upozorňovat na kvality, které s sebou užití spisovných prostředků zpravidla v řadě oblastí nese: věcnost, popř. větší přesnost vyjádření, jistou neutrálnost, zvláště citovou, tzv. negativní zdvořilost, objektivnost apod.

d) Vést žáky k náležitému přijímání projevů s nespisovnými prvky, především k pečlivému vyhledávání a hodnocení záměru, který autor (mluvčí) užitím nespisovných prostředků sledoval: ozvláštnit vyjádření, zdůraznit svůj sociální nebo teritoriální původ, vyvolat iluzi blízkosti, intimity, důvěrnosti, citově zabarvit vyjádření, eventuálně citově zapůsobit na příjemce, a ovlivnit tak příjem sdělení, připomenout nebo vyvolat u příjemce stereotypní, skupinově vázané reakce apod. Vzhledem k tomu, že média využívají k manipulaci mladými, ale nejen mladými lidmi velmi často právě nespisovných prostředků, pokládám i tento poslední úkol za velmi potřebný.

Autor působí v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK Praha

Názory k článku (1 názorů)
Zdánlivě okrajové téma, ale... Kačka (Markétka 5,5 roku) 13.12.2001 9:39




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.