O nej pocitu z dětství

Probírám se věcmi, když tu mne upoutal regál, který mi - jak jinak- neříkal pane, Kubovo království.Co může obsahovat krabice, na jejíž vnější straně je ze všech možných i nemožných úhlů vyfoceno dětské auto na dálkové ovládání. Má zvědavost nebyla tak veliká, abych se neuměla ovládnout. Navíc jsem si byla jista, že krabice opravdu skrývá Kubovy dětské poklady.Přesto nebo právě proto, jsem obsah police přerovnala a otevřela i igelitku plnou indiánských postaviček.

Musím Vám říct, mám rozkošného muže. Že rozkošné může být snad ještě malé miminko? Ne třicetiletý ženatý se třemi závazky? Může, když se na Vás podívá těma klukovskýma očima a zamyslí se:" Myslíš, že nazrál čas dát jim indiánky?" "Nevím, ale myslím, že ne vždy z nich budou nadšené. Teď určitě," špitla jsem a odešla. Trochu posmutněle se podíval a já pochopila, že tak jednoduchý akt loučení to nebude.

Uzavřel se do koupelny, vzal s sebou slavnostní krabici (pro indiánky speciálně zakoupenou) a minuty ubíhaly. Po dobré půlhodině se vrátil a s pocitem viny mi ukazoval dva indiánky."Vyhodit jsem schopen jen tyhle dva - ten jeden nemá hlavu a ten druhý i tělo. Magdo, udělej to ty, prober je a uznej, co jim dáme, já to prostě nedokážu! Víš, já pořád vidím, jak jsem si za toho či onoho vyměnil akvarijní rybičky. Jsou pro mě prostě moc cenný." Bylo mi hezky u srdce.. V těchto chvílích vím, proč jsem si Kubu (mimo jiné) vzala. Přesně pro tohle. Nevím, asi vám to těžko popíši, ale mísí se ve mně pocit smíchu, štěstí a pokory před něčím, co myslím, je NEJ... pocit z dětství. Šťastný pocit z dětství, který se zakládá na tom, že některé hračky prostě nemůžeme opustit.

V den Majdiny slávy se tatínek přičinil o to, aby její čtvrté narozeniny byly zpečetěny pro další léta - nahrával na půjčenou kameru. Majda byla šťastná, její první "opravdovská" oslava se vydařila (stálo mě to ostatně jen pár hektolitrů potu při úklidu neukliditelného a několik večerů neřk u -li nocí příprav). Výzdoba se líbila, babičky a dědečkové se dostavili, dárečků bylo, že přestávalo být zřejmé od koho a komu patří (Proč my jsme vůbec taky měli připravené dárky?). Nálada byla povznesená dokonce i pro Laděnku, která byla unešena horou barevných papírů a stužek, která se před ní zvětšovala. Tři dorty znamenaly trojnásobné množství svíček, a tak i Terinka měla dobrý pocit, že se na ni nezapomnělo. A najednou nastala ta chvíle...Šli jsme přát my - rodiče. Cítila jsem, jak se Kuba celý tetelí vnitřním chvěním. Indiánci zůstali nakonec jako ta třešnička. Majda s Terkou otevřely krabici a ....zůstaly koukat. Ano, bylo to barevné, hezké, ale dnešní den splněných přání a mnoho zážitků nakupených přes sebe, je už hodně vysál. To správné očekávané nadšení se nekonalo. Co víc, holky si indiánky vysypaly a během chvíle odstranily do dobře známých prostor v dětském pokoji (škvíra mezi skříněmi) postavičky, které se jim nezamlouvaly např. bizony, indiánský totem a indiánky, kteří se prostě nelíbili."

Srdce Kubovo plakalo, ale navenek se usmíval."Já vím, už to cítí jinak. Vždyť ony si taky najdou své." Chápala jsem ho. Když si však sedl druhý den s holčinami do pokoje a vybudovali westernové městečko bránící se nájezdu Apačů, chápala jsem ho ještě více. Své nadšení, předat své nadšení, to je přesně ten dar, který svým dcerám právě předával. A ony naslouchaly a samy chtěly být ve středu indiánského dění. V tu chvíli jsem si vedle Kuby sedla a zeptala se:"Na jaké straně jsi byl jako malý ty? Byl jsi běloch nebo indián? Ještě než odpověděl, už jsem tušila, co řekne."Indián, co se chce s bělochy domluvit, přesně jako Vinnetou," dodal zjihle.

A já se opět utvrdila v tom, že někdo určitě vybírá, který tatínek a proč má mít více či méně dětí, nemluvě o pohlaví. Inu dobrých otců není nikdy dost. Já jsem se na jednoho právě dívala....