Psaní Ježíškovi

Jako dnes vidím mé nadšení, červenou obrovskou obálku s jelením spřežením na známce a Santou v dopise obloženém dárečky (ostatně budu se muset zeptat, jak to tehdy mí rodičové provedli). Každopádně byl to zážitek, na který se jen těžko zapomíná. Ale proč se o to s Vámi chci podělit -mám slabost pro psaní Ježíškovi. S tím souvisí, že jsem chtěla mít první přáníčka našich holčin nějak zpečetěna a vlastnit je i pro další roky (mám mánii - pozitivní těhotenský test, první fotku z ultrazvuku, první vlásky, první nakreslený hlavonožec -to vše trojmo a kdyby jenom to).Roky příští budou přání nejen větší, dražší, ale hlavně nevejdou se na jeden papír velikosti A4. Letošní rok je to o něčem jiném.

Povedlo se. Navodila jsem atmosféru, kdy Ježíšek zjišťuje nejen, jak jsou děti hodné, ale hlavně jejich přání. Holčiny se daly do kreslení. "Mami, když já nevím,jak se namaluje koloběžka. Taková ta pro velké, víš",hlásila Majda. "Tak já nějakou nakreslím a ty pak nakreslíš Ježíškovi vlastní, ano?" "Ta tvoje je hezčí," vedla si svou Majda. "No, to ale Ježíšek pozná, že jsi to nemalovala ty a pak ji přinese mně, to nejde, zkus to sama." Nakonec to vyšlo. Jenže když Majda obrázek dokreslila, zjistila, že Terka by chtěla hračky stejné. Provedla to dokonale, chytla obrázek můj a svůj pod křídlo a už kráčela k oknu. Na mé vyvalené oči jen nadzdvihla ramínka a podotkla:"No, vždyť tam jsou taky nakreslené ty hračky, co chce Terezka!" Daly jsme vše za okno, nahlásily tatínkovi a čekaly až si pro to Ježíšek přijde.

Teď to bude vypadat jako naprosto nesouvisející věc, ale nedejte se zmást. Už od října se nám pavoučí muži (takto důvěrně jsem si je nazvala) snaží opravit vnější omítku našeho domu. Je to pro mne trochu nepochopitelné, že se opravuje pouze část domu do dvora, ale proti gustu žádný ...

Po všech boucháních, prachu počítajícím se v milimetrech, už jsem si celkem zvykla, že mi u okna nějaký ten urostlý chasník prostě visí. Zdravíme se jako slušní lidé a žijeme v symbióze. Já zavřu okno, aby nám nešlápli do chladnoucí bábovky a oni nám dělají lepší a kulturnější životní prostředí (to se ještě nadřou).

No a dostáváme se k tomu hlavnímu. Takže, když jsem druhý den ráno polomrtvá kráčela v té opravdu sexy mateřské košilce roztáhnout závěsy na okně a ihned jej zase sherlockovským hmatem zatáhla, přičítal Kuba má urychlená gesta pavoučímu muži přímo před oknem. Když však pochopil, že mne zajímá hlavně vzdálenost našich dcer od okna a zároveň fakt, zda jsem už byla zpozorována, pochopil. "Neboj," děl Kuba od kuchyňské linky,"holky už vědí, že dnes v noci tu Ježíšek nebyl.Už se byly podívat." Jak jsem to mohla udělat. Bože, já jsem zapomněla na svou krásnou povinnost. Já jsem matka.Stála jsem bezmocně u okna a dívala se na dětské kresby, když tu ke mně dolehl smích Kuby."Měla by ses vidět, jak jsi se snažila být neviditelná."

Druhý den jsem se polepšila a nadšení holčin bylo obrovské (konec-konců alespoň jsem ho viděla, většinou jsem v tuto dobu mrtva).

A to ještě není konec. Tuhle večer mi povídá Kuba:"Co kdybychom napsali Ježíškovi taky my?" "Pojď, ale budeme své dárky kreslit a ještě k tomu druhou rukou než nám velí příroda, jó?" "No, tak to už mohu nakreslit cokoli, protože to Ježíšek stejně neodtuší," děla jsem. "Víš, že posledně Majda měla pocit, že ten pejsek je nějaký divný a já jí přitom nakreslila kachnu. A ještě mi nekompromisně řekla, že to se mi nepovedlo," sršela jsem. A já mám kreslit pravou rukou - čtete dobře. Jsem ta nejzpátečnější levačka, jaká se mohla narodit, ostatně Terezka je po mně hé-hé (to je Terčin nový výraz pro chlubivé nadšení). Stalo se.

A tak si ti dva rodičové sedli proti sobě, vzali dětské fixy a jali se kreslit. Už je to dlouho, co jsme naposledy měli tak hezký večer. Hodiny ubíhaly a my se smáli a snažili se uhodnout výtvory druhého. Bylo jasné, že nečekáme vyplnění snů nakreslených na papíře, ale že nás pocit vědomí, že víme o přáních toho druhého, sbližuje. Bylo nám hezky. Takové malé předvánoční intermezzo.

Víme, že teď v čase předvánočním se opět budeme sotva potkávat, ostatně jako každý rok, jako v každé rodině. Tak proč si nezahrát jeden jediný večer na děti a nepřiblížit se jim. Kupodivu blízkost srdíčka dětského vyvolala i blízkost srdcí dvou dospělých. Možná za to opravdu může Ježíšek a nebo je to opravdu jen a jen o nás...

P.S. Víte, že nám Ježíšek ta naše psaní taky odnesl? To jsou mi věci...