Výživná setkání blízkého druhu

Já mám tři dobré přítelkyně a myslím, že to je fůra. Tu poslední jsem získala celkem nedávno a úplně bez mého přičinění. To se nestává často, aby vzniklo něco z ničeho a Vy tomu nemuseli přitom přikládat polínka.

Když jsme se nastěhovali do našeho minibytečku, dlouho jsem postrádala spřízněnou duši. Duši, kterou bych nešokovala svým pohledem na život, která by chápala mé nářky a nechtěla je za mne řešit. Prostě žádnou ušláplou hospodyňku, která se stará o správnou teplotu naservírované polévky (promiňte holky, na to nemám trpělivost), ale naopak někoho rázného a plného skutků (mezi námi - pokud možno vdaného, aby chápal a řešil podobné roztomilosti).Pár setkání proběhlo, ale nikdo mi cele do oka nepadl. Když přišel Jakub s návrhem:" Pozveme kamaráda z tenisu na večer i s jeho ženou na karty, co říkáš? Víš, že jsem netušil, že bydlí tady o ulici dál a zjistili jsme to až po zápase, že jezdíme zbytečně dvěma auty." "Dobře, tak je pozvi," řekla jsem a netušila jsem, na co si zadělávám (copak já, ale Jakub a Ivo).

Proběhlo několik setkání a bylo jasné, že tady přeskočila pověstná jiskra. Hanka se řehtala mému ještě nevyřčenému, já se nemohla ubránit její upřímnosti a prosté radosti ze života. A bylo zpečetěno. Začaly jsem zjišťovat, že setkání ve čtyřech nejsou špatná, ale dýchánek ve dvou by byl mnohem VÝŽIVNĚJŠÍ. A už to začalo.

Stačilo říct v přítomnosti našich drahých poloviček :"Musíme se zase sejít, to bude výživné." A hned jsme měly postaráno o sprchu vět typu:"Tohle ženské srocování se jim musí zakázat!" Nebo :"No, to jsem rád, že jsi Kubo taky prohlíd, vidíš, kam to vede, že se stýkají." Dokonce Kuba prohlásil, že od Ježíška si s Ivem budou přát hlásnou troubu, to aby nás mohly prý nabádat -ROZEJDĚTE se, nepovolené srocení!!!!!!! Neděláme si z toho nic a dál se těšíme na naše nedělní společná odpoledne u capuccina nad výživným tématem (ostatně správná žena zareaguje asi takhle:"Víš, že chytrý muž je vděčný za to, že mu ženina přítelkyně sejme z beder alespoň na chvíli břímě konverzace?").

Co že je to výživné téma? Nevím proč, ale naši muži mají pocit, že se jedná pouze o ně a výživné znamená víceméně pomlouvačné. Není tomu tak, ale proč je při tom nenechat či jim dokonce brát iluzi o tom, že jsou středem našeho vesmíru (vždyť jsou!!!). Výživný krém či výživná polévka víte, co Vám slibují dodat. Tak pak jistě odtušíte, co Vám dodá výživné odpoledne s Hankou. Smějeme se, že je nám kavárna malá, rozhazujeme rukama až shazujeme obsah stolu a přilehlých bytových prostor, dokončujeme věty té druhé, prostě, notujeme si.

Rozcházíme se milé, usměvavé a schopné obstát zase další týden před všemi povinnostmi. Alespoň chvilku si zase připadat jako ta -náctiletá holčina, která měla za starost pouze to, co se právě nosí a jak vypadá. Naše dnešní témata jsou pestřejší, ale to hlavní v nich nechybí nikdy - spříznění duší, stejné venušanské chápání, smích až nás bolí lícní kosti, prostě pohoda.

Každodenní SMS zpráva, která pohladí a ukáže momentální rozpoložení té druhé, je už samozřejmostí. Potřebujeme se. Nebo jinak, já ji potřebuji. Její styl upřímnosti až za hrob mi vyhovuje a myslím, že není tolik lidí, od kterých jsem schopna vše přijmout. Hanča k nim patří.

Já se mám. Mám tři přítelkyně. První vztah jsem navázala kdesi v hlubokém dětství a jednalo se o typické - láska a nenávist jsou dvě blízké sestry. Tak trochu za to tehdy mohli naši rodiče. Nebylo dne, kdyby se při mém kajícném přiznání, že jsem z něčeho dostala dvojku či trojku (Bože, vrchol neúspěchu!!!) nezeptali:"A co měla Kačka?" "Jedničku",musela jsem doznat a sympatie jste v této době mohli hledat jako krtci. Nenašli byste nic. Prý jsem jí dokonce řekla, že radši budu sedět na gymnáziu s kýmkoli, jen ne s ní. Než přešly prázdniny, už jsem o tom nevěděla a čtyři roky gymnaziálního bláznění nás dobře spřátelily. I dnes o sobě víme a hovor začneme tam, kde přestal tehdy, přestože je už na jiné koleji (druhá vysoká škola, ambice, vzdělání, bez vrásek a nevyspání, bez instituce manželství, s přítelem a krásnými sny o rodině budoucí).

Druhá přítelkyně na mne čekala na další škole. Bohužel, ona už svou do páru měla, a tak mi připadalo divné "rozbíjet" jejich blízkost. Tak nějak jsem u nich postávala, přešlapovala, až jsem si Jíťu vyvzdorovala. Věděla jsem, že ona je moje krevní skupina. Vždy naučená, vždy na přednášce, vždy ochotná pomoci (to už i já jsem proti ní lempl, snad jen díky ní nás pěkných pár mohlo školu dokončit). Když se už nikdo nebude ochoten věnovat starým řemeslům a tradicím, umět vlastníma rukama něco vyrobit a udělat tím někoho šťastným, ona to určitě bude umět. Její mateřství nás na jednu stranu vzdálilo a na druhou ještě sblížilo. Věděla jsem, že jsem její horkou linkou při každém miminkovském problémku. Víme o sobě, známe se moc dobře na to, abychom nevěděly, o čem si mailovat či si nezapomenout říct (ostatně obě jsem pověstné výhodnými nákupy a jsme schopné je učinit i pro tu druhou).

Mám tři kamarádky. Vždycky jsem si myslela, že do srdce se Vám vejde jenom ta jedna osudová láska. Každým rokem zjišťuji, že tomu tak není. Těch lidiček, kterých mi tam přibylo je víc. A nedělí se na lásky velké a malé, ale na lásky ty či jiné. Není to o velikosti, je to o jiném druhu. A já zjistila, že k životu potřebuji všechny ty lásečky, které mi život nabízí.