Zlost a vztek jsou - někdy - na místě

Kolikrát za den se rozčílíme, rozzlobíme, navztekáme, rozhněváme, není tak důležité, jako znalost příčiny, která ke vzteku vede, a způsob, jakým emoce vzteku a zlosti zvládáme. Zlobit se na pravém místě a správným způsobem je někdy nejen zdravé, ale i nutné.

Na počátku byl rozhovor se soudcem. Ten měl bohaté zkušenosti s činy, o nichž se píše v černé kronice. O jednu zkušenost se s psychologem podělil. Vyjádřil své přesvědčení, že oběť je minimálně v polovině případů spoluvina na trestném činu, který končí těžkým ublížením na těle. Nejen to. Dlouze se rozhovořil o tom, co vše vypozoroval v pozadí trestných činů typu ublížení na těle: neovládané projevy hněvu a zlosti.

Projevy hněvu a zlosti je možno rozdělit do dvou skupin. V první jsou tzv. reakce vzteku – automatické výbuchy, doslova exploze agresivního chování. Jde o okamžité vzplanutí hněvu a zlosti, o jednání, které se vymyká volní kontrole. V tomto záchvatu vzteku, hněvu a zlosti se nejen říkají věci, které by se nikdy jindy neřekly, ale dělají se i činy, o nichž by se danému člověku předtím ani potom, když je v relativně normálním stavu, nezdálo.

Soudce, k němuž se takovéto případy někdy dostanou, upozorňuje na nebezpečí, které zde číhá. Má-li člověk v takovémto rozčílení – v záchvatu až zuřivého hněvu a zlosti – cokoliv, co by mohlo sloužit jako zbraň, použije to často dříve, nežli si stačí uvědomit, co dělá. Lékař, který se na takovéto projevy dívá, hovoří o prudkém vzestupu krevního tlaku, o neobvykle náhlém zvýšení frekvence tepu, o zvýšeném výlevu adrenalinu do krevního řečiště atp. Nestranný pozorovatel si všimne, že takovému člověku v záchvatu zlostné reakce vzteku „srší z očí oheň nenávisti“, že rozčilený člověk zbledne nebo naopak v obličeji výrazně zrudne, prudce dýchá a jeho pohled je cele upřen na „oběť“.

Činy spáchané pod vlivem zlosti a vzteku mohou mít i mírnější, zástupnou podobu. Může dojít k rozbití věci, které si protivník cení, k útěku dítěte z domova, k mimomanželskému styku ze zlosti a pod vlivem vzteku, k předávkování drogou jakéhokoliv druhu atp. V některých případech může zlost odnést někdo jiný nežli ten, ke komu by se podle práva měla dostat. Jednou to může být manželka, na niž se utrhne muž přicházející z práce rozzlobený na svého nadřízeného. Jindy to může být pes, který pln radosti, že se mu vrací domů jeho pán, k němu běží. Dostane kopanec, který patřil někomu jinému.

Zlost se může projevit nejen momentální explozí – reakcí vzteku, ale i déletrvajícím chováním a jednáním člověka, který je rozčílen, rozzloben a pln zlosti. Takovéto zlostné jednání tvoří druhou skupinu projevů zlosti a vzteku. Psychologové zde hovoří o změněném postoji daného člověka k partnerovi, z něhož se stává protivník až nepřítel, o vnitřním zpracovávání hněvu a zlosti, o zvnitřnění – internalizaci zlosti a nenávisti. Zlost a hněv jsou potlačeny do podvědomí. Tam však nezůstávají nečinné. Pronikají občas na povrch a projevují se chováním, jež se zdá druhým lidem, kteří neznají bližší souvislosti, zcela nesrozumitelným. Nejen to. Takový člověk, který se na někoho zlobí a není s to situaci zvládnout (problém vyřešit), se může uchýlit k některému z celé řady tzv. obranných mechanismů. Ty nejsou v podstatě řešením situace, ale jen pokusem sama sebe obhájit před vlastním „já“. Ospravedlnit se a tak se zbavit tíže, kterou hněv a zlost přinášejí.

Proč dochází k výbuchům vzteku a projevům zlosti a hněvu?

Klasické psychologické teorie hovoří o vztahu mezi cílesměrným zaměřením našeho jednání – tzv. účelovým jednáním – a výskytem překážky na cestě k cíli. O něco nám jde (jedeme někam autem) a něco se nám postaví do cesty (padlý strom přes silnici, policejní kontrola, závory na přejezdu železnice). Čím jsme ve větším časovém stresu (distresu), tím větší je i pravděpodobnost, že se rozběhne a eskaluje hněv a zlost. Oč větší hodnotu pro nás má to, co je touto překážkou ohroženo, tím větší je pravděpodobnost výskytu zlosti a vzteku. Jednou takovouto hodnotou, která má pro každého vysokou cenu, je to, co vytváří naše sebehodnocení a tak posiluje naše sebevědomí. Na to jsme mimořádně citliví. Chráníme jej jako oko v hlavě. A co je hodnotou nad hodnoty? Co se nás nejbolestněji dotkne? To, co vnáší řád do našeho posuzování hodnot a týká se našeho nejvlastnějšího přesvědčení, čemu v jádru své existence věříme. Když se toho někdo dotkne, rozčílí nás to. Projevy hněvu a zlosti nedají na sebe dlouho čekat.

Vlivů, které mají podíl na zrodu našeho hněvu a zlosti, je více. Patří sem např. i vliv psychosociální infekce – jinak řečeno nakažlivosti zlosti a rozčílení. Setkáme-li se s člověkem, který se rozčiluje a zlostně se na nás obrátí, není divu, že se vzedme hladina adrenalinu i v našem těle a rozčílíme se. Na náš klid a klidné řešení problémových situací má vliv také učení. Od dětství získáváme bohaté zkušenosti z pozorování lidí, kteří se dostali do obdobných situací, jež dávaly možnost vzniku hněvu a zlosti. Máme možnost sledovat ostatní lidi, jak takovéto situace řeší. To vše nám dává vzory jednání. Z nich si pak vybíráme ty své.

Na způsob jednání v hněvu a zlosti má vliv i dědičnost – náš genom. Jsou lidé, kteří vybuchnou kvůli sebenepatrnějšímu podnětu. Jsou lidé, u nichž je hněv a zlost neustále „in statu nascendi“. Na druhé straně jsou lidé, s nimiž – dík jejich genomu – nic nehne. A pak jsou lidé, kteří jsou v neustálé zlosti doma. Zlobí se neustále, znova a znova. Když se nezlobí, není jim dobře. Svůj vliv na zrod hněvu a zlosti má i naše představivost. Jsou lidé vztahovační, kterých se dotýká vše možné, co by nikdo z lidí za útok na sebevědomí nepovažoval. A pak jsou i ti, kteří si „vymýšlejí“, že ten či onen to či ono řekl, udělal či jinak zařídil, jen proto, aby je ponížil. A je jim to důvodem k tomu, aby se zlobili a zlobili.

Jak zvládat zlost a hněv?

To, že zlost a hněv existují a jak vypadají, to je nám obvykle dobře známou skutečností. Otázkou, která nás obvykle trápí, je: Co dělat, když se na někoho nebo na něco zlobíme?

Prvním, ne vždy zcela samozřejmým a snadným úkolem, je včas rozpoznat, že se s námi něco neobvyklého děje a že se dostáváme do stavu hněvu a zlosti. Včasná diagnóza je nejen v medicíně, ale i zde jedním z momentů, který pomáhá situaci rychle a efektivně řešit. Tato autodiagnostika nám může napovědět, že se v nás rozbíhá něco, co by mohlo špatně skončit – vyústit v projev zlosti, případně i reakci vzteku.

Dalším krokem by měla být snaha zablokovat jakýmkoliv způsobem explozivní výbuch vzteku – i kdyby to mělo znamenat okamžité vzdálení se z místa, kde by exploze vzteku mohla vybuchnout.

Důležité je také nepospíchat s hněvivým a zlostným jednáním – brzdit je (co jsme s to). Výrazně pomáhá, začneme-li hluboce dýchat – zhluboka se nadechnout a velice pomalu vydechovat nebo zkusit rázně (prudce) vydechnout „poslední zbytek vzduchu“ z plic.

V okamžicích, kdy podléháme vzteku a zlosti, lze a doporučuje se využít samomluvy – tichého mluvení sama k sobě. Říkat si „Jardo, drž se, nedej se vydráždit, buď zticha, nevybuchni“ může Jardovi pomoci odvrátit okamžitý výbuch, úder nebo jinak unáhlené jednání.

Osvědčuje se o svých pocitech promluvit, ne však ihned, ale až po chvíli. A mluvit pomalu, krátce a ne moc nahlas. Dát si záležet na každém slovu, dělat větší přestávky mezi slovy, důsledněji dodržovat pauzy, klást delší pomlky tam, kde by měla být tečka, čárka či středník, i mezi skupinami významově spolu souvisejících slov. Tyto pauzy jsou mimořádně dobré k tomu, abychom si v klidu rozmysleli, co chceme říci. Neopakovat dvakrát či vícekrát to, co jsme již řekli, a mít odvahu zmlknout a být zticha, bylo-li vše podstatné řečeno.

Je dobré naučit se využívat relaxačních, uvolňovacích projevů, které pomáhají snižovat celkovou hladinu vzrušení, a snažit se o zvýšení časového, prostorového i tematického odstupu od bezprostřední situace. Jinými slovy: vidět situaci, která nás vede k hněvu a zlosti, v širším úhlu, případně až „v zorném úhlu věčnosti“. Vyjadřuje to např. z praxe odvozený postřeh typu „když nejde o život, tak to nic není“.

V daném okamžiku náročnějším, avšak velmi účinným postupem je restrukturalizace situace – tzv. změna rámce, v němž danou situaci vnímám. Jde např. o pokus pochopit, zda to, co protivník říká či dělá, není pouze jiným možným řešením problémové situace a zda to jako takové nemá své určité oprávnění. Je dobré dbát na to, abychom se snažili změnit nejprve jen jednu drobnost a po té i více – využít metod tzv. tvořivého řešení problému na danou situaci.

A když žádné pokusy o tvořivé řešení situace nevedou k cíli, je možno uvažovat o radikální změně jako o posledním kroku a takzvaně se „vyvázat ze hry.“

Kdy se zlobit, a kdy se nezlobit?

Z toho, co bylo řečeno, by bylo možno odvodit, že ideálem je klídek nade všechno. Nikdy se nezlobit, na nikoho se nehněvat a ničím se nedat vyvést z míry. To je možno si myslet, avšak realita je jiná. V životě se setkáváme s projevy, kdy není možno mlčet. Je tomu tak i tam, kde se děje nespravedlnost, kde někdo jedná asociálně, kde je v sázce čest a zdraví. Jaké následky mělo dlouhé mlčení a umlčování zloby proti Hitlerovi, to jsme měli možnost zažít. Jaký význam má svoboda tisku a slova, to jsme též měli možnost poznat. Nejde tedy ani tak o to zachovat klid vždy a všude, ale rozhněvat se a případně i zlobit se – avšak ukázněně a podle určitých zásad – tam, kde to je na místě. A to, kde to je na místě, to již přesahuje oblast psychologie. V životě je toho však zapotřebí jako soli. n

V okamžicích, kdy podléháme vzteku a zlosti, lze a doporučuje se využít samomluvy – tichého mluvení sama k sobě. Říkat si „Jardo, drž se, nedej se vydráždit, buď zticha, nevybuchni“ může Jardovi pomoci odvrátit okamžitý výbuch, úder nebo jnak unáhlené jednání.