Chtějí, nebo nechtějí?

Nerozumíme hudbě, kterou poslouchají, nechápeme, proč se, aspoň podle našeho názoru, někteří oblékají tak, aby jim to neslušelo.

I řeč, kterou mluví mezi sebou, je pro nezasvěcené někdy těžko srozumitelná. Žijí s námi, ale jakoby v úplně jiném světě. Prostě vidí a cítí jinak. Proč?

Problém je v tom, že my nevíme, jak vidí a cítí. Chceme jim pomáhat, vést je a chránit, dobře poradit, jenže všechna snaha často naráží na bariéru nepochopení a odpovědi typu „ no jó …“. Někdo moudrý řekl, že lidé ani tak netouží po tom, aby je druzí milovali, ale aby jim rozuměli. Co však dělat v situaci, kdy svoje děti tak strašně milujeme, ale nerozumíme jim? Je to naše chyba? Nebo jejich? Musí to tak být?

Svět menších dětí je od toho našeho také odlišný, ale vyznáme se v něm většinou líp. A navíc jej můžeme snáz ovlivňovat. V mnoha věcech se nám daří dosahovat toho, že dítě chce totéž, co chceme my. I tady bychom si však měli alespoň občas klást otázku, jestli se tak nechová hlavně proto, že i když nechce, nic jiného mu nezbývá. Když se to nepřehání, je všechno v pořádku. Dítě se naučilo poslouchat, respektovat rodiče, přiměřeně se přizpůsobovat. Přijalo, co jsme mu vštěpovali, a chce to samo. Například být úspěšné ve škole. Chce umět číst, psát a počítat stejně jako naučit se jezdit na kole nebo plavat. Někdy se mu nedaří, ale to je přece pochopitelné – nedokáže to, protože je ještě malé. Nemůže všechno, co chce, důležité je, že chce a snaží se.

Jen kdyby chtěl!

Naproti tomu, když se podíváme na šestnáctiletého adolescenta, je už velký, rozumný, skoro dospělý – proč by nemohl dělat to, co chce? Tedy raději ne úplně všechno. Ve spoustě věcí nás ještě musí poslouchat, protože je, teď zase z jiného rodičovského pohledu, ještě dítě, ale leccos by určitě mohl zvládnout. Kdyby ovšem chtěl! Když byl menší, učil se zcela bez problémů, byl pyšný na své jedničky, paní učitelka ho chválila, jaký je to chytrý kluk a teď na střední škole nemá daleko k propadnutí. To může být jedině tím, že nechce! Vždyť dokud chtěl, žádné problémy nebyly.

Zdá se, že takhle uvažuje hodně rodičů. V poradenské praxi se s nimi setkáváme dnes a denně. Přicházejí s přáním, aby, když se to nepodařilo jim, někdo jiný jejich potomkovi konečně vysvětlil, jak důležité je vzdělání pro jeho budoucnost. Že bez maturity nebude ničím nebo aspoň, že není dobré nechat se v šestnácti vyhodit ze školy a muset jít pracovat. On to totiž nechce pochopit a nechce se učit! Přitom na to určitě má. Vždyť i všichni jeho učitelé říkají, že kdyby jenom trochu chtěl … S těmito slovy rodiče bezmocně rozhodí ruce a nelze se divit jejich zklamání, když se hned potom dozvědí, že s nimi (a i s učiteli) budu velmi pravděpodobně muset v řadě věcí nesouhlasit. Na otázku, zda chtějí studovat, zůstat na škole a mít slušné výsledky, totiž naprostá většina dospívajících dětí rozhodně odpoví, že ano, jasně že ano. A zoufalý, zmatený rodič zpravidla ihned zasáhne svým hlavním argumentem: „Jak to můžeš říct! Kdybys opravdu chtěl, tak by ses přece učil!“ Teď zase dítě nasadí rezignovaný výraz a člověk si dokáže živě představit bezvýchodné debaty, které doma na téma škola vedou. Nebo možná už ani nevedou, protože zjistili, že jsou zcela zbytečné. Rodiče se pak trápí, ve stresu zvyšují nátlak, což zpravidla není k ničemu, a děti se o tom zásadně odmítají bavit. Většinou jsou totiž plné pocitu křivdy – všichni je obviňují, že nechtějí a ony přitom vědí, že to není pravda. Chtěly by, ale nějak se to nedaří. Proč? A proč to máma s tátou pořád nechápou?

Nejde o „nechtění“

Debaty s rodiči nebo, jak většinou puberťáci i adolescenti říkají, kázání na téma škola a učení se odvíjejí obvykle podle stále stejného scénáře. V mnoha rodinách je to opravdu spíše kázání než rozhovor – rodič vede monolog a ptá se „proč …?“. Dítě přikyvuje, že souhlasí, všechno chápe a na otázky odpovídá „nevím“. Když dojde na problém chtění, zpravidla se urazí, protože se cítí zase znovu nespravedlivě obviněno, že nechce. Zkusme se na tuhle patovou situaci podívat jinak.

Nejdříve se pokusme připustit, že možná opravdu nejde hlavně o nechtění. Dokázat člověku, že něco nechce, když je přesvědčen o opaku, dost dobře nelze. Pokud má dítě pocit, že všechno vychází z tohoto základního nesprávného předpokladu, musíme se vždycky dostat do slepé uličky. Co jestli chce? Když se budeme snažit mluvit pro změnu o chtění, třeba se něco vyjasní.

Jestliže dítě tvrdí, že chce studovat, vyjděme z toho. Každý teenager už slyšel nejméně tisíckrát, co znamená vyšší vzdělání pro uplatnění ve společnosti, možnost získání atraktivního a dobře placeného zaměstnání atd. Už jim naštěstí tolik nepletou hlavy křiklavé příklady toho, že škola je ztráta času, když člověk zatím může zbohatnout třeba díky podpultovému prodeji banánů nebo svíčkové. Rádoby podnikatelé a podvodníci jsou sice pořád, ale běžný sedmnáctiletý kluk nechce být mafiánem. Spíš si představuje kariéru manažera zahraniční firmy, právníka nebo bankéře. A ví, že k tomu bude potřebovat vzdělání. Rodičům pak pochopitelně zůstává rozum stát, když suverénně prohlašuje, že půjde na vysokou školu, zatímco teď, ve druhém ročníku střední školy, nezadržitelně spěje k pětkám.

Problém je v tom, že ta vysoká škola je tak strašně daleko. Maturovat bude přece až za dva nebo tři roky. Dokázat se orientovat na vzdálené cíle je těžké. Malé děti to neumějí – chtějí vytouženou hračku teď a ne až od Ježíška. I my dospělí začneme mnohdy něco skutečně dělat až ve chvíli, kdy je to bezprostředně nutné, přestože jsme už dávno chtěli a věděli, že to bude potřeba. Nebyl ale bezprostřední důvod, konkrétní motiv. Dělat něco, co mě nebaví, do čeho se mi nechce s tím, že výsledky se dostaví za tři nebo pět ĺ ć let, je pro dospívající děti často velmi nesnadné. Prostě je to pro ně moc daleko. Vůbec to ovšem neznamená, že cíle nechtějí dosáhnout. Jen je pro ně důležitější, co je teď. A teď se jim učit nechce. Všechno se ale může změnit za pár měsíců, za rok. Znám spoustu středoškoláků, kteří s blížícím se koncem studia dokázali zapnout tak, že se všichni okolo nestačili divit. Najednou totiž věděli proč, cíl se přiblížil. Změnili se ale i oni – postupně dozrávají, jejich vůle se rozvíjí, dokáží víc než dřív, je to lehčí. Přichází to jakoby samo, což ale neznamená, že do doby, než nastane očekávaný zvrat, nelze dělat nic. Chce to hodně trpělivosti, není však nutné kolem nich chodit po špičkách a jenom tiše čekat, až osobnost dozraje. Nečinně přihlížet, jak se dítě řítí do propasti, stejně nedokážeme. Jen nesmíme tlačit moc a navíc směrem, kudy cesta nevede. Ani adolescenti by se neměli schovávat za argumenty typu „já za to nemůžu, jsem ještě nezralej“.

Chci, nebo musím?

Cíl, který bude bližší, konkrétnější a tudíž bude mít větší motivační efekt, se dá najít. A nemusí být ani nijak vznešený. Hlavně, aby fungoval. Pravděpodobnost úspěchu bude větší, když to bude můj cíl – ne rodičů. V nejhorším i takový, že letos ještě projdu se čtyřkami a v příštím pololetí to možná zkusím bez nich. Protože chci studovat. Teď třeba ne tak dobře, jak si představují rodiče, ale chci. Takže se teď nejdřív musím dostat k maturitě. Vlastně ne musím – chci. Pokud si člověk v šestnácti nebo sedmnácti význam „chci“ a „musím“ uvědomí, jde všechno líp. Už jen proto, že vždycky raději děláme, co chceme, než to, co musíme nebo někdo říká, že bychom měli. Vymyslet si, i sám pro sebe, výmluvu, proč nedělám, co chci, je mnohem těžší než u věcí, které musím. Když se rodičům místo obviňování dítěte, že nechce, podaří pomoci mu s touhle úvahou, může se kázání změnit v dialog, z něhož si dítě něco odnese. Například pocit, že se mu dospělí snaží rozumět. Že pro ně není úplně nepochopitelné, že člověk něco chce, ale není schopen to hned uskutečnit. Protože mu v cestě stojí těžko překonatelné překážky. Kromě, pro většinu z nás ne neznámé, lenosti hlavně nezralost osobnosti, zejména její volní složky. Tedy problém vývojový. Proto jej nelze vyřešit prostě tím, že se budu chtít chovat dospěle.

Další hřích, ze kterého bývají dospívající děti často neprávem obviňovány, je, že si nechtějí nechat poradit. Ty, co odmalička říkaly „já sám“, i jiné, u nichž to začalo až v pubertě. Všechny se najednou chtějí rozhodovat samy. A všechny také aspoň někdy chtějí poradit. Chtějí, ale jinak než dřív. Potřebují dostat prostor, rozhodnout se udělat, co jim radíme, ne jen poslechnout. O tom je dospívání. Dospělý člověk se musí umět rozhodovat sám, ne poslouchat.

Aby se dospívající něco naučili, musejí mít možnost to zkoušet a rodiče mají dohlédnout na to, aby se při tom nedopouštěli chyb s katastrofálními následky. Aby je v tom nenechali, přestože přesně to po nich zdánlivě chtějí. Vnější suverenita teenagerů často klame natolik, že se zdá, že vědí, co dělají, že by se uměli správně rozhodnout, kdyby chtěli. A zase je podezíráme, že nechtějí, že problémy způsobují schválně. Někdy se situace vyhrotí natolik, že rodič podlehne pocitu naprosté bezmoci a dopustí se výroku typu: „Víš co, tak mi dej pokoj a dělej si, co chceš!“ „Vylepšit“ to lze ještě výhružkou: „A až to dopadne špatně, tak za mnou nechoď!“ To už je vysloveně rána pod pás. Nechtěná, ale velmi tvrdá. Vždyť dítě, i osmnáctileté, potřebuje rodiče mimo jiné právě proto, aby mohlo přijít a říct: „Já jsem to chtěl zkusit podle svého a ono se to nějak nepovedlo. Pomozte mi.“

Adolescenti mají často pocit, že by neměli dávat najevo, že nevědí, co mají dělat. Chtějí být dospělí a zdá se jim, že jako dospělí by to měli vědět. Asi jsme je to naučili my – mnohdy nám připadá lepší před nimi předstírat, že vždycky víme. Možná by to měli snazší, kdybychom jim zřetelněji ukázali, že i dospělý v mnoha případech radu potřebuje. Nejlépe nenápadnou, takovou, která jako rada moc nevypadá, takže působí dojmem, že na to člověk přišel sám, že je to jeho vlastní rozhodnutí. Mezi sebou, mezi přáteli, si tak pomáháme. Probíráme problémy ze všech stran, zvažujeme různé cesty, rizika. Víme, že druzí nemají moc rádi, když jim říkáme příliš jednoznačně „tohle děláš špatně, to takhle nemůžeš“. Zkusme postupovat diplomatičtěji i u dětí. „Nechtěl by ses na to ještě podívat i takhle…“ zní jejich uším většinou mnohem přijatelněji než totéž v obalu příkazu nebo zákazu. Důležité je, abychom jim mohli sdělit obsah. I když první reakce typického teenagera možná stejně bude znít „ne, nechtěl“, šanci, že potom začne přemýšlet, máme určitě větší. A ne naštvaně o tom, že mu už zase někdo chytrý říká, co má dělat, ale o problému samotném. Ten ho totiž opravdu zajímá, neví, co s ním, a teď se třeba o nějaké možnosti řešení dozvěděl. Nečekejme za rady hlasité díky, ale pro sebe si mnozí řeknou „to není špatný, to mě nenapadlo“.

Touha slyšet, že máme pravdu my a ne děti, je spíš problém nás dospělých. Jde obvykle o potřebu potvrzení naší důležitosti, autority, pozice toho rozumnějšího, zkušenějšího. Snad i o nepostradatelnost – podvědomou obavu, že dítě už brzo vyroste a přestane rodiče potřebovat. Dospívající děti tyhle věci zpravidla říkají strašně nerady, takže riskujeme změnu věcného problému v citový. Může u nich snadno převládnout pocit, že by zase měly přiznat, že jsou ještě malé a hloupé, což leckdy bohatě stačí k tomu, aby si postavily hlavu. Že si nic takového nemyslíme, se pak vysvětluje těžko. Raději si pořád připomínejme, že zkratové citové reakce jsou pro tenhle věk velmi typické. Normální teenager se tak nechová, aby rodiče naštval, ale především proto, že je mu právě těch -náct.

Co vlastně chci?

Adolescence je období, kdy toho člověk chce moc. Najednou a hned. Být úspěšný, samostatný, dělat si, co se mu líbí, žít podle svého. Mnohdy by i věděl, jak na to, ale často se všechno nějak zvrtne. Emoce a nálady komplikují rozumové uvažování, nejistota se pere s touhou rozhodovat se sám, vznikají konflikty a nedorozumění. Není divu, že leckoho napadne nejjednodušší řešení – nechat to být, uvidí se zítra. V rozhodující chvíli pak zvítězí chuť zahrát si na počítači nad učením, jít na diskotéku místo přemýšlet o budoucnosti.

Dospívání je náročné, i samotné děti občas hrozně unavuje. Říkají tomu lenost – „prostě se mi nechce“. Je to jednoduché a pro ostatní srozumitelné. Samy vědí, že to tak úplně není pravda, ale unavuje je pořád vysvětlovat, jak se cítí doopravdy. Navíc se v sobě pořádně nevyznají. Co vlastně chci? Jak to mám říct, aby mě dospělí pochopili? Jsou toho vůbec schopni? Věřím, že mě mají rádi, cítím, že mi chtějí pomáhat, ale dělají to někdy tak zoufale špatně! Měl bych jim říct, co by mi vyhovovalo líp? Vlastně to možná ani sám nevím. Když jsem to zkusil, dopadlo to katastrofálně. Takhle nějak teenageři obvykle uvažují, když v poradně probíráme problém chtění – nechtění a možnosti, jak se o něm domluvit s rodiči.

Hlavní zádrhele jsou zřejmě dva, a to na obou stranách. Za prvé nesprávné výchozí předpoklady – rodiče si příliš často myslí, že děti se nechtějí snažit, a děti, že jim rodiče nechtějí rozumět. Za druhé emoce, které jsou s problémem spojeny – snad u všech adolescentů se nepochopitelně střídají nálady, vybuchují, urážejí se, zarytě mlčí. Rodiče se o děti hlavně bojí.

Domluvit se v téhle situaci v podstatě o čemkoli je opravdu dost složité. Problém nelze úplně vyřešit, protože vyplývá z věkových zvláštností, je pro období, které dítě prožívá, charakteristický. Za pár let, možná už měsíců se zmírní. Jenže co do té doby?

Pokud nejde o život, snad především postupovat opatrně, diplomaticky. Vyvarovat se kategorických soudů, nenechat se vyprovokovat, snažit se poslouchat, přemýšlet, co se ten druhý, třeba neobratně, pokouší sdělovat. Platí to pro obě strany, pro dospělé ovšem víc, protože mají lepší předpoklady to zvládnout. Děti chtějí jednat dospěle jako rovnocenní partneři, ale zároveň, jaksi podvědomě, očekávají, že jim bude umožněno i chovat se jako děti. Tedy někdy neposlouchat, nenechat si poradit a jindy bez prošení dostat odpověď na nevyřčenou otázku: „Mami, tati, co mám dělat?“. Myslí si, že my dospělí bychom měli poznat, kdy chtějí jedno, a kdy pravý opak. Že to častokrát nevíme, není chyba jejich ani naše, ale problém dospívání. Ovšem umanuté trvání na tom, že víme, že nechtějí, nesnaží se, jsou líní a schválně nás rozčilují, myslím, naše chyba je. I přesto, že to myslíme dobře. Nevyčítají nám pak někdy právem, že se dost nesnažíme jim rozumět?

Autorka pracuje v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.