Rodila jsem v Kalifornii

Byla jsem právě v 23tém týdnu těhotenství, když jsem pociťovala velmi silné tlaky v podbřišku. Jelikož to bylo mě první těhotenství /první dítě jsme adoptovali/ nevěděla jsem jestli je to normální. Raději jsem zavolala do porodnice v San Diegu /kde jsme 4 měsíce bydleli/ a bylo mi sděleno,že musím okamžitě přijet. Kamarádka mě tedy odvezla a hlídala našeho 17ti měsíčního synka. Manžel zrovna pracoval celý den...

Po vyšetření mi doktor oznámil, že nesmím vstát z lůžka .Můj čípek byl pouze 2mm velký a k porodu mohlo dojít každou chvíli. Rozplakala jsem se a nevěděla o které dítě mít větší strach. Kamarádka odváděla našeho malého, který na mě hleděl jeho velkýma čokoládovýma očima, které byly zraněné.

V porodnici jsem ležela šest dní připojena na monitory a kapačky.

Dostávala jsem léky na bolesti a stereoidy na zesílení dítěte.Z monitoru se ozýval každý pohyb dítěte i tlukot srdce,celých šest dní........

Doktoři i ostatní zdravotní personál byli velmi laskaví a přátelští.Stále u mne byla jedna sestra, která byla ochotna mi i naklepat polštář. Vše mi podrobně vysvětlovali každý den.Všichni jsme se modlili, aby dítě zůstalo v těle co nejdéle.

Šestý den, byl zrovna pátek,jsem od rána cítila stahy, které mi byly měřeny na přístroji v jakých jsou intervalech asi za tři hodiny mi praskla voda a bylo mi oznámeno, že musí dojít k porodu císařským řezem.

Při přípravě se snažili dovolat mému manželovi, ale žel jsem byla odvezena na sál bez jeho doprovodu. Porod proběhl rychle,jen jsem cítila tahání za břicho a bylo mi dost nevolno. Odehrávalo se vše za plachtou, tak že jsem nic neviděla a jen jsem si přála mít manžela u sebe......

Vše proběhlo tiše, žádný dětský pláč, žádné držení dítěte v matčině náručí, žádné slzy štěstí...jen z dáli jsem rozmazaně viděla, že doktor drží cosi malého a běží ho dát na přístroje. "Máte dcerku" ,ještě na mne zavolal..a byli oba pryč.

Strašně jsem se třásla a nemohla to zastavit. Bylo mi velmi zle a vůbec jsem nevěděla, co si mám myslet. Sestra z ranní směny u mne zůstala, než se mi udělalo lépe, i když už měla po své směně. Doktoři i sestry ke mně chodili se smutným úsměvem mne chytali za ruku. Konečně se dostavil můj muž - celý upocený a v obličeji vystrašený. Byla jsem tak ráda, že je u mne. Akorát daroval krev pro naší dceru, oba jsme byli zmatení a nevěděli, co vše nás ještě čeká. Nikdy na ty okamžiky a jeho výraz nezapomenu.

Naše dcera se narodila v 24tém týdnu - tedy o 4 měsíce dříve, vážila 702 gramů a 30 cm. Dali jsme ji jméno Sarah Miracle. V nemocnici na oddělení speciální péče /NICU/ ležela a bojovala o život na přístrojích a respirátoru čtyři měsíce. Celý pobyt a léčbu nám uhradila pojišťovna této nemocnice. Léčba byla v hodnotě 1 milión dolarů. Platili jsme pouze měsíční poplatek jako pojištěnci,v hodnotě 50.

Byla to velmi těžká doba, doktoři byli velmi laskaví a profesionální. Mohli jsme u ní být každý den kdykoliv. Později jsme se ji mohli dotknout a položit na hruď. Zdravotní personál byl vždy k dispozici, mohla jsem volat i ve dvě hodiny ráno jak se malé daří. Máme jen ty nejlepší zkušenosti s porodnici v Californii. Dcerku jsme si odvezli domů, když ji byly čtyři měsíce, v té době vážila 2025 gramů. Žel se musela v pěti měsících vrátit na stejně oddělení,aby podstoupila oční operaci.Vše dobře dopadlo a naše Sarinka je dvouletá drobounká holčička, plná energie a radosti že života. Jsme velmi vděčni doktorům z nemocnice v San Diegu a především Bohu, který ji dál život.