O výletě

Tak by se dala popsat společná akce minulých dní. Prostě jsme se rozhodli, že už je na čase nechat Ladu bez mámy déle než dvě hodinky (o starších nemluvě), splašili hodnou babičku a prchli s našimi kamarády na výlet. Vznosný název pro to, co jsme chtěli dělat, kam se hrabe výlet žáka šesté třídy - hrad Žebrák, Točník a cestou zpět Koněpruské jeskyně.

Začalo to mírným zpožděním zapříčiněným, jak jinak, mou osobou. Než jsem stačila babičce vylíčit, kde co mají sníst, vypít,jak co namíchat Ladě a kde co mají holky (ostatně ona snad ani nikdy nebyla matkou, když vypiplala pouze osobu mou a mé sestry, že?), no, každopádně kázání jsem skončila pět minut poté, co jsme měli stát před domem. Vyjeli jsme ze sluncem zalité Prahy do šedočerné přírody. "Začíná to slibně - bude nejspíš pršet,"říkala jsem si v duchu "pláštěnky máme s sebou, tak co." Dojeli jsme pod hrad Točník, ubezpečili se o množství proviantu, které každá z rodin vlastní a já taktně naznačila kamarádce Hance, že se opravdu nemíním soukat do kopce zkratkami jako za doby namlouvacích čepíření.Tehdy jsem ani nehlesla a hnala se vzdušnou čarou k hradu za mužem mého srdce (svobodná jako pták, a zároveň poháněná jak lokomotiva parou naší lásky). Ostatně vždy to dopadlo stejně. Nahoře u hradu jsem nemohla popadnout dech, poškrábaná, od bláta, poštípaná a ostatní přicházivší, čistí turisté na mne koukali, jak na exponát hodný výstavy. "Dnes ne!," řekla jsem si. Jsme tu dvě půjdeme lidskou stezkou, chlapi, ať jdou kudy chtějí. "Stezka pro normální je tady," tvrdil kamarád Ivo"teď před chvílí jsem tu viděl jít lidi." Proč už to mne nezarazilo!!!!

Během chvíle jsme byli na cestě barvy dětských miminkovských exkrementů, stejné konzistence a po této hmotě se snažili dostat k hradu (vidět nás naši předkové, docela by je ti atakující dobyvatelé rozesmáli). Mně do smíchu nebylo, ujížděla jsem zběsile dolů (samozřejmě měla špatnou obuv) a ostatní mi pomáhali nahoru stylem - dej ten pytel brambor sem-já ho pak přendám tam (ať žije má soběstačnost, feministky by zaplakaly). Nahoru jsem vylezla, jak jinak špinavá, mokrá jako myš, ale zkratkou!!! Když jsme míjeli cestu širokou jak pěší zóna ( i auto by možná projelo) bylo mi jasné, že i tady je pěšinka pro normální chodce. Konec nadávání.

Byli jsme u hradu Točník, kde právě probíhaly indiánské hry pro děti a mládež. Tak se naši "kluci" taky zapojili. Nejprve dvě hodiny s uzardělou lící přemlouvali půvabnou osmnáctiletou dívčinu v kase, že jsou děti do šesti let (no, chovali se tak, ale šediny na skráních o tom nesvědčily). V takovýchto chvílích mi vždy proletí hlavou, že to ani nebude tak dlouho trvat a taky budeme mít doma osmnáctky, ale proč Kubovi kazit radost (schválně jak bude reagovat až bude nějaký mlsný kocour slintat nad jeho holčinkou). Prostě než prolaškovali čtyři vstupenky, už jsme s Hankou stačily projít do hradu. Během hodné chvíle jsme začaly své mužské protějšky hledat, ale smáli se na nás pouze dva "Vysmátí Bůvoli" a až po hodné chvilce jsme pochopily, že válečné indiánské pomalování na lících mají opět naši "chlapci" (nemusím dodávat, že opět kreslila dívčina, "Chceš-li důvěrně prozkoumat dívčí krásu, nechej se pomalovat", konec Kubova citátu). Nás neměl touhu malovat nikdo, proč taky.

Když jsme vyslechly čepířecí monology o tom, že stříleli by lépe, člunkový běh by lépe (než desetileté děti!!!!), odebrali jsme se stezkou normálních na Žebrák. Opět jsem zazářila, neboť pětadvacet metrů vysoká věž Žebráku byla sice postavena poctivě, ale má fobie z výšek má taky docela slušné základy, a tak jsme se chvíli přetahovaly. Nakonec jsem pomalu s "mokrými gatěmi" zvítězila. Jenže tenhle výlet byl až moc jednoduchý. Ivo se rozhodl, že zpět k autu nepůjde cestou pro lidi, ale že využije zdejších skal ,upevní svůj mužský potenciál a zároveň nás ženy a Kubu ohromí rychlým přesunem dolů (ostatně Jakub nešel s ním jen proto, že ještě stále cítil zodpovědnost za mé výškou podlomené nohy). Ivo ohromil.

Než jsme slezli pár "žebravých" metrů, díval se na nás tak nějak přimraženě z druhé strany potoka pod Žebrákem."Já jsem tam zahučel po pás,"špitl. "No, ty se mi snad zdáš, ve dvanácti bych tě seřvala, ale ve třiceti,"děla Hanka "to je marný všechno!" To už se k nám hnala vesnická žena a hlasitě Iva litovala a hned:"Já Vám půjčím něco na převlečení, pojďte, nějaké staré hadry se u nás určitě najdou (dobrý člověk ještě žije!!!!)."Pomalovaný Bůvol" mokrý až k patě šel. Během dvaceti minut se k nám vracel jinoch v lakovkách tanečních sedmdesátých let, dívčích kalhotách končících u lýtek a do dáli vesnice zářili jeho fialové ponožky. "Kryjte mne", děl jen co se přiblížil a vesnická paní poslouchala salvy smíchu. Zaplať Bůh, že se mu nic nestalo a my se mohli nerušeně bavit na jeho účet (vzhledem k tomu, že mne odmítl vzít u Točníku zpět do auta kvůli pěticentimetrové šmouze od bláta na kalhotách působil teď dost paradoxně)."Takhle s námi chceš jí do hospody na oběd, to ani náhodou. Hele Ivo a kde máš mobil?", vychutnávala si již tak mrtvolného manžela Hanka. "No jo já tam měl mobil a kousek klobásy, co jsem si ještě schoval?", začal zjišťovat stav věcí.

Nakonec jsme šli do hospody všichni a dokonce Iva propašovali i na výstavu "Jak žili naši předkové" (tam až tak nepatřičně nepůsobil, vzhledem k tomu, že měl na sobě vše z minulého století). Jinak přesto, že působil trochu zvláštním dojmem, byl vděčný za každé dobré slovo či skutek. Výlet se jednoznačně vydařil. O Koněpruských jeskyních si necháme sice zdát, ale to hlavní se podařilo. Od smíchu nás bolely tváře a i naše koťátka teď pořád chtějí vidět fotky Iva a tatínka coby "Bůvolů" a strejdu, jak spadl do potoka. Inu konec dobrý, všechno dobré, co říkáte?