Poznáme nechtěné děti?

Pan redaktor Hučín mi dal otázku, zdali poznáme nechtěné děti. Odpověděl jsem, že nepoznáme. (Psychologie dnes 4, 2001, s. 14) Naskytla se mi příležitost svá slova ověřit.

Dlouhodobě sledujeme skupinu dětí narozených z prokazatelně nechtěného těhotenství a k nim párovým výběrem přiřazenou skupinu kontrolní. Později byli do sledování pojati i sourozenci dětí obou skupin. V době šetření bylo všem kolem 35 let. V poslední etapě výzkumu byly vybrány všechny osoby, které dříve v dotaznících uvedly, že přišly někdy nějak do kontaktu s psychiatrií. Bylo jich celkem 110, z toho pro výzkum dosažitelných 95. Všech těchto 95 osob bylo vyšetřeno metodou CIDI, užívanou v mezinárodních srovnávacích studiích psychiatrické morbidity a zachycující i tzv. skryté diagnózy. Ukázalo se totiž, že někteří lidé si pletou psychiatrii s psychologií, že byli kdysi vyšetřeni pro LMD nebo dyslexii, navštívili manželskou poradnu apod. Nikoho však jsme již ze skupiny nevylučovali.

V projektu se počítalo mezi jiným i s vyšetřením přibližně poloviny uvedeného souboru osob metodou životního příběhu natáčeného na magnetofon a následně analyzovaného dvěma pracovníky. Měly být podrobněji zjišťovány okolnosti, jež vedly k psychickým obtížím klienta, eventuálně jak se tyto obtíže během vývoje v jeho konkrétních sociálních situacích projevovaly.

Nezávislý pracovník vybral 44 osob. Byly to původně děti narozené z nechtěného těhotenství, děti kontrolní a sourozenci jedněch i druhých. Oba pracovníci, z nichž jedním jsem byl já, nevěděli, kdo do které skupiny patří, ani kolik osob je ve které skupině. Nahrávky se nepřepisovaly, vyšetřující však bezprostředně po skončeném šetření zapsal stručně své dojmy a poznatky. S určitým časovým odstupem si znovu poslechl všechny nahrávky a dělal si poznámky podrobné. Jak bylo již řečeno, cílem šetření byla psychiatrická morbidita, ne pátrání po nechtěných dětech.

Teď už jsme konečně u experimentu, který jsem sám se sebou provedl. Znovu jsem vzal všechny záznamy, označil ty, kde byly (1) zřetelně patrny obtíže v navázání psychosexuálních vztahů, opakovaná selhání v manželství, neuspokojivé patrnerské vztahy aj.; (2) symptomatologie deprivační, a to zřetelná a zvláště silná; konečně (3) opět podle subjektivního úsudku a naslepo, kdo jsou děti narozené z nechtěného těhotenství. Dva záznamy, bohužel, byly pro poruchu aparátu či kazety znehodnoceny a nedaly se k danému účelu použít – což jen realisticky dokládá situaci výzkumníka a nabádá následovníky k větší opatrnosti. Pak teprve byly jednotlivé skupiny odtajněny.

A co se ukázalo? Původně nechtěných dětí vybral náš spolupracovník 22, kontrolních 7, sourozenců 15. Těch zbylo bez dvou zkažených záznamů 13. Dohromady tedy 42 záznamů. Výsledky nám ukazuje tabulka.

Je tedy zřejmé, že psychosexuální a manželské problémy nediferencují v tomto našem výběru zkoumaných osob a že to víceméně platí také o deprivační symptomatologii. Jak je tomu však s nechtěnými dětmi? Přece jen jsem se trefil poněkud lépe než jenom náhodně – ale zase ne tak, abych si na svém diagnostickém bystrozraku mohl nějak zakládat. Správně určeno 5 či nejvýš 7 případů z možných 22, to zrovna moc není. Na druhé straně falešně negativních případů je vskutku málo, což nám říká jen to, co už dávno víme, že lépe poznáme lidi do života kdysi v dětství vítané než ty nevítané. Z oněch 7 byli 4 muži a 3 ženy. Se silně vyjádřenou deprivační symptomatologií byla zaznamenána shoda ve 3 případech, kdežto neshoda ve 4 případech. Přitom každý případ byl zcela individuální, osobitý a originální.

Upřímně řečeno, není tu ani jeden jediný spolehlivý znak, který by se vyskytoval společně jen u těchto mých správně určených osob a ne u kdekoho jiného. Vlastně nedovedu ani říct, čím jsem se řídil. Nějak to všechno zapadalo do sebe. Chápu, že takovýto výklad nikoho neuspokojí. Mne také ne.

Nicméně odpověď panu redaktorovi je teď o trochu určitější: Nechtěné děti poznáme někdy. Rozhodně ne však na první pohled. V našem případě to bylo až po důkladném rozboru životního příběhu, jehož nahrávka trvala zpravidla skoro hodinu a přehrávání a zpracovávání ještě o něco déle. A to poučení, které jsem na začátku sliboval? Buďme jaksepatří zdrženliví a moc si netroufejme!