Není špatného počasí, ledaže vyjdeme ven

Tedy zejména její ženskou část. Stane se to většinou tak, jak to ostatně bývá i s povodněmi-nic a pak ryc. A je to tu.

Odcházíme pro Majdu do školky, počasí nic moc. Sotvaže se naším želvokočárkovským pochodem doplazíme doprostřed naší ulice – strhne se největší slota, která existuje. Připadám si na v mžiku vylidněné ulici jak burlak na Volze. Jdu pevně zapřena do kočáru, tlačíc jej před sebou, nohy vryty do země, protivítr mi je podráží a vzadu za mnou vlaje Terka rvána mnou vpřed. Nevidím nic, neboť nemám paži, ve které by mohla být taková přebytečná věc jako je deštník (ostatně od doby, co mám holky i já vím, co je to pláštěnka a že to zrovna není módní výstřelek ukrýt se do neprodyšného, neforemného vykslajvantu, když se dokážete při práci u dětiček orosit, jak sklíčka na brýlích při pouhém příchodu do tepla a jinak během cesty asi tak třistakrát) no, nevadí. Ostatně, jak by taky mohlo, přivlečete do školky kočár, Terinku – odsvléknete je, na sebe nemáte už ani síly, ani se Vám nechce ukazovat ty proudy, které žádný antiperspirant pochytat prostě nestačí. Odchytíte Majku (první bod splněn), navléknete tři děti do pláštěnek (druhý bod), vyrvete schody ven (třetí bod) a hurá. Opět – ej, uchněm, jiščo raz, ej, uchněm (bože, zůstat mi tak trocha angličtiny, jsem dnes za vodou, ale zpět). Do chodby před hlavními domovními dveřmi vrazí vichřice a skromně musím přiznat, že to jsem já. Tak a teď vyřešte tenhle můj hlavolam. Aha, máme tři děti, čtyři mokré pláštěnky, kočár, který je skrz na skrz, Laděnku, která je vzhledem k Majdě a Terce suchá, tašku, sebe úplně mokrou a vědomí, že necháte-li na chodbě stát cokoli po dobu delší než je čas mezi nádechem a výdechem, jste mírně řečeno – hlupci (neboť chudák slepec, který by se chtěl u nás v průjezdu vysmrkat a položil by svou slepeckou hůl) zmizí vše bez ohledu na důležitost či funkčnost věci. Nevíte, co?

Tak já Vám prozradím, jak na to. Nejprve zneužijete dobroty starších dětí a podělíte je o pláštěnky, poté dáte na rameno tašku, ve které již musí být vměstnáno vše, o čem jste přesvědčena, že opravdu potřebujete k dalšímu životu (děti a tak), v zubech si necháte vyndány klíče z klíčenky, kočár uzamknete zámkem na tři západy a uchopíte do jedné ruky malého cvalíka Laděnku a druhou rukou (jak husopaska) se snažíte ukočírovat dvě „ženské“, které se i v mezipatře dokáží vyprovokovat tak, že bez ohledu na to, co právě nesou, si vjedou do vlasů (myšleno, škoda rány, která padne vedle).

Vyběhnete do patra a i přesto, že máte křeče v ruce, kde jen tak mimochodem držíte osm kilo Laděnčina tělíčka, otevřete dveře a vypustíte i zbytek ansámblu. Zavřete dveře a znovu hádanka. Kam v předsíni o rozloze 1,5 na 1,5 metru dáte…..no, nebudu se opakovat.

Vše vyřešeno, holky si hrají v klidu v pokoji, kočár je na svém místě v předsíni, Laděnka se usmívá jak spokojený nakrmený měsíček a Vy jste právě prodělala takovou malou soukromou „povodeň“. Já chápu, že ono přirovnání je svým způsobem rouháním, zaplať Pán Bůh, ale až přijde takový půvabný vytrvalý deštík, na který by se z prahu roubené chaloupky na samotě u lesa chtělo po páně Kemrovsku říci: “A ch…, a ch…!“, vzpomeňte na mne.

P.S. Recept na závěr. Až budete již vydýchána sedět a Váš tep bude měřitelný, aniž by zrujnoval kdejaký přístroj, zavolejte svému muži a bez vysvětlení řekněte: “Jsem fakt dobrá, chval mne zasloužím si to!“ Vy si to totiž opravdu zasloužíte.