O loučení našich berušek

Léto uteklo, prázdniny jsou pryč a naše děti si zoufají. Pokaždé, když odrážíme od domu jsou nadšené. Nadšení se šíří mezi jejich tělíčky jako vlna, což v detailu vypadá tak, že se v autě rvou, kopou, křičí na sebe a já nejsem schopna vyšponovat hlasivky na tak malém prostoru ještě více, a tak rezignuji. Rezignuji na věci, které nemohu ovlivnit (myslím, že by to řešila 10-ti metrová limuzína s výsuvným okénkem mezi dětmi a řidičem se spolujezdcem, pokud možno tarasem plně zvukotěsným a ze strany dětí neodstranitelným). Takhle musíme v naší felince pouze vydržet. Kuba je v tomto smyslu statečnější a dokáže řídit i přesto, že se ze zadního sedadla ozývají zvuky hodné středověké mučírny. Já si v duchu říkám, Zaplať Bůh, že budeme týden bez velkých holek, budu mít dovolenou jenom s Laďkou. Skvělé. Holky neprotestují, naopak. Ještě se nezavřou dveře, ještě jsme se ani nepřivítali s babičkou (mojí maminkou) a holky už by nás klidně oželely. Pravdou je, že od několikadenních miminek, jsme je brali všude s sebou a změna tudíž pro ně není žádný problém (to se nedá říci o mně a snad právě proto chci, aby na tom holky byly lépe). Obě babičky to přijímají s povděkem, že nezanecháváme plačící děťátka nad kterými srdce plesá úzkostí, ale dvě rozjívené jezinky, které nás popohánějí k rychlejšímu odchodu.

Božské. Klid, ticho, hrátky s Laděnkou. První den. Druhý den telefonát babičce. Holky se mnou nechtějí mluvit, prý se bojí, že bychom si pro ně přijeli. No, počkejte jezinky! Však vy budete po týdnu škemrat. Škemrala jsme já a div bych Kubu už neválela před sebou po schodech dolů, abychom si pro ně už jeli.

Holky nás uvítaly tak, jak si určitě ve snech přeje každý rodič-láskyplně, mírumilovně, se slzičkou v oku. "Skvělé, přijeli nás navštívit," myslely si zřejmě. Jak jinak si vysvětlit, že jakmile jsme začali balit jejich věci, strhl se boj."My nechceme domů, my budeme bydlet tady u babičky, pořád!", křičela jedna přes druhou, slzy jak hrachy se jim řinuly z očíček. To nás z Kubou posadilo. Kdyby se to stalo poprvé, ale ono je to pokaždé. Od obou prarodičů odjíždíme s brekem. Nezasvěceným okem vypadáme jak sociální pracovníci (již od pohledu nepříjemní lidé) odvážející zpět do dětského domova děti od jejich milujících pěstounů kvůli nesmyslnosti nějakého zákona. No, prostě klasická filmová scéna. Mé srdce pláče, ty ženské mají raději všechny jen ne nás. Bodejť ne, vždyť u babičky a dědečka je to tak sladké. U těch jedněch doslova. Sladkosti je zde možné získat nejen jako odměnu za něco vykonaného, ale bezelstně si lenošit, zazlobit, poslouchat-neposlouchat a sladké stejně dostat. U druhé babičky, tam je zase spousta věcí, které nám babička půjčí a jejichž návratnost už stejně ani neočekává. A kdyby jí snad očekávat chtěla, stejně je to marné. Ztrátovost věcí je u našich dívčin více než 100%. Ostatně myslím, že babička s dědečkem (Kubovi rodiče) by určitě mohli vyprávět o třítýdenní lhůtě, kdy už na sebe ani pomalu nemluvili, shazovali vinu za ztracený nerezový otvírač na vína na toho druhého (Co by děti dělaly s otvírákem, že?). Zřejmě dělaly, protože když jednou dědeček usedl do křesla v obývacím pokoji, ejhle, co ho to tlačí a on otvírák.Holky se tvářily, jako že ony nic. Tak co se po nich vlastně chce.

Jedno se prarodičům upřít nedá. Ta míra tolerance, kterou oni mají je nebetyčná, proti té, kterou bych si přála mít a holky opravdu mají co "zneužívat". Prarodiče si vychutnávají to babičkovství a dědečkovství po svém, tak jak chtějí a někdy jim ve skrytu duše závidím. Oni nemusí, oni mohou, stejně jako holky. Nejsou těmi karabeníky, kteří musí ukočírovat všechny návyky, zlozvyky, povahy i vlastnosti. Berou holky takové, jaké právě v ty okamžiky s nimi strávené jsou. Jsem jim za to vděčna.

O to víc, když Kubově mamince líčím a hrůzou se zajíkám, co vše dokáže Terka dát do pusy a ona se krásně pobaveně usměje a řekne:"To má taky po tatínkovi. To nevíš, jak Kuba ujídal z krmítka pro slepice šrot s kopřivami a místo toho jim nosil čerstvé buchty?"

Někdy si říkám, škoda že takové babičky jsou nedostatkovým zbožím...