O minulých životech aneb o ráji mých dětí

Rozhodla jsem se, že prubýřským kamenem dospělosti naší Laděnky je společně strávená dovolená v cizím prostředí. Což plně odpovídá tomu, že jsme odjeli jen pár kilometrů za Prahu do rodiště mé maminky, babičky a mého dětského světa. Byla jsem v ráji a nevěděla jsem tehdy o tom...Viděla jsem svůj kdysi malý stín a nechápala....

Byla jsem zase ta malá holka, co přijela ke své babičce na prázdniny autobusem, co chodila do konzumu k paní Novotné pro tvaroh, chleba, jogurty (vždy stejný nákup, vždy stejný sortiment zboží - kdeže loňské sněhy jsou). Byla jsem zase ta, co dokázala sedět ve zdejším kačáku, jak žába na prameni. Cítila jsem ve vzduchu vůni zdejších lip, páleného bramborového šustí, zdejšího rybníka a bezstarostných let Plevova Bobše či Honzíkovy cesty, která se nikdy nevrátí. Bylo mi hezky. Věděla jsem, že holky tohle pohodové prostředí odkrajované jen hodinami na vesnickém kostele vtáhne. Stalo se. Byly nadšené a já s nimi.

Poté, co jsme mé sedmdesátileté babičce vjeli naší natřísknutou "felinkou" na dvůr a vytáhli tři děti, postýlku Lady, skákadlo, kočár, tři tašky velikosti špatně sbalených lidských postav, několik set igelitek, meloun a jiné nezbytnosti, spráskla ruce. Až když jsem ji přesvědčila, že zde opravdu nehodláme bydlet na trvalo, usmála se na Laděnku. A ta neznajíc cizí šedovlasou tvář babičky, začala brečet. Dovolená může začít, řekla jsem si a šla. Uspořádala jsem ten babiččin svět tak, aby všechny děti měly kde hlavu složit a začala snášet z půdy poklady hodné království. Starý kočárek na panenky, kuchyňku, nádobíčko, knížky, holky měly pocit, že objevují Ameriku.

Během několika dnů se ten škatulkově roztříděný svět babičky změnil ve změť, ve které se ztrácela i sama babička. Holky vládly všude - na zahradě, u slepic a králíků, na dvorku, v domě i snad mezi sebranými rajčaty a okurkami. Přála jsem jim to.

Věčně ušlápnuté, okřikované a omezované několikaproudou silnicí u nás před domem a tisíci psích exkrementů v parku, teď mohly prožít si svůj ráj po svém. Jíst, kde si co utrhly (i to co zrovna nemusely - ostatně šest nakousaných zelených meruněk na sousedově zahradě hovořilo za vše), jít, kam jen samy dojdou a dělat, co libo. Pořádně je to vzalo. Zprvu ty postavičky bezradně svíraly kliku u domovních dveří a ptaly se: "A přijdete taky ven?" Pak jim to došlo.

Když však jely s tátou na kárce do lesa a jejich tatik se zpět ploužil jak spráskaný pes za dvěma královnami, už jsem tušila, že ovládly i přilehlý les. Pak je vzala má vitální babička s sebou na výlet na fotbalové hřiště. Prý: "Ať se jdou se mnou proběhnout!!" Holky se vrátily a barva vlčího máku byla proti jejich tvářím pouhým slabým odvarem. "Jsou vylítané, vymáčené, víš, právě totiž stříkali trávník," dodala babička. Ani nic říkat nemusela, holky padly kolem sedmé večerní jak podťaté. Žádné noční vybíhací seance se nekonaly.

Dny utíkaly jako když je žene a nejvíc mne překvapoval fakt, jak vše zvládala babička. Tuny drobků ji nepřeválcovaly, tisíce dětských rozkopaných botiček, hory svléklých oblečků, všechna ta čůrání, kakání, pití, jen co vyjdeme ze dveří přijímala tak, jako by se jednalo o její děti. Mám ji tolik ráda a tak jsem jí byla vděčna, že stejnou míru lásky dávala i mým dětem. Holčinky rozkvetly na sluníčku, jejich tatík rozkvetl při pohledu na množství práce, které na této dovolené udělal, a přesto i já byla šťastná, že rodina byla opravdu celé dny pospolu. Děkujeme ti babičko, větší idylu než navštívit tvůj poklidný smířlivý život jsme zažít nemohli. Už vím, jak vypadá ráj tady na Zemi....