O praní, sušení a jiných vymoženostech, které každá správná žena miluje

Holky mají schopnost ukrývat věci tak dovedně až člověku zůstává mozek stát…(nevím, proč říkat rozum stát, když kdo si může být jist, že rozum má, bez mozku prokazatelně žít nemůžeme, ale o rozumu - pcha-kdo to může dokázat, zvláště mně, když už nějaký ten pátek mám stoprocentní jistotu, že jsem ho ztratila v té době, kdy jsem chtěla mít kupu dětí).

S praním prádla v naší rodině je to jako s hledáním vody na poušti, jen co najdete malý pramínek, hned jej zasype okolní písek. Jen co vytvořím důlek odebráním jedné části prádla, nové okolní hory jej zasypou k nepoznání a znovu.

Nejdřív jsme s Kubou řešili, kam se špinavým prádlem. I zakoupili jsme prádelní koš největší na trhu a zakopávali o něj v nejmenší koupelně na trhu. Pitomé leč pravdivé. "Tudy cesta nevede,"děl Kuba. Od rodičů jsme lstivým způsobem získali rohovou koženkovou lavici do kuchyně se dvěma dlouhými hlubokými úložnými prostory."Tady bude bílé a tady barevné,"jásal Kuba a jeho estetické cítění rostlo, jak teplota na teploměru. "Konečně to budu moci třídit a ty nebudeš říkat, že balím bílé a černé dohromady."(Do teď to byla vlastně jen hříčka osudu - tedy mého osudu, že jsem vždycky omylem, jeho bílou košili protřepla tak málo, že černé ponožky nevypadly.) Intermezzo skončilo - dnešní skóre - oba prádelníky plně ložené černým i bílým, protože i přes mou snahu, buď jsme moc čistotní nebo špindírové, každopádně -všude je plno!!!

Abych Vám tu situaci trochu rozčísla. V bytě 1+1 s pěti lidmi a horou prádla, kde Říp je v porovnání malý kopeček, nehledě k tomu, že je vměstnán na 42 m2, nenajdete již další Říp, okolo kterého byste natáhli šňůry a prádlo rozvěsili. Při dvou dovádivých a pádivých jezinkách a jedné plazivé žížalindě, prostě sušák můžete buď držet mezi zuby, a nebo si přiznat, že ho jen tak někam nepostavíte. A tak vlastníme sušičku. Nevím, proč píšu v množném čísle, když můj muž jí nemůže přijít na jméno a kupovat ji nechtěl. Je fakt, že mi po přestěhování neuměl vysvětlit, kam ty tři koše prádla denně dám, když na společných minibalkoncích v mezipatře na dvou uhnilých dřevíčkách , coby sušáku, je plno. Pokud je možné se tak vyjádřit o "nataženém" vlasci (i mé tělo působí vypnutějším dojmem než ony šňůry) se zástěrami zdejší bábinky z prvního patra. Nic proti. Jí to stačí a na jejím místě, taky bych si na jednu zástěru za týden nepořizovala sušičku prádla. Ale my? Devítikilové balení prášku spolkneme jak malinu a sušička má pořád co žvýkat. Občas, když se nikdo nedívá, vlídně ji pohladím a povídám jí o skrytých sympatiích, které k ní chovám. Je skvělá. Díky jejím schopnostem, má dnes na žehlení nárok akorát tatínek jako hlava rodiny a případně dcerka, které z přední strany vyžehlím šaty na fotografování. Ostatní naše prádlo, žehličku nezná. Zpětně na Majdu jsem žehlila vše, někdy mám pocit, že i ji bych byla tehdy vyžehlila, abych ji měla jako ze škatulky. To se mi dnes stát nemůže.

Holky se musí smířit s tím, že budou mít prádlo čisté, složené, ale žehlit, ať se naučí samy. Proč já? Je to vrchol pyramidy podepřen luxem, hadrem na podlahu a leštěnkou na nábytek. Vrchol, který bych si klidně odepřela.. No, bohužel, kapesníky, ložní prádlo, a tak… se také musí žehlit. Řeknu Vám svůj typ. Nárok na vyžehlený kapesník má občan domácnosti, který ji opouští na déle než dvě hodiny (ostatní mají nárok jen na čisté, složené), nárok na čistý ubrus na stole má rodina až když jsou obě jeho strany silně "jeté" a hlavně jeho spolusoukmenovec je už vyprán, protože jinak je narušen náš řád dvouubrusového nežehlícího se hospodaření. Nárok na čisté povlečení mají všichni členové až poté, co mně vytečou nervy, respektive - mně jediné, se zdá, že brloh medvěda v lese je hygieničtější než postýlky našich holčin a rezignuji.

To nic nemění na faktu, že vonící, čistě upravené postýlky přímo vybízející k tiché, harmonické meditaci, jsou ve chvíli změněny v bitevní pole, které je plné mrtvolně popadaných polštářů, zardoušených peřin a zaživa svléklých prostěradel.

Po takovýchto bojích jsem jednou ufajícně dosedla do křesla u mé kamarádky (matky čtyř dětí) a zoufale se jí ptala, jak přežívá ona. "Ty máš ještě látkový ubrus?", s údivem v očích na mne zírala "Takovýhle přepych už jsem dávno odbourala. Musí být rádi, že mají omyvatelný. A víš, co s věcmi, kterým máš přišít knoflík, upadlé ramínko, zašít dírku? Dávej si je stranou, třeba do koše a je klid. Než se k tomu dostaneš, už jim to není, tak proč se tím zabývat."

No, není skvostná?

P.S. Bože, ono to tak skvěle funguje. Jenom Vám do toho koše nesmí manžel občas hodit oblečení špinavé-nejlépe pěkně uležené po dvouhodince tenisu, to pak zavání plísní a nezdravím ovzduším v místnosti, ale i na to se časem přijde.