tisk-hlavicka

Trocha sentimentu nikoho nezabije

17.9.2001 Silná Magda 4 názory

Je toho hodně, co je mezi mnou a Kubou. A není to jenom o šesti letech manželství a devíti- (skoro desíti)leté známosti.

Tak se právě odebral můj muž na sraz se spolužáky základní školy. No, výprava na severní pól je proti tomu šumařská pouťová zábava, kde se o nic nejedná. Cituji:"Kde mám žákovské knížky, nějaké fotky holek, by to chtělo, jo a svatební fotku bych chtěl taky vzít! Co si mám vzít na sebe? Ty černé kalhoty tu určitě nejsou, no, já je nevidím (to nic neznamená, chtělo by se mi podotknout, ale nebudu jedovatá)!!!Jo, doklady, no ty taky nemám." Nevěřila jsem tomu, ale opravdu se nakonec oblékl, sbalil všechny věci, které jsem mu pomohla najít (mimochodem, proč mi maminka neřekla, že úderem mého ANO na radnici, jsem já ta osoba, která je zodpovědná za všechny ztráty a nálezy věcí, které vlastnil můj muž v dobách, kdy já byla pomalu ještě na houbách - no, nebudu přehánět, ale rozhodně jsem ještě neuměla ani číst). A jak jsem tak hledala a probírala se našimi fotografiemi, přišla jsem na jedno. Je toho hodně, co je mezi mnou a Kubou. A není to jenom o šesti letech manželství a devíti- (skoro desíti)leté známosti. Shodou okolností nás čeká právě výročí svatby. A tak jsem tam stála nad naší svatební fotografií a musela se smát. Ta holčina už opravdu nejsem já a není to jenom vizáží. Ta holčina chtěla někoho, kdo by pro ni dokázat stát venku v dešti a hledět zasněně do jejího okna, aby jí alespoň na chvíli uzřel. A on tu byl. Ten mladík dokázal s její pomocí uspořádat tajné zásnuby, o kterých se jejich rodiče dozvěděli až den předem, protože byli pozváni. Bylo jim jedno, že rodiče je nechápou, že jsou naštváni, rozhořčeni (jsem si jista, že naše holky Kuba roztrhne, jestli mu to udělají stejně podle jako onehdy my, každopádně se říká, odříkaného největší krajíc, že??). Už dávno tu není pár, který se neustále musí probírat kompromisy, ubezpečovat se o tom, že i přesto to hlavní stále přetrvává, že naše vlastnosti jsou tím druhým přijímány bez námitek. Je toho hodně, co je mezi námi, jsou tu holčiny, každodenní starosti o obyčejné fungování naší rodinky a stejně i dnes vím, že jsem udělala dobře. Někdy (dost ráda) Kubu škádlím, že jsem opravdu nepotřebovala mít jistého ženicha už v sedmnácti, ale já si jsem vědoma, že kdo zaváhá, ten…..a já nezaváhala. Myslím,že holky budou jednou rády, jak měly pohotovou maminku. Ostatně podívám-li se na těch fotografiích na sebe, jsem pyšná, že jsem dokázala vyprodukovat takové tři pěkné holky jako šmolky . No, pátrat v těch fotografiích po nějaké, kterou je možné ukázat živému, při smyslech a v celku normálnímu člověku s průměrnými požadavky na ženskou krásu, tak si myslím, že spláču nad výdělkem. V tom jsem ale nevinně. Může za to Kuba a jeho snaha zachytit vždy autenticky vše živoucí v naší rodině. Pominu-li, že pokud jsem normálně učesaná, oblečená, jsem pro mého fotografa neatraktivní, tak pak chápu, proč na ten sraz najednou neměl fotku, kde by svou ženu ukázal. Každou jsem mu podávala se slovy:" Tu ukaž a do rána máš zadarmo pití, tolik tě budou litovat, že ti budou chtít alespoň tu chvíli mezi sebou zpříjemnit."

I tohle Kuba ví. Mohu sedět, jak bohyně a jen co namíří fotoaparát na mou osobu, stane se ten zázrak a čarodějnice je tady. Ví to a stejně se snaží. Ví, že zubní pasta zmačkaná uprostřed, nedbale umytá spodní část talíře, udrobená taška, vše připravené do detailu, batohy sbalené tak, že na dvou až pětidenní výlet, váží dvanáct kilo, mlsný jazyk, voda, která se nesmí jakýmkoli způsobem dostat do mého nosu, nenávist k rychlým přesunům,to vše a tisíce dalších maličkostí, jsem já. Já zase vím o černých ponožkách v bílém prádle, schopnosti sebe soudit vždy kritičtěji než ostatní, zatuchlých krabičkách po obědě přinesených z práce a neumytých nechaných na chodbě, ironickém lehkém podtextu, který miluji, silně použitém tenisovém oblečení zapomenutém v tašce, pozapomenuté Majdě ve školce, probdělých večerech, kdy čekám na někoho, kdo mi každou půlhodinku píše:" Už jedu z práce," a já vím, že hned tak to přece jenom nebude, o klukovských šibalských očích, které najdu v půl páté ráno u počítače, na kterém běží šachy. To je on.

A stejně - tohle všechno je důvod, že jsme spolu. Je toho mezi námi víc. On ví, že nebudu plakat, když zapomene koupit dárek. On ví, že budu smutná, když nedostanu upřímnou pusu. Ví, že ho nejvíc miluji, když stojím a soptím na celý svět a on se připojí, neladí mne do pozitivna, neubezpečuje mne o tom, že dětmi to nebude, že chyba je jinde. Přidá se a ví, že během chvíle, jsem já ten, kdo řekne:" Jsou to potvůrky, ale naše. Vždyť je miluji!!!"Ví, jak to udělat, abych vedle něj byla šťastná.

Když tuhle o vánocích přinesl stromek s úžasem jsem na něj zírala. Měl jen jednu "větší" vadu, byl k jedné straně. A to docela pořádně (uvažovala jsem, že jej získal Jakub dokonce zadarmo). Kuba se na něj láskyplně díval, odběhl, přinesl krabici, podepřel jej a v pokoji stál nádherný strom, jaký nám mohl i Ježíšek závidět. Umí vidět neviděné. Myslím, že v tuhle chvíli jsem pochopila, proč si mne vzal. A naopak….

Názory k článku (4 názorů)
moc pěkné Karolína, 26let 17.9.2001 9:50
*Kéž bych to znala! Šárka 17.9.2001 12:37
Gratuluju Karla 22.9.2001 21:19
poděkování Míša, 23 26.9.2001 9:54




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.