O skrblíkovství mého muže

Že nevíte, o čem je řeč? Můj muž nepatří sice mezi příbuzné strýčka Skrblíka, ale pokud se jedná o nákup oblečení pro jeho osobu, možná by test DNA nebyl na škodu. Jinak - můj muž nemá problém s vynaložením peněz na oblečení pro celou početnou rodinu, jen jeho osoba může být i nadále spojována s šedou bundou, ve které jsem ho prvně uviděla.Ne, že by se mi tehdy nelíbil. A jak, ale je to už deset let, tak kde je ten pokrok?

Popíši Vám zevrubně, jak vypadá náš rozhovor (proč rovnou nenapíši - můj monolog) na téma "potřebuješ nové džínsy".

"Už zase?! Vždyť jsem je měl párkrát na sobě, to se ještě ani nemohly oprat (jestli to nebude tím, že mi bylo vždy taktně řečeno, že právě dnes je ten den, kdy večer až douslouží denní směnu, budou ve špíně). První pokus vzdám.

Za týden pokračuji. "Ty nové džínsy bys fakt potřeboval, vždyť nemůžeš už mezi lidi!" "Jó??! Koupím je do pětistovky? Ne? Tak nemá cenu se o tom bavit." Divíte se, nechápete?

Zapomněla jsem dodat, že Jakub ví, co mu sluší. Takže, módní trendy nesleduje, oblečení nenakupuje, ale pozná, že tohle triko není právě z prvotřídního butiku za tisíce. Jak to dělá? Nevím. Neznamená to, že je ochoten nakupovat u prodejců v tržnici. Neznamená to, že opovrhuje neznačkovým zbožím. Neznamená to, že by někdy koupil tričko jen kvůli emblému nějaké firmy (ostatně nejlépe se cítí v emblémech darovaných na konferencích nejmenovaných počítačových firem). Znamená to pouze to, že nechce za oblečení platit.

Znamená to pouze to, že pokud seženu značkové KVALITNÍ rifle bez kazu za cenu 500 Kč, bude vše v pořádku. Pokud seženu černé ponožky, které samy neslezou z nohy během jednání a neodejdou a jejich cena za PÁR nevyšplhá nad 35 Kč, je to v pořádku. Pokud mu koupím tričko, které vydrží i tři praní za sebou a ještě se dá říci, jaké je barvy, je to v pořádku. Tak proč po něm proboha chci, aby si vzal ty moderní hloupé kapsaté kalhoty, které.... Cituji:"No jo, je to moderní, tak je jedno, zda jsou nepříjemné, nehezké." Proč je nejdeš vrátit, opáčila jsem naštvaně (v každém obchodě se tak tajně domlouvám, vědoma si onoho Danajského daru, který právě konám)."No, líbit se ti chci, tak co bych pro tebe neudělal."A dalších čtrnáct dní všichni v rodině slyšeli o jeho kalhotech.

Abych dokončila svůj monolog o džínsech. Prostě jednou vtrhnu do obchodu využiji příležitostné slevy a Kuba jen vzdychne, pokrčí rameny a přijme. Sice s mručením pod vousy, ale i tak. Když si vezmete ten nepoměr. Já "financuji" pouze oblečení mého muže a on nás všech (včetně svého).Je hodný, přestože je to věc, která pro něj opravdu důležitá není, ostatně fíkový list a strava v tabletách by měly taky něco do sebe. Pro Kubu určitě.

Tuhle jsem se mu snažila vylíčit situaci, kdy budeme za pár let kupovat průměrně ročně devět podprsenek (vezmete-li tři dcery, tři podprsenky na hlavu). On se na mne šibalsky podíval a povídá:" A proč? Na to stačí semafor ke skříni." "Proč?" Nechápala jsem. "No, ta co jede zprava má zelenou, přednost a ta druhá smůlu. Tři společně sdílené podprsenky to spraví a je to." No, není úžasný? O průtokové vaničce pro stále pomočené a pokakané novorozeně či odpadkové štole přímo z oken kuchyně do popelnice zase někdy příště...

P.S. Máme nový oblek a mluvíme spolu. A to je ten pokrok, pokrok, pokrok, už jsme zase o krok, o krok, dál....