Mami, mužů ti pomoct...?

Je všední den krátce po poledni a já si potichu, potichoučku obaluji květák na večeři. Chceme jít pak do parku, tak ať to mám hotovo. Z pokoje vykoukne první hlava: "Co to bude? Můžu ti pomoct?"

Ach jo, kývám souhlasně hlavou a naznačuji, ať si přistaví k lince židli. Jenže židle zavrzala a je tu druhá hlava: "Co to děláte? Mužů Vám pomoct?" Smířila jsem se se dvěma pomocníky, ale dávám si ukazováček před ústa: "Pssst, ať nevzbudíme Terezku!"

Jenže to bylo jen přání. Za chvíli mi u linky stojí tři židle a mne je jasné, že dříve než se vypravíme do parku, budu muset umýt navíc troje zapatlané ruce, dohlédnout na převlečení tří trik a jedněch kalhot (Matýsek si zásadně utírá ruce o stehna), zodpovědět spoustu otázek a vytřít podlahu se závějemi strouhanky a mouky. (Závěje tam budou jen v tom v lepším případě; jestli se Terezka rozhodne pomoci i při mytí nádobí, bude na podlaze lepidlo!)

Prakticky všechny knížky o výchově dětí, které se mi dostaly do rukou, mluvily o tom, že dítě má doma pomáhat. A čím dříve, tím lépe. A že se to prý vyplatí, když máme nejprve trpělivost, protože později nám děti opravdu pomohou. Jenže co je "později"? Našemu Honzovi bude o vánocích sedm. Je to už "později"? Já jsem si toho zatím tolik nevšimla.

Zda se mi, že domácí práce v předškolním věku nejsou skutečnou "práci". Je to zábava - mytí bot je vlastně oficiální povolení cákat v předsíni vodu, míchání těsta je obrovskou příležitosti k ochutnáni cukru (to je zajímavé, jako by šla chuť cukru zapomenout; naše děti se při každém pečení potřebují "přesvědčit, jak to chutná"). A co takové mytí auta, práce na zahradě nebo malování pokojů... Je spousta věci, které vypadají tak přitažlivé a zajímavé!

A čím větší bezradnost při práci projevím, tím větší soucit asi vyvolám.

Klasickým příkladem je sestavování nového nábytku - nám na myslí ten nábytek, který si přivezete domů v podobě hromady prkýnek a pytlíku šroubků a na první stránce návodu je v osmi světových jazycích napsáno, že tento kus nábytku mají sestavovat nejlépe dvě dospělé osoby. Tam chybí poznámka s několika vykřičníky, že máma se třemi předškoláky se do toho může pustit jen na vlastní nebezpečí.

Pečení je u nás doma veliká zábava a tam jediné jsem se s pomoci smířila. Máme všichni rádi něco "na zub" a tak pečeme i dvakrát týdne. Je to navíc příležitost k úplným začátkům fyziky (odměřování ingrediencí) a chemie (každé pečení je vlastně takový chemický pokus), je to i příležitost k miniaturní lekci zodpovědnosti (něco mezi příslovím "bez práce nejsou koláče" a "po každé zábavě si musíme po sobě uklidit"). Jen je to jako pěkná herda do zad, když děláte kynuté buchty, tvaroh vám teče že všech stran, vůbec to nejde zabalit a pětiletý špunt se ozve: "Asi tam dáváš toho tvarohu moc!!"

Do druhé kategorie patří práce, které jsou sice zábavné na začátku, ale závěrečnou tečku kluci "rytířsky" přenechávají mne. Mytí podlah je prima, pokud se může vytírat jen prostředek pokoje a klouzat se při tom (mamince necháme rohy a odstavování nábytku), u vyklizení lednice je nejlepší ochutnávání džemu a kyselých okurek, skládání prádla konci u ponožek (to ostatní je "moc těžké"), při generálním úklidu skříní je kouzelné objevování "pokladu" (maminka si to pak všechno narovná zpátky sama).

Pak je tu třetí kategorie domácích práci - ty které už dítě sice zvládne, ale jsou "nudné". Sem bude pro naše kluky patřit třeba stlaní posteli, uklízení nádobí z myčky a uklízení hraček, pochopitelně. Zda se mi, že Honza i Matýsek mají pocit, že tyhle tři věci se už "nemusí učit", to zkrátka ovládají a raději by dělali něco úplně jiného... A chce to notnou dávku diplomacie jim stále dokola vysvětlovat, že čím starší budou, tím více povinnosti budou mít, a že čím dříve si na to zvyknou, tím lépe pro ně (a pro jejich rodiče taky, ale to už nedodávám...). Právě minulý týden jsme měli takovou epizodu: Po večeři nám zbyla hodina volná a tak jsme si "odhlasovali", že jdeme jezdit na kolech. Mrkla jsem do pokoje a vyhlásila pravidlo, že oni tři se postarají o hračky a já o kuchyň a pak teprve jdeme.

Honza to vzal velmi úkorně a nešťastným hlasem prohlásil něco v tom smyslu, že dospěli vůbec nic neví o dětech, jinak by mi přece bylo jasné, jak on MOC chce teď jezdit a že by ty hračky uklidil AŽ PAK.

Shodou okolností jsme teď přinesli z knihovny dětskou verzi životopisu slavné americké antropoložky Margaret Mead. (Vzali jsme si ji domů opravdu náhodou, nebylo to myšleno jako ani jako výchovná lekce ani jako trest za ten incident s uklízením.) Margaret Mead studovala původní obyvatelstvo na ostrovech Tichého oceánu a snažila se zodpovědět na otázku, jak veliký vliv na formování člověka má právě výchova a prostředí, ve kterém dítě vyrůstá.

Přišla se zajímavým srovnáním. Žila několik měsíců na ostrově Šamoa, kde děti už od šesti let pomáhaly podle svých možnosti rodičům - péče o mladší sourozece, péče o domácnost, rybolov....V okamžiku, kdy se dva mladí lidé vzali, byli okamžitě schopni postarat se o svou novou rodinu. Později strávila nějakou dobu na ostrově Manus, kde pozorovala velikou rozdílnost - děti neměly absolutně žádnou zodpovědnost. Když si chtěly hrát, hrály si, když se unavily, odpočinuly si a hrály si dál. Jako protiklad k těmto relativně "šťastným" dětem viděla velmi nespokojené dospělá a nešťastná manželství. K tomu nemusíme mít doktorát, abychom viděli příčinu. S Honzou jsme si o knížce pěkně popovídali, i jemu bylo jasné, že být dospělým se člověk nenaučí že dne na den sfouknutím osmnácti svíček na dortu. Jen je to někdy zkrátka těžké.

Přemýšlím už na tohle téma delší dobu. Promítám si znova svoje dětství - nechuť utírat nádobí, boje o to, na kom je právě řada vynést odpadky..... na druhé straně si vzpomínám na den, když jsem poprvé upekla sama perník.

Radost, kterou máme z dobře vykonané práce nejde ničím nahradit. A ochudili bychom dětství našich děti, kdybychom je o tento pocit připravili. Já vím, mají řadu povinnosti, je tu na prvním místě škola a sporty a zájmové kroužky.

Ale to všechno dělají jen pro sebe. Nějaká ta minuta na pomoc ostatním se vždycky najde. I malé dítě má schopnost poznat, že někomu udělalo radost. Všimla jsem si dokonce malého rozdílu u tak nepatrně "práce", jako je malování obrázku. Na předškolním věku je nádherné to, že děti nejsou k sobě přehnané kritické, každá čmáranice je velikým dílem a dítě z něj má obrovskou radost. Mnohem jinou radost že stejného obrázku bude ale mít, když se rozhodně obrázek darovat - ať už je to pro babičku, kamaráda nebo jako překvapení pro tatínka, až se nám večer vrátí, je to zkrátka úplně jiná radost. A jde to pak dál. Jestliže má naše práce smysl a je prospěšná, snáze se nám překonají obtíže s práci spojené. Zní to učené, ale je to tak.

Vzpomínám si na dopis bývalé spolužačky, který jsem před několika lety dostala: "To je na mateřské dovolené snad to nejhezčí - mít pocit, že mě ty děti tolik potřebují!!!!"

Tak nevím, jak tohle všechno vysvětlím svým dětem, až bude zítra večer zase čas uklidit hračky.....A hlavně jak jim příště vysvětlím tu kontraverzni větu, kterou vážně někdy používám: "Ne, dneska mi opravdu pomoct nemůžeš, dneska moc pospíchám!!"

A taky si nesmím moc nahlas stěžovat, že trávím spoustu času za volantem, když musím všechny někam vozit. Určitě by se že zadního sedadla ozvalo pár hlásků, že mi s tím řízením tedy pomohou!!!