Připadá mi to trochu jako hříčka přírody. Zrovna já, která přežila bez mrákot tři porody jen díky transu bolesti, já, která se bojím kapky krve jak čert kříže, mám třikrát rozhodovat, kdy píchnout holčinám ouška.
Jsem si jistá vždy jen jedním - čím dříve, tím lépe. Podívám-li se na to s dnešními zkušenostmi s lékařským ošetřením našich drobků -Terka by náušnice nikdy neměla.
Vše začalo celkem nevinně. Poprvé s Magdou, jsem si říkala jako správná matka lvice:"Dítě mi při samotném aktu píchání ušních boltců NESEBEROU!!!!" Přes protest sestřičky a paní doktorky jsem se vervala dovnitř a svého miláčka se jala držet. To mi sestra zatrhla tak rázně, až jsem odlítla do rohu ordinace. V povzdálí jsem slyšela pouze pudový strachem provázený křik Majdičky a bylo mi na omdlení. Sestra se ohlédla a už mě vyváděla káravým okem. Připadala jsem si jak Herodes. Já ji, kvůli nějakému pitomému pocitu krásy a náležení k ženskému pléměti, nechám týrat. Ouška se zahojila a dnes je Majda pyšná, že má náušničky.
U Terky jsem už věděla, že ji z rukou pokorně odevzdám a budu jen trpně čekat, až se mi vrátí uzlíček, který bude naříkat. Budiž mi pochválena ta chvíle, kdy jsem se tak rozhodla. Terka je dnes (jsme u jiného dětského lékaře), jak sám řekl, největší plačkou obvodu. Stačí zastavit autem před ordinací, Terezka zjistí, zda se bude jednat o ní a představení začne. Nasadí ječák nejvyššího kalibru a skončí až při východu ze dveří ordinace. Nepomůže příprava předem, důkladné vysvětlení, názorná instruktáž pomocí hračky - dětského lékaře, prostě vše, co u Majdy platí stoprocentně. S Terkou se o spolupráci prostě hovořit nedá. Pan doktor bere shovívavě, že při poslechu hrudníku slyší naši Terku a jen v pauze mezi jejími nádechy může urychleně vyšetřit, co potřebuje. Zvykl si, že abychom mohli dodržet očkovací kalendář, je zapotřebí souhra nás tří (doktora, sestry a moje či Kubova). Já většinou ležím Terce na horní části tělíčka a diskutuji s hlavičkou, sestra se snaží udržet dolní část a nohy a pan doktor jedná. Po posledním výkonu, kdy jsme si všichni setřeli orosená čela a oddechli, poznamenal tiše:" Chci vidět, jak toho šlachovitého sportovce přepereme v pěti letech." A bylo vymalováno.
Každopádně si vždy s Kubou stříhneme, kdo tentokrát. Z jeho strany to není jen služba vlasti (tedy naší rodině), ale hlavně důvěrné zavzpomínání na vlastní dětství. Takže už víte, že i tuto antipatii lze zdědit (tatínek byl označen jako neošetřitelný pacient a ve vysočanské poliklinice jej s injekční stříkačkou prý pronásledovali až na ostrůvek tramvaje).
Teď do třetice už bych měla být otrlá a stejně, když vidím ta malá Ladina ouška, tak se bojím jako poprvé. Držte mi palce, prosím. Já se ozvu, jak vše dopadlo.
P.S. Sláva, je po všem!!! Dva dny chodila Ladunka jak účastník protitankové brigády - v ušance, aby si nemohla ouška drápat. A teď už to snad bude jen a jen lepší.
Já nadělám s jedněmi oušky. Možná v pubertě budou mít ušní boltce propíchané jak cedník. A kdyby jenom uši, to bychom si ještě mohli blahopřát.
Těhotenství |
Dítě |