Ze života jedné Silné rodiny

V dnešní době si připadám tak trochu jako dinosaurus, protože matky od tolika dětí prý vyhynuly. Proč jich tedy mám tolik, když se to nenosí? Chtěla jsem je. A to jsem nezačala někdy v bolestných letech puberty, jak by se mohlo stát, ale celkem normálně. Tedy pro mne. První holčička se nám narodila v mých 22 letech. Nevěříte, že se to dá stihnout, tak počítejte se mnou.

Nejstarší jsou tři roky a sedm měsíců a jmenuje se po mně Magda. My s Jakubem, coby pyšní novopečení rodiče, jsme se chlubili svým přírůstkem a po vyřčení jména - Magda, nás rodilý přítel pěkně zchladil. "No, moc fantazie jste při výběru jména tedy neměli". Nám se zdálo úžasné, že už čtvrtá část ženského pokolení v mé rodině se bude jmenovat opět Magda. No, pravdou je, že prababička a babička jsou Magdalény, já jsem jen Magda a má dcerka taky. Tradice to ale je, nemyslíte?

Prostřední dcerka se jmenuje Tereza a jsou jí roky dva a tři měsíce. Přiznám se bez mučení, že jejím včasným početím, nemyslím tím samotný akt - na ten musí být vždy dva, ale myšlenkou, kdy začít, je "vinen" tatínek. Byla jsem pět měsíců po prvním porodu a opravdu jsem ještě nezapomněla, co se dělo. Takže, z mé vlastní hlavy, to být nemohlo.

Jenže to, co jsem vždy chtěla je rodina, kde děti (pokud možno, více je lépe) tvoří sehranou kompaktní skupinu, která ví, kdy a jak zakročit proti rodičovskému řádění (zákazy, příkazy, výchovné působení, atd…).

Dala jsem se na vojnu a začala bojovat. No, co si budu namlouvat hlavně sama se sebou. Osmý a devátý měsíc byl totiž strašný. Břicho jsem měla až pod nos, chodila jsem jako slon v porcelánu a tam dole pod tím šíleným břichem se malá Magda snažila po svých objevovat svět. Bylo pro mne strašné zjištění, že ona, ač tak malá, ví, že ji prostě nedoženu. Na svých malých nožkách se pohybovala sice nejistě, ale rychle. Já jsem se sotva plazila. A taková samozřejmost, jako uklidit po ročním dítěti večer hračky, byla pro mne katastrofou. Chtělo se mi volat jeřáb každý večer. Přežila jsem. A teď, když se otočím do dětského pokoje - udělala jsem dobře. Netvrdím, že ty dvě starší se neperou, netahají se za vlasy, nekouší se a jiné libůstky, ale jinak na sebe nedají dopustit. A co ty už vymyslely úžasných bláznivostí….To vám budu muset jednou vyprávět….

No a než jsem se rozkoukala, lépe řečeno, když jsem se rozkoukala a zvládala obě dcery přepravit třeba do baby klubu (tramvaje, přestupy, nástupy) zjistila jsem, že se povedlo do třetice. Lhala bych, kdybych řekla, že jsme nedoufali, že se nám tentokrát podaří mít syna. Dokonce i během těhotenství, které bylo úplně odlišné než ta dvě předchozí, nám jedna senzibilka prorokovala syna. Možná povahou, to se ještě uvidí. Každopádně se nám před čtyřmi měsíci narodila třetí holčička. Jmenuje se Lada. A je nádherná. Dnes si ani neumím představit, že se mi mohl narodit kluk. Prostě ke mně patří Laduška a je to.

Snad ještě nikdy jsem si to mateřství tak nevychutnávala. Ano, zní to jako jedno velké bláznovství, ale je to tak. U Magdy jsem neustále něco vyvářela, žehlila, zkoumala její dech, čůrání, kakání a to nádherné miminko jsem snad ani neviděla. Prostě prvorodička. U Terky jsem už věděla své, ale chtěla jsem pořád dohnat čas. U kojení jsem měla pocit, že bych ještě něco mohla zvládnout, alespoň si něco přečíst.. A teď - Laděnka má tu nejklidnější matku pod sluncem. Něco to má do sebe. Vědět, jak a co, vědět, proč brečí, kdy je dobré něco dělat a kdy nechat vše být tak. A tak si pitvám každé kojení toho slaďoučkého tvorečka, povídám si s těmi staršími, co vše Laďku budou moci naučit. Více si uvědomuji, jak moc má do sebe vtip o matce, která prvorozenému dudlík vyváří, druhorozenému jej alespoň olízne než mu jej vrazí do pusy a třetímu v pořadí, křikne na psa, aby mu dudlík podal.

Jenom na jedno stále ještě kupodivu připravena nejsem - na reakce okolí. Co odpovědět na otázku "To je strašné mít tři dcery, viďte?" Nevím, co jsem té přemilé babě měla odpovědět, rozhodně jsem nebyla pohotová tak, jak by ona dáma zasloužila. Vyblekotala jsem něco:"A vy jste si mohla vybírat? Já mám tři princezny a žiji jako v pohádce. A co vy?"

Nevím. Každopádně, kam přijdu, ptají se mě s očekáváním záporné odpovědi:" To jsou všechny vaše?" Možná vypadám jako tolik dnes moderní au pair s dětmi na vycházce, ale to si móóóc fandím.

Ano, jsou moje.Ano, většinou se o ně starám já a pomáhá mi můj muž Kuba. Babičky mi také pohlídají, ale o žádné každodenní služby či rozpisy se opravdu nejedná. Já bych to tak ani nechtěla a ony, myslím, také ne.

Já jsem chtěla velkou rodinu, chtěla jsem vařit v pětilitrovém hrnci, lednici mít plnou magnetů držících fotky našich ratolestí, kočár přetékající nejen dětmi, ale hlavně tím, co právě venku odložily, neboť se jim to nehodí, a tak i já musím vědět, že to na mně prostě je. (Ne že bych třikrát týdně večer nelezla "po čtyřech", jak já říkám stavu, kdy žádné z dětí nechci ani vidět ani slyšet.)

Máte pocit, že to nejde dost dobře pochopit, že musím být katolička, která odmítá antikoncepci a vidí v mateřství životní poslání. Ani to nejsem. Proti antikoncepci nic nemám, naopak. Věřící nejsem a v mateřství vidím poslání po dobu pro děti nezbytně potřebnou. Pak hupky šupky do práce, jak já se někdy těším (ostatně nejstarší dcerka už úspěšně laškuje s návštěvou mateřské školky). Jenom mě vždycky nějak zamrazí, když mi moje zlatá máma ve chvíli, kdy si maluji růžovou budoucnost řekne:" Užívej si je teď, pak bude hůř! Budou mít povinnosti:"

Tak, to je pro začátek asi tak vše. Představila jsem Vám to nejdůležitější, co mám - svou rodinu. Někdo má pět P, my máme pět S, je nás pět, pět Silných.

A o tom, jak vše zvládáme či nezvládáme zase příště. Promiňte, jsem tolik upovídaná, že jsem zapomněla na to nejdůležitější, SVOU RODINU MÁM OPRAVDU RÁDA.