Byli jsme s Clarisskou v Čechách

Znovuobjevili a ukazali Clarissce podivuhodna krasna mista. Nasli, kde si odpocinout, kde postat v nemem udivu, i kde se dobre najist. Zatleskali jsme spouste talentovanych a sikovnych deti. Vnimali radu veci z noveho pohledu.

A tak se s vami chci o tuhle zkusenost za krajinou sveho detsvi podelit.

S rodnymi krajinami pro mne se to ma presne tak, jako u Josefa Capka, kdyz o nich rika: "...mam v CSR vice svych rodnych krajin....Krajiny, ktere maji sva kouzla a sva tajemstvi. Krajiny nejakeho sprizneni, nejakeho srozumeni..."

I ja jich mam nekolik. Samozrejme Prahu, kde jsem zila v jednom z jejich nejkrasnejsich koutu, na Male Strane, po mnoha leta.

S timhle pohledem jsem na Trzisti vesivala plinky na terase nad strechami Male Strany.

Na Kampě, podzim 1979. Kratce pred emigraci.

Ale take rodny kraj meho tatinka Cesky raj. A zustavaji pro mne takovou krajinou i Kysuce, odkud pochazi moje maminka a kam jsem jezdivala na prazdniny. A take Ceskolipsko, kde jsem se narodila ja. Nez jsme odjizdeli do emigrace, vedla jsem do nich moje velke deti, aby se tahle mista obtiskla i do jejich duse. S rodinnymi pribehy a historkami s nimi spojenymi.

Vedla jsem je do skalnich mest Ceskeho raje, do Pekla u Zahradek i na Janosikovskou Racu.

Myslim, ze u starsich dvou se mi to povedlo. Alespon nekdy se do nich budou vracet, at uz ve vzpominkach ci realne.

Nase letosni cesta do Cech byla cestou "za koreny" uz svym hlavnim duvodem - oslavou 80-tych narozenin moji maminky, Clarissciny babicky a prababicky v jednou osobe. Ale chtela jsem Clarissce poprve vedome ukazat mista, kde jsme zili, kde si hraly velke deti, kam jsme chodili na prochazku. Kde se odehravaly mnohe z pribehu, ktere zna z rodinnych vzpominek. Protoze uz je "velka holka" a vsemu rozumi...

Letos nam to vyslo jen na dve z techto krajin. Na Prahu a Cesky raj.

Stejne jako uz zmineny Josef Capek nenasla jsem ve svych rodnych krajinach mnohe, co k nim nalezelo, ale nic to nemenilo na mem okouzlen jimi a dokonce mne potesily i mnohe jejich promeny.

Tak jsme se v Praze naprilad s Clarisskou svezly lanovkou na Petrin a na Nebozizek, vzpominka ulozena nekde hluboko z meho detsvi pri navsteve Prahy. Kdyz jsme v Praze s velkymi detmi bydleli, zbyly z ni jenom koleje a v dome, kde kdysi koncivala, zil dokonce jeden Lejcincicn ctitel ze skolky.

Mile mne prekvapilo i hriste pod Petrinem s peknymi drevenymi prulezkami a houpackami a hmyzimi plastikami. Svou temer existenciolanistickou podobou zapusobily na Clarissku tak, ze se ji o nich v noci zdalo. Travivali jsme s velkymi detmi temer kazde odpoledne v tomhle parciku, ktery byl hned za skokou do ktere chodily. I vybaveni skolkove zahrady se velmi vylepsilo. I kdyz i za "nasich casu" to byl skolka vynikajici, hlavne diky jejimu vedeni, pani reditelky Kasakove, se spoustou sportu, otuzovani a lasky k detem.

Rozhledna na Petrine se opravovala, ale bludiste nam to vynahradilo. Smali jsme se s ostatnimi turisty, az jsme se za bricho popadali. Musela jsem mnohokrat vypravet pribeh dobyvani Prahy Svedy, protoze panoramaticky obraz pusobi mocne i na deti zvykle na umely virtualni svet.

Naherne divadlo nam pripravila i jarni bourka nad Prahou, kterou jsme sledovali z oken restaurace na Nebozizku. Menici se mraky byly pusobivejsi nez ve filmu Very Chytilove. A dovolte mi i trochu "prizemnosti": Jidlo tam bylo vynikajici. Obsluha mila a pozorna. Velmi hezky a s pochopenim se chovaji k detem. Ceny nejsou zrovna lidove, ale odpovidaji urovni podniku.

Do ZOO jsme jeli tradicne parnikem. Proze byla doba skolnich vyletu jelo s nami spousta deti. Kolik desetiletych a i mladsich deti vlastni "mobil" jsem opravdu netusila. Rekla bych dokonce i vic nez u nas v Americe. Jako dospeli telefonuji nesmyslne rodicum nebo kamaradum, kde prve jsou a co tam delaji... Vyhazuji penize za blbosti na lodi i v ZOO...Ptala jsem se, proc ti jejich rodice porad narikaji, jak je vsechno drahe a jak je zivot tezky, mohou-li si deti dovolit takhle hloupe vyhazovat penize. Mohu vam rici, ze zkusenosti, ze treba v sousednim Nemecku ziji deti mnohem skromeji. Clarissku nejvic nadchla jizda tramvajkou v detskem koutku.

Nejvetsim zazitkem z Prahy byla ovsem pro Clarissku, ale i pro nas , byla v Praze navsteva letni slavnosti Zakladni skoly a gymnasia z Josefske ulice na "nasi" Male Strane. Nejen, ze to pro Clarissku byla ta skola, do ktere chodili kluci ze zahrady Jiriho Trnky. A prave tady jim sloni pomohli do tridy v prvnim patre.... Ale byli jsme za nimi take v Rajske zahrade v augustianskem klastere u Sv. Tomase. Jako i pri jinych prilezitostech jim ji jejich sprateleni, temer patronatni fratericci zapujcili. Letosni tema zakovskych a studetskych praci RAJ a PEKLO (jine roky to bylo treba tema Saty delaji cloveka, nebo Energie a doprava) v mnohem slibovalo vhodnost nabidnuteho prostredi.

Škola v Josefské: Deti pri spolecne ptaci na vytvarnem projektu. Jedna z praci k tematu saty delaji cloveka.

Ale chyba lavky! Snad tim, ze clovek, a zvlaste mlady, ma blize k pokuseni, nebo ze se peklo lepe zpodobnuje, mame o nem casto vetsi predstavu nez o raji: zkratka certy, certicemi a dably se to v konviktu jen hemzilo. Hrala pekelna hudba i s kourovymi efekty, certice tancily ( i ucitelky se mezi nimi nasly), andelicku ( obdivovanych Clarisskou) se vyskytlo opravdu malo. "Snad, aby ten klaster znova vysvetli", zertovali divaci. Svedci to jen o velkorysoti fratericku a mozna i jejich vedomi, ze jejich vira je silnejsi nez nejake "zpodobneni pekla"... U nas v Americe , hlavne v jejich protestantskych castech , je neco takoveho nepredstavitelne. Mnohym vadi i radeni detskych carodejnic na halooween, jak jsem uz jednou psala. I kdyz u nas na Jihozapade diky spanelske katolicke tradici a mexickym vlivum kostlivce i certy take potkat muzete. Existuji i krasne vanocni hry o pokuseni dablem. Ale jinde v Americe je to naproste tabu.

Škola v Josefské: Eva a Adam v pojeti zaku skoly v Josefske ulici na Male Strane

Vystava vytvarnych praci v podloubi konviktu i ve skolnich chodbach byla moc pekna. Deti zpracovaly tema pekla v podobach nejruznecich od klasickych certu, pres peklo valky, utrpeni , az k peklu drogove zavislosti. V pisemnych pracich podobne : Peklo opustenosti, osamocenosti, ztrata nejdrasi bytosti... Jen toho raje tam bylo opravdu malo...Asi to bude tim, ze, jak napsala Barborka Ludvikova z I.A: "Myslim, ze kazdy mame nejaky svuj raj a ze se snazime v nem zit, ale jen nekolik malo lidi dokaze, aspon trochu z toho raje prevest do skutecnosti."

Sikovne deti. Vytvorit raj, alepon pro nektere se pokusily i dobrym pohostenim. Jsem moc rada, ze do te skoly chodi Clarisscin velky kamarad Jakoubek. I on vytvoril par peknych certu.

O raji Vam napisu priste ja. O tom Ceske, kam jsme se vypravili v druhe pulce naseho pobytu v Cechach.

Mam v CSR vice svych rodnych krajin, v jejichz lesich se leskne jadrne listi kopytniku a mezi kameny roste brectan. Krajiny, ktere maji sva kouzla a sva tajemstvi. Krajiny nejakeho sprizneni, nejakeho srozumeni. A jsou duchovni rodne krajiny. Rostl jsem z plotem na si zahrady Upici, ale take ve vsech dilech Verneovych romanu; byl jsem hrdym Indianem, chladnokrevnym Anglicanem, namornikem v bouri...Dlouho a mysl zila v Parizi, nez jsem ji uvidel: domnivala se byti doma kdekoliv na svete, dobyvala se v knihach k branam sladkych raju i nejzatracenejsich pekel....

Ale pokud je rodny kraj zaroven domovem, vraceji se ztraceni synove nejinam nez k otcum, domu, az tam odkud vysli, nebot pak teprve je dokonana kazda velika cetsa kazde toulani, a ja, nezdraham se to priznati, mam nadmiru rad rodny kraj i rodne toulani, trvale pritahovan, trvale se odpoutavaje, v ustavicnem navratu...Josef Čapek: Rodne krajiny