Milujete mne?

Dítě nám, rodičům, klade tuto otázku obvykle svým chováním, a proto mu i my odpovídáme stejně. Zdálo by se, že není nic jednoduššího než říci (resp. dát najevo) prostě jen ano. Ale pozná dítě naše ano? Vycítí naši lásku? Mnozí z vás si nyní možná říkají: "Ale co je to za otázky? Jistěže naše děti vědí, že je milujeme." Přála bych nám všem, aby to byla pravda, ale bohužel tomu tak mnohdy není. A to ne snad proto, že by rodiče své děti dostatečně nemilovali, ale především proto, že neumějí svoji lásku dostatečně zřetelně dětem projevit.

A tady se nabízí knížka "Potřebuji tvoji lásku" (poprvé vyšla v roce 1977 v USA, v českém překladu pak v roce 1992 v nakladatelství Návrat), autora Dr. Rosse Campbella. Tento americký psycholog, otec čtyř dětí, zde jednoduchou, čtivou formou vysvětluje, jak dítěti správně lásku projevit.

Jedním z prvních, zde uváděných pojmů, je tzv.citová nádrž, kterou má každé dítě, a kterou je třeba neustále doplňovat. Jak? Základní způsoby jsou čtyři. Kontakt očima, fyzický kontakt, soustředěná pozornost a kázeň.

Kontakt očima je podle Campbella prvotním prostředkem k vyjádření lásky. Dítě jej ve styku s rodiči často využívá, aby se citově nasytilo. Je důležité, aby pohled vždy vyjadřoval bezpodmínečnou lásku, a to i za okolností, které rodičům nejsou zrovna příjemné. Velikou chybou je používat kontaktu očima jen ve chvílích kritiky nebo kárání.

Fyzický kontakt by měl být součástí každodenního jednání s dětmi. A nemyslí se jím pouze objímání či líbání, ale také poklepání po rameni, po vlasech apod. Kontakt by měl být přiměřený věku a pohlaví dítěte. Je prokázáno, že nedostatkem kontaktu trpí především chlapci, protože se mylně předpokládá, že je to něco zženštilého, co "chlapi" nepotřebují.

Soustředěná pozornost vyžaduje, na rozdíl od předchozích dvou metod, více času. Při ní se rodič plně věnuje dítěti tak, aby bylo zřejmé, že je tady v tu chvíli jenom pro něj. Zde Dr. Campbell uvádí výstižný příklad "posvátného telefonu". Posvátného proto, že mívá přednost před všemi ostatními věcmi. Když zazvoní, vyžaduje odpověď bez ohledu na čas, místo nebo situaci. Dovedete si představit, že by na vás takto "zvonilo" vaše dítě, a že byste stejně často, jako v případě telefonu, vyhověli?

Kázeň je posledním, zde zmíněným, postupem, jak dítěti správně lásku projevit. Autor doporučuje, abychom dítě vedli především formou přání a dali mu tak možnost pocítit vlastní zodpovědnost za situaci. Příkazy, pokud se používají jako nejčastější a dominantní prvek, nemají nakonec žádaný efekt, což se projeví zvláště v kritických situacích, kdy je nutné, aby dítě poslechlo okamžitě. Dále autor popisuje negativní účinky fyzických trestů a radí, jak se vyrovnávat se vzdorem.

Závěr knihy pak patří aspektům výchovy dětí s různými zdravotními problémy, a poslední stránky jsou věnovány duchovním otázkám.

Celkově je kniha, podle mého názoru, poutavá, jednotlivé situace jsou téměř vždy doplněny osobním příkladem, ať už z autorovy bohaté klinické praxe nebo přímo z výchovy jeho čtyř dětí. Téměř beletristický způsob psaní, tématická výlučnost a vysoce pozitivní náboj, který z knihy čiší, jsou dobrými předpoklady pro to, aby se vám kniha dobře četla, abyste z ní načerpali inspiraci a možná se k ní opět časem vrátili, tak jako jsem to udělala já.