Mobil - ano, či ne?

Mobil je věc jako tisíce jiných, které máme v současnosti k dispozici, aby nám život usnadnily, zpříjemnily a samozřejmě někdy i zkomplikovaly. Pravda, mobil je v současnosti věc ještě trochu neobvyklá, nová, neokoukaná, lákající a slibující, leč za nedlouhou dobu si na ni zvykneme úplně stejně, jako si naši rodiče zvykli na auta, letadla... Vzpomínám, jak jsem jako malý kluk v padesátých letech koukal za výkladem obchodu na televizní přijímač. O třicet let později jsem stejně fascinovaně začínal pracovat s prvním počítačem PMD, který jsme dostali do psychologické poradny. Po deseti letech se počítače staly organickou součástí našeho života a nikoho nepřekvapují ani na místech, která desetiletí neodmyslitelně ovládal člověk.

Na druhé straně je pravda, že bychom se měli zabývat vším, co je nové, o čem zatím nevíme, jak bude působit, nebo co někomu způsobuje problém. A mobily problémy působí. Děti si je moc přejí. Rodiče je pokládají za vyhozené peníze a zbytečnost. Mají obavy, že dítě protelefonuje majlant. Učitelé jsou rušeni zvoněním mobilů při vyučování. Navíc jsou s mobilem spojovány různé možné komplikace. V souvislosti s mobily se například někdy uvádí, že lidé spolu přestanou mluvit a místo toho budou „mobilovat“ nebo posílat esemesky. Každou novou věc bychom proto měli prozkoumat z hlediska možných ovlivnění lidského života.

Nebudu se vyjadřovat k případným zdravotním komplikacím. Zatím je málo informací, z toho vyplývají i zcela protichůdné názory. V takovém případě je vhodné být zdrženlivý, spíše se chovat podle horší varianty a mobily používat pouze v nezbytném případě a radši krátkou dobu.

Co mluví pro mobil?

Leckdy se zlobíme, jak se rodiče málo zajímají o své děti, nemají přehled o tom, co dělají, s kým se kamarádí, kam chodí. Pro značné procento rodičů to ale rozhodně neplatí. Zejména zaměstnané mámy mladších školáků tráví odpolední hodiny pracovní směny v nejistotě. Došel domů v pořádku, vzal si něco k jídlu, učí se trochu, píše úkoly, nedělá doma nějaká alotria? A tak berou telefon a volají domů: Ahoj, jak se máš, co bylo ve škole, dojdi pro housky a nezapomeň si připravit na zítřek vlastivědu. A jestli půjdeš ven, tak v půl šestý ať jsi doma... Horší to je, když telefon nikdo nebere. Samozřejmě se nic neděje, jen se zapovídal se spolužákem, možná má hodně hlasitě puštěný přehrávač a telefon neslyší, ale co kdyby? Mobil je v této chvíli naprosto ideální.

Totéž platí i pro staré lidí. Někdy hůř slyší, jsou méně pohybliví, snadno se jim zatočí hlava, zamotají se, upadnou a nemohou vstát. Každý z nás určitě zažil u spolupracovníků nebo dokonce na vlastní kůži tu obrovskou nejistotu, jestli se dědečkovi či babičce něco nestalo, protože neberou telefon. Vyrážíme se o tom ujistit na vlastní oči. Většinou jde naštěstí o planý poplach, nicméně jistota je jistota. Zlobíme se na dědu, když se nám bezelstně přizná, že telefon slyšel, ale nechtělo se mu vstávat od televize, když už mu stejně nikdo nevolá... Pokud staří lidé zvládnou ovládání mobilu, nechají ho zapnutý a nosí ho stále u sebe, pak by bylo možné předejít řadě velmi náročných situací.

A co když se dospívající mají vracet pozdě večer z diskotéky, ze zábavy nebo z divadla? Ujede mu autobus a co pak? Rodiče sice vědí, že se nic nestane, že si dítě dobře poradí samo, ale dokud není doma, úplně klidní nejsou. Nebo je zapotřebí okamžitě zjistit, kde se nachází přednášející, který má za pět minut zahájit přednášku pro plný sál posluchačů a není přítomen. Co když se malému dítěti ve škole něco přihodí a my nezbytně potřebujeme, aby si pro něj rodiče přišli. Na pevné lince v práci to nikdo nebere, doma nejsou a co teď? Je množství situací, kdy jsme vděční, když máme mobil.

Já samozřejmě vím, že ti nejpotřebnější, tedy malé děti a staří lidé zatím zpravidla mobil nemívají. Počet mobilů však v České republice prudce roste, takže se dostává postupně i na tyto nejkřehčí části populace.

Dítě by se mělo na financování nákupu a provozu mobilního telefonu spolupodílet.

Co by měli rodiče zvážit

Je také pravda, že vedle nesporné užitečnosti se stává mobil záležitostí prestiže, zejména mezi mládeží. Tlak na rodiče v tomto směru nepochybně roste. Reklamní kampaně jsou velmi šikovně a současně dostatečně agresivně a zároveň cíleny právě na adolescenty, u kterých je zřejmé, že již mají dostatečně velký vliv, aby si doma i takový požadavek prosadili. A to přesto, že sami nemají dostatek prostředků a rodiče leckdy namítají, že se jedná o zbytečnost. Velmi silný útok na rodiče představuje sdělení, že už je mezi posledními ve třídě, kteří mobil nemají.

Někdy už nejde jen o to, zda mobil ano či ne, ale o to, jaký mobil je ten pravý. Jak vypadá, jak je velký, jakou má značku, zda má vibrační vyzvánění, zda umožňuje připojení na internet. Za to nemohou mobily, využívání různých věcí k posílení vlastního významu a důležitosti používáme i my dospělí.

S mobily je to však úplně stejné jako s jinými požadavky dítěte. Záleží jen na rodičích, jak se rozhodnou, jestli podlehnou nátlaku či nikoliv. Pokud si rodiče myslí, že je důležité, aby jejich dítě mělo mobil – vrací se pravidelně podvečer z tréninku a je žádoucí, aby na ně někdo čekal u zastávky autobusu, pak mu mobil koupí.

Za důležité a samozřejmé pokládám, aby se dítě od nejútlejšího věku spolupodílelo na financování nákupu a následně i provozu. Jinak hrozí nebezpečí, že se bude chovat jako jinde, kde mu jasně neukážeme na souvislost peněz, věcí s předcházející prací a získanými prostředky. Když všechno platí výlučně rodiče, tak dítě vůbec nepochopí, že naprostými zbytečnostmi protelefonuje během krátké chvilky celé své týdenní kapesné. Když už není kredit, tak rodiče koupí! Je jasné, že malé dítě přispěje symbolickou částkou v rozsahu svých možností. Dospělé dítě si může financovat veškerý provoz telefonu samo s občasnými našimi dary pársetkorunového kuponu. Když dospívající jde na brigádu proto, aby si pak mohl koupit mobil, rozhodně bych ho podpořil. My jsme si ve stejném věku nekupovali neexistující mobily, ale pracovali jsme o prázdninách na jiné „zbytečnosti“.

Doporučoval bych vést dítě hned od začátku ke zdrženlivosti při použití mobilu. Je výhodnější být striktnější na začátku, než posléze vymýšlet opatření, jak zabránit zbytečným hovorům a omezit tak hrozivou spotřebu. V tom nevidím nic nového. Vždyť stejné problémy řešíme i v souvislosti s pevnou telefonní linkou, ze které některé děti dokážou protelefonovat stovky a tisíce korun. Je pravda, že u telefonu s dobíjecím kreditem je radikální řešení velmi jednoduché: když se vyčerpají impulzy, nekoupí se nové a nebude se tudíž volat.

Vymezit hranice

S novinkou se zatím vypořádáváme s většími či menšími úspěchy. Nemám na mysli, zda umíme využívat všechny vymoženosti, které nám mobil nabízí, ale např. to, jak mobilem obtěžujeme okolí. Stává se mi pravidelně, že v průběhu přednášky (a to přednáším nejvíc dospělým) alespoň jednou zahraje mobil. Je pak velká pravděpodobnost, že dotyčný začne hledat, kdeže mobil vlastně má a teprve pak utíká z místnosti. Stejně pravděpodobné je i to, že do autobusového nebo vlakového klimbání zazní každou chvilku hlasitá melodie mobilu. Řada škol byla nucena přijmout opatření, aby žáci nepoužívali mobil během vyučování. Je někdy dobré si poslechnout učitele, kteří líčí, jak intenzívně pracují studenti s mobily během vyučování. Mají je na lavici a neustále sledují, zda jim nepřišla esemeska, případně pod lavicí sami esemesky posílají. Když je učitelé vyzvou, aby mobil uschovali do tašky, tak poslechnou, za chvíli ovšem znovu s mobilem „pracují“. Školy nemohou mobil zabavit. Zde je nutná spolupráce s rodiči. Oni mají ještě jisté nástroje na to, aby dítě používalo mobil civilizovaně. Musíme si ale přiznat, že my dospělí jim nejdeme příliš dobrým příkladem. Za zvlášť instruktivní pokládám záběry z jednání poslanecké sněmovny s poslanci s mobilem u ucha.

Nechci se pouštět do dalekosáhlých úvah. Ale i v případě mobilů se už dnes ukazuje, jak místo jednodušších řešení necháme vznikat problémy, které pak musíme složitě odstraňovat. Obecně i v tomto případě doplácíme na to, že dětem odmalička nevymezujeme jasné hranice pro jejich chování a následně nedodržujeme respektování těchto hranic. Jestliže je např. střední škola dobrovolná a navíc určená v prvé řadě pro vzdělávání, pak každý student dobrovolně přijímá to, že v rámci vyučování nevykonává bez souhlasu školy jiné činnosti než ty, které souvisejí se vzděláváním. Jestliže tedy při hodinách žák používá mobil, nemůže dobře plnit školní povinnosti a je na škole, aby „vynutila právo“. Vlídně, přátelsky, slušně, leč razantně bych uplatnil pravidlo: chceš o hodinách sledovat mobil? Je to tvoje rozhodnutí, já tě nenutím věnovat se látce, ale jdi mobil sledovat jinam. Když nejsi zde, pak máš neomluvené hodiny, neomluveně neplníš povinnosti, to znamená máš nedostatečné... Mobily bych nezabavoval ani neházel z okna či do koše nebo na zem. Dal bych studentovi i jeho rodičům možnost volby.

Kdysi jsem přemýšlel bez valného porozumění nad tím, proč se v učebnicích pedagogické psychologie uvádí jako jeden ze závažných školních trestů krátkodobé vyloučení ze školní docházky (např. na jeden den). Posléze jsem částečně pochopil. Neomluvená absence vede k tomu, že nepřítomný student je hodnocen nedostatečně v pracích, které třída realizuje. To mu může zkomplikovat prospěch, možnosti pokračovat ve studiu, ucházet se o prestižní školu...

Pravidla je třeba rodičům i studentům sdělit na začátku studia. Protože škola má zcela správně jen velmi omezené represivní možnosti (těžko se učitel může s dítětem o mobil přetahovat, nemůže mu ho házet z okna...), v případě opakované vážnější „kolize“ s mobilem bych doporučoval volat rodiče, aby nám okamžitě přišli na pomoc. Věřím, že taková komplikace rychle uvede věci do pořádku.

Doufám jen, že místo toho, abychom důrazně vynutili korektní využití této pomůcky, nebudeme dlouze meditovat o zkaženosti dnešní generace, nevymyslíme patologickou závislost na posílání esemesek, nebudeme krčit rameny, jak je škola bezmocná. Naproti tomu musíme být připraveni obhájit, že nejde o omezování osobní svobody.

Medicína ráda „objevuje“ různé nemoci, odchylky, poruchy. Nevím, jestli už náhodou neexistuje zmíněná patologická závislost na mobilu a na esemeskách. Doporučuji, ať nepřijímáme tento názor. Perspektivnější je vyvinout úsilí a učit sebe i druhé rozumnému použití mobilu. To vůbec nic nemění na faktu, že někteří lidé opravdu každých pět minut pohlédnou na displej, zda nemají SMS. A pokud jim opakovaně žádná nepřišla, viditelně znervózní.

Je mi také jasné, že když mobil nemám, tak se naučím žít bez něj a ani mi příliš neschází. Když mobil mám, používám ho, i když nezbytně a bezprostředně nemusím.

Ničí mobil mezilidskou komunikaci?

Budeme spolu mluvit v holých větách bez háčků a čárek? Budeme sedět kousek od sebe a místo, abychom se sešli, tak si budeme posílat esemesky? Myslím, že nic takového nehrozí. Mobil vnáší do naší komunikace nové prvky, ale uvedené nebezpečí nehrozí. A pokud se snad naplní, tak za to nebudou moct mobily.

Při hodnocení prospěšnosti mobilů bychom neměli soudit jen podle sebe. Jestliže já mám život zorganizovaný jinak a mobil nepotřebuji, neznamená to, že je to tak správné a že se podle mého vzoru musí řídit všichni.

Děti samozřejmě nemají s novinkami ty problémy, které máme my starší. Ony se mobilu nebojí, přijímají ho zcela samozřejmě a je velká pravděpodobnost, že ho budou používat rozumně, tedy jen tak, jak je potřeba. Asi ne v patnácti, ale v pětadvaceti zcela určitě.