Běda přirozeným porodům!?

Vážený pan
Pavel Šafr
šéfredaktor deníku MF Dnes

Praha 8.5.2001

Vážený pane šéfredaktore!

Jmenuji se Zuzana Štromerová, již 20 let působím jako porodní asistentka a jsem zastánkyní práva rodičů (zvláště matek) vybrat si způsob, jakým přivedou své miminko na svět. Oslovuji Vás jako vedoucí osobnost jednoho z nejčtenějších a tudíž svým vlivem nejpůsobivějších deníků.

Dne 7. května uveřejnil Váš deník několik článků, které se zabývaly porodem. Články vycházely jednak z rozhovorů, jednak z přítomnosti redaktorek na dubnovém diskusním setkání lékařů, porodních asistentek a rodičů v pražském hotelu Pyramida. Nepochybuji o dobré vůli redaktorek poskytnout čtenářům spoustu informací. Ze zmíněných článků však na mě dýchla jakási zaujatost nebo předpojatost či snad snaha vyjít vstříc stávajícímu lékařskému modelu péče v těhotenství a při porodu. Místy na mě obsah zmíněné stránky působil jako poplašná zpráva.

Z úvodního článku "Kde rodit - v porodnici nebo doma?" jsem nabyla dojmu, že části českých porodních asistentek nejde o nic jiného, než stůj co stůj prosadit porody doma. Bez rozmyslu, bez objektivního náhledu. Tak to alespoň zmiňuje paní redaktorka Irena Jirků. Řekne-li A, měla by říci i B. Česká asociace porodních asistentek v žádném případě neprosazuje porody doma! Asociace hájí právo žen zvolit si místo a způsob svého porodu. Dále zastává názor, že pokud si žena vybere vlastní domov jako pro sebe nejlepší a nejvýhodnější, pak by neměla být při porodu sama, bez odborné asistence, protože v tom vidí asociace největší riziko porodu doma. Ani většina porodních asistentek, ani většina lékařů neměla možnost seznámit se s průběhem normálního porodu doma. V tomto prostředí se pracovalo tak někdy před padesáti, někde možná ještě i před čtyřiceti lety. To znamená v době, kdy se nám o běžném použití mobilního telefonu nesnilo a kdy automobil vlastnily jen některé rodiny. Dostupnost zdravotnického zařízení byla tedy nesrovnatelná s dobou dnešní.

Podstatné jsou i číselné údaje zmíněné v tomto článku, které říkají, že u nás působí 4200 porodních asistentek a Česká asociace porodních asistentek jich má 600. Pro Vaši informaci musím dodat, že nikdo v České republice neví, kolik vlastně máme působících porodních asistentek, protože zatím neexistuje žádný oficiální registr. I ÚZIS vychází pouze z počtů studentek, které opustí Vyšší zdravotnické školy. Reálný stav se ale dosti liší. Ani uvedený údaj o členské základně České asociace porodních asistentek není správný.

Dalším nešvarem je vyhrocení polemiky o místě porodu typu "lékařsky v porodnici" a "doma bez nikoho". To je velice povrchní vidění problému. Je to podobné, jako byste barevné spektrum omezil na 4 základní barvy a všechny ostatní zavrhl nebo o nich ani neuvažoval. Ve svém článku paní Jirků uvádí příklad paní Soni Mejsnarové, která poprvé porodila v Centru aktivního porodu na Bulovce, podruhé v Motolské porodnici. Z jejího vyprávění jasně vysvítá, že první porod byl nekomplikovaný, zatímco druhý byl již od počátku těhotenství "rizikový". Centrum aktivního porodu na Bulovce bylo určeno výhradně pro ženy, jejichž celé těhotenství probíhalo fyziologicky, a u kterých se předpokládal i fyziologický, tj. nekomplikovaný porod. Nelze tedy použít její výrok "…nechtěla jsem nic riskovat…" a její volbu podruhé rodit raději v klasické porodnici jako argument proti porodním centrům nebo péči porodních asistentek. Paní Mejsnarová totiž o svém druhém porodu sama nerozhodla: rozhodla o něm "riziková" povaha jejího těhotenství. Do Centra by tedy ani nebyla přijata, protože služby pro ženy s komplikovanými porody Centrum prostě neposkytuje. Takto postavený výrok paní Mejsnarové však přináší do veřejnosti varování, že rodit v porodním centru je riskantní. Paní Mejsnarová nakonec říká, že by v případě třetího porodu chtěla rodit "v tom domáckém pokojíku, ale s lékařským týmem". Ale to právě Centrum na Bulovce splňovalo! Prostředí "jako doma" a lékařský tým po ruce.

V dalším článku "Lékař: Kdyby jediné dítě umřelo…Nestojí to za to" se dozvídáme, že porod je jedno velké riziko. Uvádí se zde také, že perinatální úmrtnost v České republice dosáhla v roce 2000 rekordně nízkých 4,4 promile. Vzhledem k tomu, že naše statistické údaje vůbec s oficiálními porody jinde než v porodnici nepočítají, nejsou podobná čísla ohledně mimonemocničních porodů vůbec k dispozici. Je také docela možné, a zde vycházím ze zkušeností a informací ze zahraničí, že pokud by vzniklo místo mimo porodnici, kde by poskytovaly porodnickou péči porodní asistentky v rámci svých kompetencí (tj. poskytování péče během normálního nekomplikovaného porodu), vykazovalo by takové místo perinatální úmrtnost ještě nižší. Např. v Praze na Bulovce působilo v letech 1998 až 2000 Centrum aktivního porodu. Za ty dva roky "odvedlo" na pět set porodů. Výsledky? Perinatální úmrtnost nula! Bylo tomu tak proto, že péče byla individuální a založená na selekci a spolupráci mezi porodní asistentkou a lékařem. A v tom to právě je. Pokud by byla porodnice tak bezpečné místo, jak se všude zdůrazňuje, proč není perinatální úmrtnost téměř na nule? Je to proto, že se vyskytují situace nevyhnutelné, ke kterým dojde ať děláte co děláte. Existuje snad jediný lékař v republice, který by si dovolil tvrdit, že v případě, že žena půjde porodit do porodnice, zaručí jí 100% jistotu, že její miminko v žádném (ani jednom) případě neutrpí újmu na zdraví - třeba díky hypoxii?

Pan primář MUDr Kulovaný znovu potvrdil problém přezírání porodních asistentek, když říká, že asistentka při porodu doma nemusí diagnostikovat hypoxii a následkem toho se narodí mrtvé či postižené dítě. Dovolte námitku: porodní asistentka se už ve škole učí, jak rozpoznat hrozící hypoxii. Pokud by nedokázala rozpoznat tento stav, neměla by vůbec dostat závěrečné vysvědčení o úspěšném ukončení studia. Jakmile by takový stav zjistila, je věcí jejího svědomí a zodpovědnosti aby ženu, u které se porod tímto způsobem zkomplikuje, nechala co nejrychleji dopravit do lékařské péče. Hypoxie plodu se vyvíjí postupně. Řešení není otázkou z minuty na minutu. Zatímco se v porodnici děťátko, u kterého je zjištěna hrozící hypoxie, začne monitorovat a čeká se na výsledek monitoru, v případě, kdy by asistentka zjistila tento stav doma, nebude čekat na výsledek pozorování nebo monitorování, ale zahájí kroky k rychlé přepravě rodící ženy. A dále je stav závislý na fungující komunikaci mezi lékaři a porodními asistentkami. A tady, jak se domnívám, jsme u jádra problému.

Naší vědecké lékařské porodnické péči ale chybí jeden údaj. Možná proto, že ho gynekologové a porodníci považují za naprosto podružný, protože oni sami tento problém následně neléčí, ani se jím nezabývají. Je to statistický údaj, vykreslující kolik žen si z porodu v klasických porodnicích odnáší poporodní trauma. Kolik žen vnímá svůj porod jako událost hodnou zapomenutí nebo dokonce nehodnou opakování? Porod je skutečně velmi silným zážitkem pro každou ženu či snad lépe řečeno pro každého z nás. Prenatální psychologové se totiž shodují v názoru, že způsob, jakým přicházíme na svět, nás ovlivní po zbytek života.

Na závěr ještě dvě faktické poznámky. Dne 4.5.2001 pořádalo Ministerstvo zdravotnictví seminář o harmonizaci vzdělávání ve zdravotnictví. Hostem a zároveň přednášejícím byla paní Ainna Fawcett-Henesy, poradkyně v oboru ošetřovatelství a porodní asistence ředitele kanceláře WHO (Světové zdravotnické organizace) pro Evropu pana Dr Danzona. Paní Fawcett-Henesy mimo jiné řekla: "Žádná země si nemůže dovolit vzdělávat profesi na vysoké úrovni a dublovat znalosti a výkon činností". U nás právě k tomuto dochází. Ačkoli vzděláváme porodní asistentky na vyšších školách, přisuzujeme péči během normálních nekomplikovaných porodů lékařům a také ji za ni platíme. Přitom v mnoha zahraničních výzkumech bylo prokázáno, že péče porodní asistentky během normálního nekomplikovaného porodu je přinejmenším stejně bezpečná, pro ženy mnohdy výhodnější a pro stát levnější.

Zrovna tak titulek celé stránky "Přirozené porody: hlavně chybějí peníze", je naprostá nehoráznost. Jediné, co skutečně chybí k vedení přirozeného porodu v naší republice, je dobrá vůle a ochota vyběhnout ze zajetých kolejí. Nebo je snad molitanová podložka, vlastní kolena či dřevěná stolička dražší než složitá polohovací postel?

A vlastní závěr celé stránky? Vyjádřený v jedné větě vyzněl pateticky, přesvědčivě a jednoznačně: Běda přirozeným porodům! Zůstaňme tam, kde jsme, změna představuje nebezpečí! Kde však máte pádné důkazy nebo statistické údaje potvrzující domněnku, že jiné než plně medicínské a technologické prostředí je pro tak přirozený děj, jako je příchod nového človíčka na svět, nebezpečné? Proč strašíte veřejnost situacemi, které se vyskytují jen výjimečně a zároveň neuvedete vyskytující se pozitivní aspekty porodu vedeného mimo porodnici?

Vážený pane šéfredaktore, byla bych ráda, kdyby bylo možné pojmout tento dopis jako veřejný a otisknout jej na stejném místě jako byly otisknuty připomínkované články. Posílám jej rovněž k uveřejnění na internetovou stránku www.rodina.cz. Je možné, že Vám můj dopis bude připadat příliš dlouhý. Možná v něm ale najdete inspiraci pro další podobný článek. Nabízím spolupráci Vám nebo pověřenému redaktorovi. Chcete-li být objektivní, je dobré vyslechnout i druhou stranu.

S pozdravem

Zuzana Štromerová,
soukromá porodní asistentka
místopředsedkyně České asociace porodních asistentek