Systém náhradní rodinné péče očima studenta sociálních věd

Tímto citátem začíná závěrečné shrnutí diplomové práce studentky Fakulty sociálních věd UK nazvané „Náhradní rodinná péče v režii státu“. Své závěry opírá o zkušenosti sociálních sester s deseti kojeneckých ústavy, o zkušenosti odborníků, kteří v této oblasti pracují, i o své vlastní postřehy, shromážděné v průběhu sběru informací a dat, která ve své práci předkládá. - J.K.-

Za jeden ze zásadních nedostatků systému náhradní rodinné péče považuji chybějící koncepci, která by udávala jasný směr a role jednotlivých subjektů. Absence je znásobena faktem roztroušenosti článků NRP do kompetence několika ministerstev. Aby se podařilo udat společný směr další práce, měl by pomoci zavést fungující provázanou spolupráci mezi institucemi působícími v této oblasti alespoň dočasně koordinátor. Za samozřejmé považuji, že by se jednalo o státní i nestátní instituce. Současně by se zavedl systém vzájemné komunikace jednotlivých subjektů a poskytování si informací. Domnívám se, že bez zmíněného koordinačního prvku se velmi těžko podaří zásadní změna stávajícího systému, pouze prostřednictvím vydávaných pokynů. Dnešní systém funguje již desetiletí jen s kosmetickými úpravami, a tak pro zavedení nových koncepcí je třeba náležité razance. Současně s koncepcí má zásadní význam odborná úroveň a přístup jednotlivých zaměstnanců. Je třeba aby byli neustále informováni o nových trendech, měli možnost účastnit se školení k přístupu a práci s klientem a zároveň si mohli vyměňovat názory a zkušenosti.

Kdo má vliv na průběh umisťování dítěte do NRP

Přístup jednotlivých pracovníků má zásadní vliv na průběh celého procesu umisťování dítěte do náhradní rodiny. Jedná se nejen o práci a přípravu dítěte, ale současně o přístup k náhradním rodičům. Také jejich výběr a příprava je velmi důležitá a je třeba individuálního přístupu ke každému případu. I zde vidíme nutnost fungující spolupráce, aby se podařilo konkrétnímu dítěti vybrat ty nejvhodnější rodiče a aby ti, kteří rozhodují, k tomu měli dostatek relevantních podkladů.

Ti, kteří rozhodují, a hlavně průběh takových jednání je však všeobecně nejproblematičtější fází procesu umisťování dětí. Jak se ukázalo, právě soudní jednání jsou nejčastější příčinou prodlužování pobytu dětí v ústavních zařízeních. Na vině je jednak celkový stav našeho soudnictví, ale zároveň přístup soudců. Jelikož není možno se s tímto spokojit, je třeba nástrojů ke změně této situace. V rámci rychlého vyřešení situace dítěte je nutno stanovit lhůty projednání případů, současně přednostní řešení těchto případů a orientaci soudce v problematice. Je třeba, aby soudci znali Úmluvu o právech dítěte a hlavně ji respektovali a aby také znali situaci dětí, o kterých rozhodují a měli osobní zkušenost. Tady mám na mysli hlavně návštěvy soudců v dětských zařízeních. Nejedná se v žádném případě o zvýhodňování dětí vůči právům rodičů. Jde pouze o to, aby rodičovská práva nebyla protěžována. V rámci urychlení jednání v nejlepším zájmu dítěte je důležité, aby právo rodičů se vyjádřit bylo skutečně právem a nikoli povinností. Tímto způsobem je třeba předejít opakovaným odročováním a obesíláním nezvěstných rodičů. Rodiče zajisté mají mít možnost se vyjádřit, pokud se však bez omluvy k soudu nedostaví, měl by soud vzít tento fakt v úvahu a pokračovat v řízení. K tomu by zároveň přispěla informovanost sociálních pracovnic OPD, které se soudního řízení účastní, o životní situaci rodičů. Tato sociální pracovnice by zároveň měla být obeznámena se situací dítěte, které zastupuje. Pokud to není vzhledem k pracovnímu vytížení v jejích silách, měly by být účastníky soudního řízení pracovnice ústavu, kde se dítě nachází. Ty mají dostatek znalostí o dítěti a znají dítě osobně. Všechny tyto aspekty mají význam pro průběh soudního jednání, aby mohl soud rozhodnout v zájmu dítěte.

Ráda bych ještě zmínila, že dítě má také právo vyjádřit se v situaci, která se ho bezprostředně týká, pokud je toho rozumově schopno. Jde o nový prvek, který se dle dostupných informací v soudní praxi příliš neuplatňuje. Také v těchto případech by se mělo dbát na dodržování platných principů a s tím související změny v přístupu soudců ve smyslu hájení zájmů dítěte.

Nestátní sféra na poli NRP

Mezi pozitivní kroky státu bych zařadila možnost vzniku nestátní sféry, která ve většině případů zaplňuje existující mezery na poli náhradní rodinné péče. Jedná se především o práci s klienty, jejich přípravu, poradenství a pomoc. V práci nestátních zařízení je zřetelný lidský přístup a snaha o vytvoření jistého zázemí. Pohybují se hlavně na poli práce s pěstouny a umisťování hůře umístitelných dětí, práce s problémovými rodinami a jejich sanace, azylové domy, poradenství a terapie pro náhradní rodiče a děti aj. Problematické je však dodnes propojení se státní sférou a dosažení plodné spolupráce.

Sponzoři

Dalším pozitivem je, že dětská zařízení mohou přijímat sponzorské dary. Díky této možnosti je hmotné zajištění těchto zařízení uspokojivé. Děti mohou vyrůstat v pěkném prostředí a mají k dispozici vybavení jako děti vyrůstající v rodinách. I to má vliv na práci sociálních pracovníků, kteří nemusejí shánět peníze a mohou se věnovat dítěti a řešení jeho situace. Z těchto případů je vidět, že stát spíše umožňuje angažovanost jiných subjektů, než by sám učinil výraznější kroky. Situaci dětí tedy zlepšují hlavně jiní, kterým stát umožnil existenci.

To však nemění nic na tom, že je naléhavě třeba aktivního přístupu ze strany státu a současně, aby byl stát garantem všech služeb na poli NRP. Problematika řešení situace opuštěných dětí je velmi závažná a citlivá, proto je třeba státní garance jednotlivých aktivit na tomto poli. Není třeba dlouze poukazovat na různé možnosti zneužití pravomocí v této oblasti. Naopak je ve zvýšené míře třeba v rámci Úmluvy o právech dítěte odhalovat případy dětí v nouzi, předcházet jim a poskytnout těmto dětem ochranu. Povinností státu je postarat se o sociálně osiřelé děti a zajistit jim nejlepší možnou budoucnost. Stát by měl těmto povinnostem v prvé řadě dostát sám a nikoli je přenést na ostatní.

Co je zatím v systému NRP opomíjeno

V prvé řadě jde o přežívající byrokratický přístup v práci, který se někdy dokonce prohlubuje. Je nutné nahradit administrativní přístup jednotlivých sociálních pracovníků přístupem založeným na osobním lidském kontaktu a individuálním přístupu. To vyžaduje odbornou přípravu pracovníků a také prostor pro tento způsob práce. Nesmí být tedy zavaleni přílišným počtem případů. S tím také souvisí hlavní nedostatky. Je třeba se zaměřit na práci s původní rodinou a vyvinout maximální úsilí, aby se podařilo situaci stabilizovat a dítě se mohlo vrátit zpět. Jedná se o nejlepší možnost pro dítě, přesto je doposud tento přístup spíš výjimečný.

Dále je třeba věnovat pozornost práci s náhradními rodiči. Jejich příprava je zcela zásadní pro úspěch přijetí dítěte. Aktem převzetí dítěte to však nekončí. Velmi potřebná je i následná možnost kontaktu s poradnou a získání rady či pomoci. Náhradní rodiče – hlavně pěstouni – na sebe často berou nelehký úkol a je žádoucí, aby cítili oporu pro případ nouze. Celková podpora PP je vzhledem k počtu dětí trávících život v ústavních zařízeních nezpochybnitelná. Jejich podpora a také informování veřejnosti o této formě rodičovství by mělo přinést nárůst zájmu pěstounů.

Velkým problémem je u nás NRP pro romské a postižené děti a PP je životaschopným řešením. Jedná se zde o do jisté míry bourání mýtů celé společnosti, ale o to je tento úkol důležitější.

Jedním z významných kroků je vstup na pole mezinárodní adopce, který by měl přinést jistou šanci pro tyto děti najít vlastní rodinu. Na poli mezinárodní adopce stát zřizuje novou instituci. Je velmi žádoucí aby se podařilo zajistit efektivní činnost tohoto úřadu, a tak byl vstup mezinárodní adopce do systému NRP v České republice úspěšný. V tomto trendu je třeba pokračovat zaváděním nových forem profesionální pěstounské péče, které jsou jako alternativy tradičních forem PP velice vhodné.

Prameny:

Fijalová L., 2000, Náhradní rodinná péče v režii státu, Fakulta sociálních věd UK v Praze