Jak se rodí v Rakousku

rebel se nam mel narodit 13.12. a ja uz od zacatku tehotenstvi vedela, ze nemocnice ne. Samozrejme bych to zvladla, nejsem zadne becko a z Cech jsem byla tak jako tak pripravena na nejhorsi. na porod doma jsem si ale netroufla, jednak to je prvni porod, jednak bych musela nase muzske spolubydlici poslat na dobu neurcitou na pivo. proto ambulantne.

aemocnice, kterou jsme meli za rohem, se sice podoba tovarne, ale jeji blizkost uklidnovala. Jako naprosti zelenaci jsme merili pocatecni odstupy od oka, jednak v nasi chaoticke domacnosti nebyly poradne hodiny a mobil neustale zhasinal displej, jednak jsme jeste balili tasku a navzajem se uklidnovali. Tri az petiminutove pauzy dokazi vydesit, kdyz clovek pocita s ctvrthodinou, takze jsme volali sanitku hned a hrozne jsme se divili, ze prijedou tak za hodinku (tri minuty cesty, ale auto jsme po nekolikatem planem poplachu zaparkovali v neplatici zone pekne daleko - aby se nam porod neprodrazil na pokutach).

Jsou opravdu vsechny cesty do nemocnic dlazdene kocicima hlavama?

a v te tovarne na zdravi jsem si tezce predsevzala, ze bude vsechno bez komplikaci, abych tam nemusela tech pet dnu zustat:

"a plodova voda ti neodtekla? tak co tu delate? jo, prvni porod" a vserikajici mavnuti rukou. a pak si me predavali jako "tu ambulantni" s pozdvizenym obocim.

hekarna jako takova neni, ale o kolik je lepsi rusit ze spanku kolegyni, ktera prave porodila chlapa jak horu, a nechat se dalsi noc rusit dalsi kolegyni (ktera bohuzel mluvi jen anglicky a sestram nerozumi)? a sestry jsou to od rany. "jak proti bolesti? chodit!" takze jsem v prvni dobe porodni odchodila sto jarnich kilometru, coz jsem ocenila az kdyz me privazali na monitor. to jsem si zacala namlouvat, ze jsem velryba a ze bolest neni. na treti monitor uz jsem se nastesti vezla s vodou v papuckach a zbyle ctyri centimetry jsme zvladli za dvacet minut. pri prohlidce oddeleni nam sice slibovali, ze si muzeme zvolit jakoukoliv porodni polohu, ale kdyz prislo na vec, donavigovali me do polohy klasicke, coz mi ovsem v dane situaci bylo srdecne jedno. ani jsem jim nestihla rict, ze nehodlam vyuzit nabidek farmaceutickeho prumyslu, krev mi brali automaticky jako pripravu na epiduralni anestezii, clovek nikdy nevi. tatinka, ktery kolem tancoval s fotakem, se snazili zamestnat coby drzatko na kyslik, coz se jim nepovedlo, a rebel byl na svete. na prijemnou muziku v tasce jsme zapomneli, vonne tycinky a jine vymozenosti mi byly taky fuk, vsecko dulezite se odehrava vevnitr.

a potom tatinek strihal, koupal a oblikal a na prvni prohlidce byl myslim taky, nepamatuju se. kdyz me pak pan doktor sil, snazila jsem se ho presvedcit, ze se netrepu. do toho prisla prvni sestra: "tu krev muzeme vyhodit?" a pak druha sestra: "ten hoch se asi nejmenuje nemetzova, ze?" (nastesti maji jednu sestricku slovenku - a o byrokracii bych mohla taky napsat roman.)

ze uz bylo pozde vecer, zustali jsme pres noc, ale rano se me snazili presvedcit, ze jsem se zblaznila a ze kdyz me sili tak radsi ne. ale ano. "jak umyt? co umyt? kdo by vas tam hlidal? nejdriv se posadte (haha) a jezte"

nasteti jsem potkala i jednu normalni sestricku, ktera mi v noci pomahala s prvnim kojenim (na prilozeni v prvni pulhodine jsme jaksi zapomneli)

diky tomu, ze tatinek zaspal, jsme stravili v nemocnici 24 hodin, ale priste: doma.