První lásky našich dětí

Holky si o přestávkách vyprávějí zážitky z posledního rande a ona se k nim nemůže přidat. Matka i dcera se na její první lásku moc těší. Co budou prožívat, až přijde?

Teď jsou obě přesvědčeny, že budou šťastné a spokojené. Škoda kazit hezké očekávání všetečnou otázkou: „Maminko, a co když se vám ON nebude líbit?“ Tahle milá, energická paní by určitě odpověděla, že chodit s ním přece nebude ona a všichni si hlavně přejeme, aby děti byly šťastné. Problém ale vzniká, když o jejich štěstí máme jinou představu než ony.

Obavy, aby se naše holka nebo kluk nedostali do maléru, se pak perou s argumentem, že nežijeme ve středověku, kdy rodiče vybírají dětem partnery. Strach je silná emoce a tak mnohdy nad rozumem vítězí. Řadu rodičů potom pronásleduje představa, že si jejich potomek přivede za ruku ležérně extravagantní postavu obklopenou lehkou vůní marihuany. Nemusí to být vždycky až tak zlé. Někdy stačí, že slečna má oproti ideálu budoucí snachy pár kilogramů navíc nebo horší výsledky ve škole. Někteří rodiče nedokáží skrýt zklamání či si dokonce neodpustí poznámku: „Prosím tě, co na ní vidíš, ty, takový hezký, chytrý kluk?!“ A už je oheň na střeše.

Teenager pochopitelně toho, koho má rád, brání. Přesně, jak mu velí jeho –náct let: velmi citově, tvrdě a nekompromisně a proti celému světu. Jeden vstoupí s rodiči otevřeně do konfliktu, druhý se zatvrdí a dál už se o tom odmítá bavit. Oba mají pocit, že jim rodiče nerozumějí. To je v podstatě v pořádku. Příroda to tak zařídila, aby jak dospívajícím dětem, tak rodičům usnadnila postupné vzájemné osamostatňování. Pro děti přestává být vždy rozhodující, co říká maminka, začínají hledat vlastní cestu. Ve výběru kamarádů, zájmů, školy a pak i partnera. Pořád ale potřebují cítit rodičovskou oporu, ujišťovat se, že táta s mámou za mnou stojí a věří mi. Nemusí nutně vždycky souhlasit, ale neměli by si myslet, že dělám něco špatného, hloupého. Lehký despekt či ironii při hodnocení toho, co se dítěti líbí, si adolescent snadno přeloží jako hodnocení sebe sama: já jsem špatný a hloupý. Když si to o mně myslí, nemohou mě mít rádi. Logicky pak člověk hledá lásku a porozumění tam, kde je mu dávána najevo – právě u odmítaného partnera.

Nemá cenu to lámat přes koleno ve stylu: „Ale on přece musí pochopit, že se pro něj nehodí!“ Nemusí. Může, ale nejde to pod tlakem a hned. Většinu zkušeností získáváme pokusem a omylem – oním pověstným sáhnutím si na horká kamna. Je to tak i s prvními láskami. Také se člověk obvykle spálí. Snaha rodičů uchránit dítě před bolestí a zklamáním je pochopitelná a přirozená, ale na druhé straně tyhle zážitky patří k životu.

Vy mě nechápete!

V některých dětech je potřeba plnit očekávání rodičů velmi silná. Naučily se, že jedině tak jsou milovány. Proto vyhoví i za cenu popření vlastních přání. Nechtějí a neumějí si je prosadit. Cvičí na klavír, protože je pak doma klid, podřídí se rozhodnutí rodičů při volbě střední školy. Ale zamilovat se vědomě tak, aby partner odpovídal rodičovským představám, dost dobře nejde. Pro mnohé je to pak první závažný konflikt, který prožívají velmi dramaticky děti i rodiče. Obojí jsou zmatení a nejistí. Vždyť pro rodiče je to také poprvé. Všichni chceme pro děti to nejlepší, problém je jen v tom, že vždycky nevíme, co to je. Dětské výtky „Ty mě nechápeš!“ bývají mnohdy oprávněné. Při nejlepší vůli mnoha věcem v životě adolescentů opravdu nerozumíme. Jenom intenzivně cítíme, že bychom je měli chránit. Odpovědí jsou ovšem oči obrácené v sloup a podrážděné „mami, prosím tě …“.

Už tak složitou situaci často komplikuje fakt, že mnozí teenageři velmi silně takzvaně „klamou tělem“. Druhé a občas i sebe. Nedávno jsem prošla čekárnou poradny okolo na pohled asi tak dvacetileté, velmi atraktivní slečny s tím, že to nemůže být patnáctiletá dívka, která byla objednána. Byla to ona. Dítě v dospělém těle. V dospívání ohromně záleží na tom, jak člověk vypadá. Posuzují ho podle toho vrstevníci i on sám tím poměřuje vlastní hodnotu. Patnáctiletá Kateřina se líbí. Jenomže ne tolik chlapcům zhruba stejně starým (těm pravděpodobně připadá příliš jiná, možná nedostupná jako modelky z časopisů), ale mužům o pět a více let starším. Jí se oni líbí taky. Chovají se k ní jako k sobě rovné, ona s nimi chce chodit na diskotéky, jezdit na dovolenou, sexuálně žít se svým přítelem. A zoufalá maminka jenom s pláčem opakuje: „To přece nemůže, vždyť je ještě dítě!“ Kateřina se smutnýma očima nechce o ničem mluvit, protože to prý stejně nemá cenu – máma vůbec nic nechápe. Nechápe, protože se o svou dceru příliš bojí. Tak, že se ji snaží mít neustále pod kontrolou, nejraději by ji vůbec nepouštěla ven, o sexu nechce ani slyšet. Katka říká, že jejímu strachu rozumí, ale nepokládá jej za dostatečný důvod k tomu, aby se nesměla bavit a stýkat se svým přítelem. Takže utíká. Spory se vyhrocují, jedna druhé nevěří, v afektu na sebe křičí ošklivé věci, obě pak mají pocity viny. Katka má v podstatě pravdu ve dvou ohledech. Není už úplně dítě. Není ani dospělá, ale je fyzicky a sexuálně zralá. Ve společnosti přítele, který ji bere jako dospělou, se tak zřejmě dokáže i chovat. Cítí se s ním dobře, je klidná, snaží se být rozumná. Doma, kde se s ní zachází jako s dítětem (možná jako s mladším, než ve skutečnosti je), se jako dítě brání – odmlouvá, vzteká se, trucuje.

Mám o tebe strach

Druhý problém je maminčin strach. Nelze si ho zakázat, nemá cenu se tvářit, že není, ale nelze kvůli němu ani děti nepřiměřeně omezovat. Ony dobře vědí, že se rodiče bojí, a není jim to jedno. Právem ale očekávají, že budou schopni své obavy více zvládat. Protože jsou dospělí, zralejší, rozumnější. Kompromis je záležitost dvou stran, ale ne vždy mohou ujít každá přesně polovinu cesty. Dospělý by měl udělat víc, protože má lepší předpoklady. Pro období dospívání je typická nezralost volní složky osobnosti. Tedy mechanismů, které nám pomáhají se rozhodovat, ovládat se, dělat věci, které nechci, ale musím. Navíc se k tomu přidává kolísání nálad, problém dobře se orientovat ve svých vlastních pocitech, obrovská citlivost na jakoukoli křivdu a nespravedlnost i černobílé vidění světa. Což všechno schopnost dohodnout se a dohody bezvýhradně plnit znesnadňuje. Měli bychom to vědět, abychom si uvědomovali, že leckdy se zdá, že děti prostě nechtějí, zatímco ony spíše nemohou. Jestliže ale nedostanou příležitost ukázat, že se snaží, přestanou i chtít. Když jedno, dvě, tři selhání znamenají naprostou ztrátu důvěry, rezignují. Obvykle nejdříve přestanou mluvit. Rodiče nevědí, co dělají, s kým a kde jsou, takže jejich obavy pochopitelně rostou. Je to začarovaný kruh.

Na vstřícnost vstřícností

Jediná šance je snažit se s dětmi komunikovat, pořád se o ně zajímat, dávat jim najevo svou starost i lásku. Když se člověk zamiluje, cítí se úžasně a chce se pochlubit. Se svým partnerem, který je přece nejlepší na světě, i se sebou samým – jsem skvělá, protože ON mě miluje. Důležité je vyprávět o něm kamarádkám, ukázat jim ho. Ale nejen jim – u většiny dětí i rodičům. Aby měli taky radost, že já mám radost. Zareagujeme-li na začátku podle očekávání, dítě se zpravidla otevře. V podstatě nám toho hodně chce říci, takže nepotřebuje moc, abychom se dozvěděli, co cítí, jaký je ten, koho má rádo, co dělají atd. Na vstřícnost odpovídá vstřícně.

Otevřme se tedy i my. Snažme se vcítit se do jeho pocitů. Vzpomeňme si na své první lásky a prožitky s nimi spojené, ale neposuzujme všechno jen podle sebe. Dítě může být jiné a určitě žije v jiném světě. Také jsme už leccos zapomněli nebo chceme zapomenout, protože nám to dnes připadá naivní či dokonce trapné. Buďme zkrátka otevření. Pokusme se například nepodlehnout problematickému prvnímu dojmu danému třeba vzhledem lásky našeho potomka. Vzhled je u teenagerů samostatná kapitola. Většina z nich chce mít to, co mají všichni, k nimž se cítí patřit. Oblečením, účesem, způsobem řeči apod. se vymezují vůči ostatním a okolí – vrstevníci – je tak berou. Za pár let to už bude jiné. Snažme se představit si, že ta dívka nebude mít vždycky červené vlasy a černé nehty a tenhle extravagantní kluk bude bez reptání chodit do práce v obleku s kravatou. Změní image a budou se i jinak chovat. Je dost pravděpodobné, že se diametrálně změní jejich laxní vztah ke studiu, způsob trávení volného času apod. Určitě budou mnohem méně radikální a kritičtí zejména ke svému okolí a k dospělým. Takže nemusí být nic ztraceno ani pro případ, že první láska vydrží. Připusťme prostě, že se našemu dítěti líbí něco, co nám ne – možná jen proto, že tomu nerozumíme. Anebo nechceme rozumět? Zpravidla přitom docela postačí, když dáme najevo, že chápeme, že pro něj je to důležité a že to bez rozmyslu neodsuzujeme.

Co když je to vážné

Může se ale stát, že vidíme či jen cítíme něco, co se zdá být vážné. Adolescenti pochopitelně věří, že láska hory přenáší. S obrovskou vervou se vrhají i do problematických vztahů, přesvědčeni, že „on se kvůli mně změní“. Zachraňují narkomany, vstupují do podivných part, přestanou se stýkat se všemi svými bývalými kamarády, nechávají sportů i školy. Jen být s ním. Někteří včas vystřízliví, jiní do toho spadnou taky. Proč to dělají?

Především je nutné si uvědomit, že hlavním motivem je láska – silný cit, proti němuž racionální argumenty mnoho nezmohou. Zákazy obvykle už vůbec nic. Pasivně čekat, že ono to přejde samo, může být také velmi riskantní. Nejdůležitější je udržet, pokud možno, normální komunikaci s dítětem. Dokud s rodiči mluví, byť ne o všem, nebo je dokáže alespoň vyslechnout, je šance, že si z debat něco vezme. Třeba malou pochybnost, že by táta s mámou v něčem možná mohli mít pravdu. Asi to nebude dávat příliš najevo, ale snad o tom bude přemýšlet. Zvlášť, když zřetelně pocítí, že ho rodiče pořád mají rádi. Také je totiž určitě nechce ztratit. Dospívající děti se mezi rodiči a partnerem radikálně rozhodují obvykle jen tehdy, kdy se cítí být zahnány do kouta. Dobře zvládnuté rozhovory bez afektů a výhružek navíc dětem poskytují to, co chtějí. Možnost vyjádřit vlastní názor, přesvědčit rodiče, že mají pravdu. Snažme se jim umožnit, aby to mohly zkusit. Ne proto, aby nás přesvědčily, ale proto že tak mohou poznat, zda se samy vyznají v tom, co prožívají a dělají.

Nepodceňujme „prostředníka“

Využít lze i odbornou psychologickou pomoc. Pokud snahy o domluvu končí ve slepé uličce, může pomoci prostředník. Některé děti tuto příležitost uvítají. Vnímají ji tak, že „konečně někdo našim vysvětlí, že pravdu mám já“. Jiní naopak velmi rozhodně odmítnou s obligátním zdůvodněním, že „nejsem blázen“ nebo „já žádný problém nemám“. Část z nich je přitom však ochotna spolupracovat při řešení problémů rodičů nebo partnera. Říci sedmnáctiletému synovi či dceři, aby se mnou šli do poradny, protože já mám problém, s nímž si nevím rady, není ani léčka ani lež. U většiny rodičů to tak skutečně je. A většina dětí jim chce aspoň trochu pomoci. Tím spíše, že takto se teenager dostává do dospělejší, rovnoprávnější role, po které touží. Pokud dítěti od začátku nevymlouváme, že svého partnera nikdy změnit nemůže (což ostatně úplně vyloučené není), třeba bude ochotno se s někým poradit, jak to udělat. Samozřejmě návštěva poradny nebo krizového centra neznamená, že bude vyhráno, ale stojí za to to zkusit. Když to nejde jinak, je dobré, aby přišli i sami rodiče. Po poradě s psychologem mohou získat na věc jiný pohled, reagovat jinak než dosud. A změna v chování jedné strany vyvolává změnu i na straně druhé.

Stává se, že problém s láskou dítěte jenom vypadá jako otázka, jestli se nám jeho partner líbí či ne. Někdy ale jde hlavně o to, že vůbec je. Co když nás zaskočilo, že dítě už je tak velké? Nebo že má rádo i někoho jiného?

Mluvit o svých pocitech

V každodenním shonu si někteří rodiče mohou nevšimnout, že potomek vyrostl. Pořád je přece potřeba ho honit do učení, upozorňovat, že zase zapomněl vynést koš, někdy se dokonce chce i pomazlit. A najednou má „vážnou“ známost. Už jsme si řekli, že k dospívání patří jak projevy dospělé, tak i dětské. Sexuální zralost přichází poměrně brzy. Určitě to však neznamená, že se člověk musí chovat dospěle ve všem. Uvědomění si, že dítě už není úplně dítě, může někdy přijít jako blesk z čistého nebe. Pak potřebujeme čas se s tím vyrovnat. Neměňme razantně svůj přístup k němu. Bylo by z toho jedině zmatené. Neobviňujme se, že jsme udělali nenapravitelnou chybu, prostě se snažme se v nové situaci zorientovat.

Není na místě ani se obávat s dětmi o svých pocitech mluvit. Přiznat se, že „mě to překvapilo, ještě jsem to nečekal,“ není nic špatného. Když je to myšleno upřímně, dítě to pochopí. Možná je překvapené taky. Pokud cítí snahu rodičů rozumět mu, dokáže odpustit, že něco dříve přehlédli. První rodinné rozhovory o lásce a sexu dítěti hodně napovědí. Ukazují mu, co ho čeká, když se svěří, řekne svůj názor. Adolescenti často dělají rychlé a jednoznačné závěry, takže když se to napoprvé podaří hodně pokazit (pochopitelně nechtě), může se klidně stát, že příště už neřeknou nic.

V mnoha rodinách se o tom mluvilo už dříve. Jenže nyní všechno získává jiné rozměry. Mnohdy velmi dobře zvládneme teoretickou promluvu na téma, jak se rodí děti, ale už ne aktuální praktickou debatu o užívání antikoncepce. Prostě proto, že teď jde o naše dítě! Jednoduché to není ani pro něj – také si potřebuje zvyknout mluvit s tátou a s mámou o choulostivých věcech, jež se ho přímo týkají. Postupujme proto velmi opatrně. Rozhodně se nevyplácí chtít za jeden večer dohnat všechno, co jsme možná v minulosti podcenili či zanedbali.

Přiznat si, že se mi nelíbí, že moje dítě má rádo i někoho jiného, úplně cizího, je složitější. Je to žárlivost? Přece víme, že je to normální, že to muselo přijít. Jenomže zase nejde o otázku rozumu, ale citů. Nic tak strašně divného to není. Vždyť jen například o postojích otců k partnerům jejich dcer jsou popsány stohy knih. Asi zde platí, že důležitá je míra. Proč si nepřipustit, že na toho, koho milujeme, někdy žárlíme? Na svého partnera i na dítě. U dětí je ale trošku jiné to, že zpravidla nehrozí, že když přijde i někdo jiný, jejich lásku ztratíme. Stejně jako rodiče jsou schopni milovat partnera i děti, dokáží to i děti ve vztahu k nim. V dospívání, kdy jsou děti k rodičům přirozeně velmi kritické, to možná není dostatečně jasně patrné, ale je to tak. Určitě proto nemáme právo dětem bránit.

Pokud se cítíme silně ohroženi, bojíme se, že už nás nikdo nebude mít rád, je to, jak mladí s oblibou říkají, náš problém. Mají pravdu. Není fér svalovat odpovědnost za svůj budoucí, zejména citový, život na dítě. Děti to nemohou zvládnout. Nenapadlo je totiž přestat mít rodiče rád, takže nechápou, proč se toho táta nebo máma bojí.

Před časem mi devatenáctiletá klientka vyprávěla, že si pořád vyčítá, že když jí v deseti letech zemřel tatínek, řekla matce, že si nepřeje, aby se znovu vdala. Ví, že tehdy bylo pochopitelné, že toužila mít maminku jen pro sebe. Dnes však chce žít se svým přítelem a cítí vinu, že maminka bude opuštěná. V tomto případě to tak naštěstí není. Jako zmíněná dívka ale uvažuje hodně dětí. I ty, které se doma tváří lehce povzneseně a nikdy by se rodičům nepřiznaly, že se tím trápí. Mnohé zbytečně. Z pohledu svého věku třeba jen netuší, že v pětačtyřiceti člověk zdaleka není tak starý, aby se nemohl zamilovat a začít žít vlastní život. Nemohou to vědět, takže je dobré jim to jasně říct. Tak, aby pochopily, že tím, že jak ony, tak rodiče budou mít rádi ještě někoho jiného, se na jejich vzájemném vztahu nic zásadního nemění.

Jestliže rodič není schopen svou žárlivost či strach zvládnout, je třeba s tím něco dělat. Ve vlastním zájmu i v zájmu dětí. Pokud možno dříve, než se roztočí kolotoč hádek, zoufalých výkřiků „ty už mě nemáš rád“ a následných výčitek svědomí. S pocitem, že mě dítě (možná) opouští, se obvykle nevyrovnává lehce. Když nemám, nebo si myslím, že nemám, partnera, o kterého se mohu opřít, není to ale chyba dítěte.

Své první lásky si asi všichni pamatujeme. Žádní rodiče jistě nechtějí, aby na ně jejich děti vzpomínaly jako dobu jednoho velkého konfliktu, který se potom dlouho dával do pořádku. Naopak to může být krásné období, kdy si rodiče s dětmi svěřují své pocity, začínají se k sobě chovat jako dospělí lidé. Rozhodně se vzájemně potřebují. Žádný univerzální recept jak na to, aby to bylo hezké a bez problémů, zřejmě není. Oběma stranám často nezbývá než postupovat stylem pokus – omyl. Jen na straně rodičů by těch závažných omylů, jimž se dá předejít, mělo být méně. Prostě zase hlavně proto, že jsou dospělí, tudíž rozumnější, zkušenější a o lásce už něco vědí.

Autorka pracuje v Pražské pedagogicko-psychologické poradně.