Porod doma? V Čechách?

Mé předchozí zážitky z porodnic nebyly, mírně řečeno, příliš dobré. Personál jakoby mi dával najevo, že obtěžuji. Samozřejmě jsem nečekala, že všichni budou nadšeně křepčit okolo mě, když jsou tam další rodičky, ale výroky typu: "Přece vás nebudou brát přednostně, když vám jen praskla plodová voda. Bolesti máte? Ne? Tak se běžte projít a počkejte si jako všechny ostatní! " mě vysloveně zaskočily. Nad tím, že je venku minus pět stupňů celsia a já mám promáčené kalhoty, se dotyčný lékař ani nepozastavil.Také administrativní pracovnice, kterou jsem požádala, zda bych se před vyplněním formulářů nemohla převléknout z mokrých kalhot, se na mě zadívala a káravě pronesla: " Hezky jedno po druhém, děvenko! " A jala se mě vyptávat na jméno matky mého muže za svobodna.

Při druhém porodu jsem byla pamětliva rady lékaře z předešlé pražské porodnice, abych už proboha jela do nemocnice, až když budu mít stahy a ne, když mi praskne " jen" plodová voda.

Brzy ráno jsem muže probudila, aby zavolal sanitku. Když dorazila, postavili se všichni tři členové posádky nade mě. Při stahu řekl ten nejstarší, snad doktor: " Výborně, už vidím hlavičku ." Otočil se na šoféra: " Přineste nosítka ." Mladá dívka, patrně nováček týmu, se pokusila navrhnout: " Nebylo by lepší vzhledem k průběhu, odrodit ji tady? "- " Ale vždyť ona to zvládne ," mávl rukou ten starší a přikázal šoférovi, aby mi svázal nohy k sobě. Snad aby mě nenapadlo v příštích dvaceti minutách, tolik trvá cesta do porodnice , porodit jim v sanitce.

Když jsem chtěla syna čtyři hodiny po porodu nakojit, tahala mi ho sestra z náručí a křičela na mě, cože mu to chci dělat a že mi to nikdo nedovolil. Balzámem na mou duši bylo, když se při stlaní postelí u nás v pokoji jedna sestra svěřovala druhé , že má " anginu jako prase ." Poté odešly rozvěšovat dupačky po ústředním topení, aby doschly.

Když jsem potřetí otěhotněla, měla jsem strach jít do porodnice. Náhodou se mi dostal do ruky novinový článek o porodech doma. Zavolali jsme paní redaktorce a ta nám ochotně dala spojení na paní Janu Novotnou z Hnutí za aktivní mateřství (H.A.M.). Měli jsme spolu několik telefonických rozhovorů, při kterých mě uklidnila, že nejen já mám negativní zkušenosti z porodnice. Podali jsme inzerát, ve kterém jsme hledali porodní asistentku pro porod doma. Paní J. Novotná nám poslala informace o přirozených porodech a dala nám telefonní číslo na porodní asistentku Z. Štromerovou. S paní Z. Štromerovou jsme se posléze spojili. Nadiktovala nám, co si máme připravit pro porod doma a slíbila, že k mému porodu přijede, jestliže se nikdo neozve na náš inzerát. Ozvala se jen jedna porodní asistentka z Kladna, která nám vyhrožovala, že nám stejně po porodu doma sociálka miminko sebere.

V den, kdy jsme ráno mému synovi přáli k druhým narozeninám, jsem tiše prohodila ke svému muži: " Myslím, že už je to tady." Moje pětiletá dcera, která slyší skoro všechno, a co ne, to si domyslí, věštecky pronesla: " Dneska se mamince narodí miminko."

Odložili jsme oslavu na později a přenesli si všechny věci, které byly k porodu třeba, na jedno místo, aby byly po ruce. Děti si šly hrát před dům, muž dodělával oběd a já žehlila. Při kontrakcích jsem se opřela lokty o žehlící prkno a v předklonu jsem se prodýchávala.

Po společném obědě jsme dali syna spát, dcera odešla ke kamarádce a my jsme si s mužem povídali. Uvolňovala jsem se tím, že jsem v dřepu nebo v kleku dala ruce mezi kolena a opřela je o zem nebo jsem se v předklonu zapřela rukama o zeď.

Bylo celkem zábavné pozorovat mého muže, jak se zamotával do kabelu od telefonu, když volal porodní asistentku. A byla úleva slyšet, že už jede k nám. Mezitím se náš syn probudil a dcera se vrátila domů. Muž zavolal naší sousedce, která si pro děti přišla a odvedla je na zmrzlinu.

Sotva odešly, připravili jsme na zem igelit a na něj vyvařené prostěradlo. Rodila jsem v dřepu, opřená o ruku mého muže, jednou rukou jsem se ho držela za rameno a druhou se opírala o zem. Udělali jsme jakýsi spletenec, kdy on klečel vedle mě a pozoroval mě, Když byla hlavička venku, vzepřela jsem se v předklonu oběma rukama i nohama o zem, a on zachytil dítě. Když podvázal a odstřihl pupeční šňůru, náš syn si poprvé z plna hrdla zakřičel. Zatímco jsem odpočívala, můj muž malého zvážil na kuchyňské váze a umyl, společně jsme ho změřili a když poklízel prostěradlo a ukládal do mísy placentu (později ji porodní asistentka zkontrolovala, jestli je celá), já jsem synka oblékala.

Půl hodiny po porodu jsem malého poprvé přikládala k prsu a hned poté se seznámil se svou sestřičkou a bráškou.

Když přijela porodní asistentka s paní J. Novotnou, prohlédla nejprve malého a pak mě. Oznámila mi, že jsem se trochu natrhla a že mě bude muset zašít. Protože nám v nemocnici říkali, že nástřihem anulují riziko natržení, vyděsila jsem se, bůhví jaká, že to je komplikace. Rána se mi ale zahojila perfektně a také méně bolela, ve srovnání s minulými nástřihy.

Po kontrole placenty jsme se všichni sesedli a asi tři hodiny si povídali. Bylo to báječné, ale ještě lepší bylo, když jsem zavolala našim, že mají dalšího vnuka. Bylo příjemné s nimi mluvit a slyšet, že je ani moc neudivovalo, že nejsem v porodnici, ale doma.

Druhý den jsme zavolali naší dětské lékařce, paní Z. Jirmanové, která ochotně přijela. Byla velice milá, poblahopřála nám, prohlédla a zvážila si našeho chlapečka a udělala záznam o jeho narození. Odpoledne k nám přijely paní matrikářky, aby s námi vyplnili formuláře potřebné pro vystavení rodného listu. I ony byly velmi milé a vstřícné.

Třetí den po porodu můj muž jel s Lukáškem na kontrolu do porodnice. Muž tam jel sám, abych se prý nenervovala a nepřišla o mléko. Pan primář mu hned na uvítanou řekl, že jsme kaskadéři ( podle mého je spíš kaskadér každá žena, která rodí vleže s nohama ve třmenech ) a že si Lukáše vezme na vyšetření. Milan měl čekat v hale, protože vyšetřovna je prý ve sterilním prostředí. Chvíli se spolu handrkovali, protože muž trval na tom, že půjde s nimi. Pak prohlásil: "Když nemůžu s vámi, tak nashledanou a já jdu s klukem jinam." A najednou pan primář otočil. Muž stál u okna a malého v té prosklené místnosti vyšetřovali tak, aby viděl všechno, co s ním dělají. Když se dozvěděl, že jsme byli už druhý den po porodu venku, začal křičet. Ani si nedal vysvětlit, že nám to doporučila dětská doktorka.

Pak se Lukášek počůral a pan primář si řekl za plenku 16 Kč. Muž mu dal dvacet korun a řekl, že je to dobré. Dostal předpis na kapky, protože se panu primáři zdálo, že má Lukáš afty (bylo to jen sražené mléko v pusince) a v lékárnách se strašně divili, protože tyhle kapky už nejsou rok v prodeji. Protože malému trochu slzelo oko, dostali jsme od paní doktorky Z. Jirmanové kapky a mast. Pan primář řekl, že to oko je ošklivé a že je to z těch našich experimentů. Tak mu muž připomněl, jak vypadal náš první syn Martin, když ho propustili z nemocnice. Měl zalepené oči ospalky, protože kapky nezabíraly a po dvou měsících léčení jsme jeli na proplachování kanálků. Na to pan primář prohlásil, že mě a Lukáše stejně do šesti neděl uvidí, protože nás přivezou do nemocnice v akutním stavu. Když ho muž požádal o potvrzení pro sociálku, že byl se mnou doma, aby dostal peníze, tak na něj začal křičet, že tak drzého člověka ještě neviděl, ať muž okamžitě zmizí a ať nepočítá s tím, že mu to v nemocnici někdo vystaví, když jsem rodila doma, a audience skončila.

Rozhodnutí pana primáře jsem konzultovala s naší dětskou lékařkou a ta mi řekla, že malý afty nemá, ať ty kapičky nesháníme a do očí, že mu mám dávat jak kapky, tak i mast. Lukášek měl oko do týdne v pořádku.

Chtěla bych touto cestou poděkovat paní doktorce Z Jirmanové, paní J.Novotné z Hnutí za aktivní mateřství (H.A.M.) a porodní asistence Z.Štromerové, že s námi byly ve stálém telefonickém spojení a že nám byly ochotny podat pomocnou ruku, kdykoliv jsme ji potřebovali.

Narození mého třetího dítěte byl nejkrásnější den v mém životě. Nebyla jsem jen číslo, ta další na řadě, nikdo mi neříkal poznámky typu: no, to jste si teda vybrala chvíli, nebo tady rozhoduji já, tak mi do toho nemluvte; ženská musí vydržet všechno. Dítě mi nikdo po porodu nesebral.

Tím nechci říct, že v našem státě jsou všichni lékaři a porodní asistentky špatní - určitě jsou tu tací, kteří se chovají k rodičkám ( nikoli pacientkám ) s úctou a respektem a ne jako k tupému tvorovi, který není schopen samostatně myslet. Chci jen říct, že každá žena si zaslouží, aby s ní bylo zacházeno ohleduplně a vlídně, a to nejen doma, ale i v porodnici, protože ona přivedla na svět to nejcennější, nový život.