Tak už to tu máme zase. Krásný čas Vánoc, kdy mají lidé k sobě tak blízko, kdy si odpouští a všichni si otvírají svá srdce.
Čas rozzářených dětských očí, čas radosti z toho, že můžeme někoho obdarovat. Čas rozsvícených ozdobených stromečků, sníh a mráz, cinkot rolniček - když ne ve skutečnosti, tak určitě v podvědomí každého z nás.
Jako malá holka jsem Vánoce milovala. Pro tu jejich atmosféru a kouzlo. Bylo to nejhezčí a nejmilejší období v roce. Dodnes si pamatuji na ten náš každoročně opakovaný štědrodenní rituál. Ráno jsme ozdobili stromeček a potom celá rodina, tedy já, mladší bráška a rodiče, jsme vyrazili na návštěvy za prarodiči. U obou na nás čekal rozsvícený smrček - ještě s pravými voskovými svíčkami - a pod ním dárečky, protože Ježíšek k babičkám a dědečkům chodil prý už ráno. Poseděli jsme si, popovídali, byla to taková ta krásně napjatá atmosféra, kdy jsem si vychutnávala každičký okamžik návštěvy, ale na druhou stranu jsem se nemohla už vůbec dočkat, kdy konečně pojedeme domů k tomu "našemu" stromečku. U druhé babičky jsme navíc ještě nafasovali kompletní štědrovečerní menu, protože nikdo v naší rodině neuměl tak dobrou rybí polívku a salát jako babi, a také nikdo neuměl vykuchat a upravit kapra, jako děda. Domů jsme už přijížděli za šera a ten nádherný štědrý večer v mých dětských očích mohl začít.
Potom, to už jsem byla větší, se najednou začalo dít něco moc divného. Maminka byla pořád podivně ustaraná, zamlklá, smutná. Když si mě potom začala brát na "důležité" rozhovory, protože už jsem "velká" a "rozumná" (bylo mi 12 let), pochopila jsem. Rodiče se rozváděli, táta se stěhoval pryč. Iluze rodiny a bezpečného zázemí se rozplynula. Copak přes rok to tolik nevadilo, táta byl dřív díky svému pracovnímu vytížení stejně pořád pryč, takže nám to ani nepřišlo. Ale dodnes si pamatuji na ten strach a napětí, které mě přepadlo vždy s přicházejícími vánocemi - přijde letos táta na štědrý den k nám, nebo budeme sami? Strašně moc jsem potřebovala alespoň iluzi, že je vše v pořádku, že mám aspoň ten jeden den v roce "normální" rodinu. Táta naštěstí nikdy nezklamal a přišel, aspoň na večeři a na stromeček, ale tu dětskou iluzi mi nevzal.
Dnes už jsem dávno velká. Ale tu zvláštní magii Vánoc vyznávám pořád. Možná tím víc se snažím, aby moje děti měly vždy Vánoce co nejkrásnější. Adventní výzdoba, cukroví, světla v oknech, dárečky - třeba i úplně malé pitomosti. Ale hlavně - ten pocit, že mají zázemí, že žijí v bezpečí, že je má někdo rád a nikdy je neopustí. Spousta z nás určitě nežije v ideálních vztazích, řešíme spoustu problémů, každodenní starosti. Zkusme se alespoň teď, v té nádherné vánoční době, zastavit, zamyslet a pokusit se otevřít svá srdce. Přestaňme být na sebe zlí a rozdávejme lásku a štěstí. A našim dětem, těm bezbranným a citlivým stvořením, neberme iluze...
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.