Vánoce (povídka)

"Kde máme prcka?" zeptáš se a já odpovím, že čekal na tebe, ale pak usnul. Půjdeš se na něj podívat a budeš se divit, jak zase vyrostl.

"Podívej se na ty nožky, to už je chlap!" řekneš a já se usměji. Přitulíme se k sobě a já ucítím tvůj after shave, tak důvěrně známý. Připomene mi naše začátky před sedmi lety. Vzpomínáš? To jsme byli ještě blázni, dnes už jsme velcí. Ruku v ruce půjdeme zpátky do pokoje. Donesu ti večeři a sednu si vedle tebe. Zeptám se, jak ses měl a ty řekneš, že bez nás to nestálo za nic. Chvíli si budeme povídat a pak půjdeme spát. Nebudeme se milovat, protože budeš unavený, ale lehneme si těsně k sobě a propleteme se navzájem jako dvě chobotnice. Já budu šťastná, že jsi přijel a po dlouhé době usnu klidně. Ráno nás vzbudí lechtání na patách a radostný výkřik: "Táto!" Chvíli si všichni tři jen tak poležíme, já pak vstanu a donesu vám snídani do postele.

"Hurá, kakao!" zakřičíte jednohlasně a já se budu smát, že jste oba ještě malí kluci. Po snídani vás vyženu z postele a pojedeme na hory. Budeme se jen tak procházet a možná doneseme zvířátkům krmení, ať taky vědí, že jsou Vánoce. Když se vrátíme, zajdeme ještě do města a koupíme kapra. Doma ho budeme ve vaně pozorovat, další den ho pustíme do rybníka a darujeme mu život. Pak nazdobíme stromeček a já připravím večeři. Kolem páté usedneme ke slavnostně prostřenému stolu, zapálíme svíčky a popřejeme si dobrou chuť. Po večeři nás pošleš do ložnice a dáš pod stromeček dárky. Když uslyšíme zvonění, nedočkavě vběhneme do pokoje. Budeme překvapení, jak se k nám Ježíšek dostal a ještě se rychle vrhneme k oknu. Zahlédneme už jen mizející světýlko v dálce. Dáme se do rozbalování a jeden přes druhého budeme volat, že právě to jsme si přáli. Potom si pustíme pohádku a všichni tři se k sobě přitiskneme. Podíváme se na sebe a všechno si povíme očima. A když v pokoji pozdě večer už zůstaneme jen my dva, něžně se pomilujeme a to bude ten nejkrásnější dárek. Usnu ti v náručí a ty do tmy zašeptáš: "Lásko..."

Tak na tebe myslím, když teď prostírám stůl. Za pár hodin budeš doma a mé představy se stanou skutečností. Pustím si koledy a zapálím svíčku. Letmý pohled na hodinky. Už bys tady mohl být. Vedle v pokoji si hraje náš syn a co chvíli se chodí ptát, kdy přijedeš. Celý byt dýchá vánoční atmosférou a k dokonalosti scházíš už jenom ty. Mé přemítání přeruší zvonění telefonu. Zvedám sluchátko a slyším tvůj hlas. Konečně!

" Kdy přijedeš?" vyhrknu místo pozdravu. "Už na tebe čekáme."

"Víš, právě proto volám, já... nepřijedu," slyším tě a nemohu uvěřit.

"Ale proč, co se stalo?" nerozumím tomu. Snad něco s autem.

"Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale…"

Slyším nejistotu z tvého hlasu a mám dojem, že se někam propadám.

"Není to tvá vina, já...někoho jsem potkal..., víš…krucinál, je to tak těžké. Evo, nechci vám ublížit, ale nemůžu jinak."

Poslouchám a slova se rozplývají jako mlha.Tisíce myšlenek mi najednou proletí hlavou. Doufám, že se mi to jen zdá. Ráno se probudím a najdu tě vedle sebe. Ale není to sen. Cítím, jak mi po tváři stékají horké slzy.

"Měls mi to říct. Dřív."

"Prosím, odpusť...," ozývá se v telefonu, ale to už nejsi ty.

V duchu si promítám události posledních měsíců. Výlet na horách, tvé narozeniny i tvoji častou nepřítomnost. Měla jsem si toho všimnout? Měla jsem ve tvém "Miluji Tě" slyšet zvláštní, cizí nádech? Měla jsem z tvých horkých polibků poznat stopy jiné, "té druhé"?

Stále ještě držím sluchátko. Jako zmámená.

"Mami, to je táta? Nakreslil jsem mu slona," vidím našeho syna radostně přibíhat. Tázavě se na mě dívají dětské oči a natažená ručka s obrázkem poklesne. Pokládám dávno hluchý telefon, beru si obrázek a slyším se, jak říkám: "Ukaž, ten je ale krásný..."