Je-li klasická deprese nedostatkem vitality, perfektně skrytá deprese je nedostatkem sebepřijetí.
Člověk v klinické depresi se necítí být „sám sebou“. Lidé, kteří ho mají rádi, si uvědomují, že se s ním něco děje, že něco není v pořádku. Dělají si starosti. Ptají se: „Jsi v pořádku? Co se to s tebou děje?“
Při pohledu na pacienta, který se vzpamatovává z klinické deprese, mám někdy pocit, jako by přede mnou stál jiný člověk než ten, který původně vstoupil do dveří. Oči mu jiskří, směje se svým vtipům. Všímá si předmětů kolem sebe, kterých si až dosud nevšiml, protože byl příliš zaměstnán svým vnitřním chaosem. Jako by vystoupil z tmavé jeskyně a začínal si zvykat na světlo.
Prožíváte-li perfektně skrytou depresi, vaši milovaní možná s obavami sledují vaše usilování a bolest. Život s PSD je někdy velmi osamělý. Jste odborník na utajení, a proto není pravděpodobné, že vám někdo řekne: „Poslyš, jsi v pořádku? Vypadáš, že nejsi ve své kůži.“ Pokud nechcete, aby si toho někdo všimnul. Pokud nejste konečně připraveni mluvit o tom, jací jste ve skutečnosti.
Deprese člověka skrývajícího svůj stav vyjde najevo teprve tehdy, když postižený člověk svou bolest rozezná a odhodlá se, že se z ní vyléčí. Pustíte-li se do velmi nesnadné práce a začnete-li se učit, jak vyjádřit své opravdové a bolestné emoce, nebo pokud někomu dovolíte vstoupit do svého skutečného světa, změníte se. Sleduji-li člověka, který se vynořuje ze své perfektně skryté deprese, mívám také pocit, že se seznamuji s někým novým – ale je to jiné než v případě klinické deprese. Slýchám o dlouho potlačovaných pocitech, které se nyní dostávají na povrch. Vídám slzy úlevy. Dozvídám se o hněvu, na který konečně někdo bere ohled. Úžasná změna, kterou sleduji, vyrůstá ze svobodného vyjádření a prohlubujícího se soucitu k vlastní osobě. To je teď vaše cesta. Z Tonyho příběhu vysvítá, jak tato důležitá práce může ovlivnit váš život.
Tony se narodil do bohaté virginské rodiny. Byl zadákem a úspěšným střelcem středoškolského fotbalového týmu – nejlepší hráč ze školy. Matka ho nutila hrát na housle, i když Tony housle nesnášel. Ale musel vynikat ve všem, do čeho se pustil, a nakonec odehrál absolventský koncert. Vzpomínal na to: „Matka vyprávěla přátelům, jak jsem ve všem skvělý – že jsem úspěšný syn. Nemohl jsem jí to vymluvit.“ V posledních vteřinách finálového fotbalového utkání poslal Tony spoluhráči přihrávku, která byla podle jeho mínění správně načasovaná. Spoluhráč ji ale nechytil. Otec mu po utkání řekl jenom: „Jedeme domů.“ Tony se nedočkal ani slova útěchy.
Po celý svůj dospělý život žil Tony tak, aby uspokojil očekávání druhých. Postupem času začal potají zuřit, že musí vždycky udělat „správnou“ věc. Místo aby připustil, že žije ve vězení, které si sám vytvořil, začal dávat průchod svému hněvu. Měl mimomanželské vztahy. Jakmile to jeho žena zjistila, začal mít Tony sebevražedné sklony a byl hospitalizován. Pokračoval v ambulantní léčbě a postupně začalo být zřejmé, že žil ve vězení svého perfekcionismu.
Při svých terapeutických sezeních trval na přesně dohodnutém čase, a jakmile terapeut přetáhl třeba jen o minutu, Tony se okamžitě zvedl. Jednou diskutovali o možnosti alternativní léčby úzkosti a traumatu, ale Tony to odmítl se slovy, že si není jistý, zda by udělal všechno správně. Tony se s nadšením věnoval svým dětem a děti ho měly rády kvůli jeho pohodovému vystupování. Styděl se ale za své chyby, jichž se dopustil, a nevěděl, jak své pocity vyjádřit.
Jednoho dne se svěřil: „Nedávno jsem v duchu viděl sám sebe v době, kdy mi byly čtyři roky. Pocítil jsem silnou touhu, aby to dítě navždy zůstalo dítětem, protože tehdy se ten chlapec ještě mohl považovat za úspěšného. Chtěl jsem mu říci: ‚Jednou uděláš tolik velkých chyb, kamaráde. Zůstaň radši čtyřletým klukem.‘“
Tony postupně přestal naslouchat svému nesmlouvavému vnitřnímu kritikovi. Navázal vztah se svými pocity, jimž se vždycky raději vyhýbal. Naučil se, že jeho bytí je důležité. Pomalu si osvojoval slova označující pocity a už věděl, jak je důležité je používat. A nakonec přestal sledovat hodiny a dovolil, aby schůzka s terapeutem skončila přirozeněji.
U perfektně skryté deprese je všeobecným cílem léčby propojit člověka s jeho vnitřním světem – se světem jeho neměnných přesvědčení a skrytých emocí. Nejprve musíte rozpoznat problematičnost skrývající se v deseti hlavních znacích perfektně skryté deprese, potom se musíte odhodlat ke změně. Možná to zní jednoduše, ale jednoduché to není. Strach ze změny je někdy ochromující a své odhodlání budete muset znovu a znovu obnovovat. Je-li klasická deprese nedostatkem vitality, perfektně skrytá deprese je nedostatkem sebepřijetí. Sebepřijetí je proti jedem proti PSD, protože díky němu se naučíte soucitně a s pochopením přijímat různé aspekty toho, kým jste – od svých silných stránek a schopností až ke svým nejistotám a zranitelným místům, od své hrdosti a úspěchů až po své výčitky svědomí a lítost.
Podle knihy Perfektně skrytá deprese, kterou vydal Portál a kterou koupíte zde.
Margaret Robinson Rutheford, Ph.D., je klinická psycholožka. Pracuje s lidmi s depresí a vztahovými problémy. Publikuje blog a podcasty s tematikou perfektně skryté deprese, a na svém sledovaném facebookovém profilu sdílí prezentace a nabízí konzultace.
Skok