Trest za vysvědčení?

Opravdu upřímně se každé pololetí bojím chvíle, kdy se rozdává vysvědčení. Už si sice moc nepamatuji, co jsem prožíval sám, když jsem v páté třídě nesl domů poprvé dvě trojky na vysvědčení, nebo když jsem později dostal čtyřku z matematiky, ale určitě to nebylo nic příjemného. A to mi rodiče ani nevyhrožovali, ani jsem nebyl nijak potrestán a prázdniny jsem strávil úplně stejně jako bych měl samé jedničky. O to víc soucítím se všemi dětmi, které se tak strachují přinést vysvědčení, že radši nejdou domů, že se dokonce pokoušejí o sebevraždu.

Vysvědčení není rozsudek!

Vysvědčení není rozsudek nad dítětem, ale informace o tom, jak se mu podařilo zvládnout požadavky školy, jak se učitelům podařilo naučit je látce a jak se rodičům podařilo vytvořit mu podmínky k práci.

Dospělí mají nedobrý způsob uvažování, když výsledky ve škole připisují téměř výlučně dítěti. Jakmile jde o učení a školní známky, pokládají všichni dítě za dospělé, za svéprávné. Zatímco jinak nemůže ovlivnit skoro ani takovou banalitu, jakou si vezme mikinu, či ponožky do školy, za známky má úplnou zodpovědnost.

Zodpovědnost nenese jen dítě!

Je určitě nepochybné, že s věkem roste zodpovědnost dítěte za vlastní život. Ve věku střední školy už u studenta více méně očekáváme, že jde o dospělého člověka, který vzal svůj život plně do svých rukou. U malých dětí však školní výsledky téměř úplně odrážejí péči dospělých. Na tomto názoru nic nemění ani to, že mezi dětmi jsou obrovské rozdíly ve zralosti, inteligenci, v osobnostních předpokladech.

A tak až se jako učitelé rozhodnete, že dáte žákovi základní školy na vysvědčení špatnou známku a jako rodiče ho budete za tuto špatnou známku trestat, udělejte si alespoň v duchu tři hromádky. Na jednu dejte kousek pětky, která patří dítěti, druhý kousek bude patřit rodičům a určitě zbude kousek i pro učitele. Podobně rodiče by mohli dát jednu ránu páskem dítěti, druhou sobě a někdy by určitě jedna patřila i škole nebo dokonce školství.

Stejnou věc zkusím vyjádřit ještě jinak. Když chválíte za dobré výsledky, stůjte sami skromně a zrale stranou a připisujte úspěch samotnému dítěti. Ty ses snažil, ty jsi dobře pracoval, ty zasloužíš ocenění. Přitom je evidentní, že za úspěch může celý "realizační tým". Když se ale úspěch nedostaví, pak přemýšlejte všichni, proč tomu tak je. Zejména u začínajícího školáka se u horší známky zamyslete spolu s paní učitelkou, proč se vám nepovedlo, aby dítě dosáhlo lepších výsledků. Nevybavuji si, že bych se u klientů ze základní školy setkal s případem, kdy bych vinu za selhání mohl připsat výlučně dítěti.

Jestliže je pár dní do klasifikační konference, co pomohou výhružky: jestli dostaneš čtyřku, tak mi nechoď na oči. V takové chvíli snad ještě stojí za to zmobilizovat síly a pokusit se opravit, co opravit jde. Nezapomínejte, že čekání na nepříjemnou událost vyčerpává dítě víc než samotný trest. Ten přichází jako úleva. Jakmile je vysvědčení napsané, co na něm změní výprask, výčitky nebo dalekosáhlé zákazy?

Když se při čtení vysvědčení rozčílíte a nezbyde vám energie na nový školní rok, vyjde vaše výchovné působení zase vniveč. O vysvědčení je žádoucí starat se s plným nasazením hned od 1. září nepřetržitě do 31. ledna a pak zase znovu od prvního února do konce školního roku.

Jak pomoci

Jaké známky vlastně od dítěte očekáváte? Co budete pokládat za zlepšení, co za úspěch? Co pro takové výsledky můžete udělat vy? Budete se zajímat o školní záležitosti, o úkoly, nabídnete pomocnou ruku, vyzkoušíte nebo alespoň vyposlechnete naučenou látku, nebudete se vztekat, když se od dítěte dovíte, že jedna a jedna jsou tři, výsledky budete průběžně konzultovat s paní učitelkou...

Co může udělat škola? Bude pravidelně informovat rodiče a nebude předpokládat jejich vševědoucnost, dohlédne na to, aby si dítě zapsalo úkoly, aby porozumělo látce, i když je trochu pomalejší, bude dítě povzbuzovat a nebude mu nadávat do hlupáků... Jestliže učitel ucítí, že známky jsou výrazně v nesouladu s očekáváním rodičů, že rodiče doma za špatné známky dítě bijí, musí sebrat odvahu a jednat i s rodiči. Je alibistické dát dítěti "spravedlivě" špatné známky a umýt si ruce.

Co od dítěte očekáváte?

Buďte realisté a ani ve chvíli největšího rozčilení neříkejte "žádná televize, žádní kamarádi a budeš učit a učit", nevymáhejte nerealistické sliby. Každé výchovné opatření je větší zátěž pro rodiče než pro dítě. Vy musíte připomenout, naléhat, zvýšit hlas, stále chodit s rozvrhem v hlavě... Jakmile se rozhodnete, že váš potomek je už dostatečně velký a musí se o své učení postarat sám, nezbyde vám nic jiného než se za pár měsíců rozčílit při vysvědčení. Věta "Vždyť jsme mu stokrát říkali, že se musí snažit, že musí ve škole dávat pozor" vyjadřuje vychovatelskou slabost dospělých. Připomenout se dá dvakrát, třikrát, pokud nepřijde výsledek, je žádoucí zvolit účinnější prostředek.

Můžete si položit otázku, jestli při takovém rozdělování úkolů ještě nějaká práce zbude pro dítě. Buďte bez obav. Vy to vymyslíte, spolu se školou vytvoříte podmínky, ale na dítěti je, aby všechno uskutečnilo.

Než přinese dítě vysvědčení,

nechte si projít hlavou, jak budete reagovat na pěkné známky, na trochu horší zprávu a na velmi špatné výsledky. Zvažte, jaké výsledky očekáváte a co svým případným zákrokem budete sledovat. Možná si těmito pěti minutami ušetříte pokažené dny a přitom výchovný efekt bude úplně stejný nebo ještě větší.

Ani v nejmenším netvrdím, že dítěti nemáme dát najevo, že se málo snažilo, že pracovalo pod své možnosti, že učení věnovalo velmi málo času. Nemyslím si, že po nezdaru ve škole nemáme hledat cesty, jak v příštím roce docílit lepší výsledky. Rozhodně však varuji před použitím vyhrožování, strašení, zesměšňování či výprasku. Když budete nad vysvědčením svého potomka hodně naštvaní, opakujte si, jak je dobře, že je zdravý a chutná mu jíst.