Poznejte cestu nevidomého Vládi, který se i přes svůj handicap postupně téměř obešel bez asistenta pedagoga a naučil se Braillovo písmo.
Jak v jeho případě probíhalo začlenění do kolektivu a vzdělávání vůbec?
Vláďa je dvacetičtyřletý komunikativní mladý muž z Havlíčkobrodska se zájmem o lidská práva. Po narození se u něj projevily potíže se zrakem. Onemocněl šedým zákalem, ke kterému měl dědičné dispozice. Šedý zákal se postupně zhoršil na zelený. Sice prošel experimentální léčbou a zrak se mu až do 9 let zlepšoval, ale pak se mu vidění začalo postupně zhoršovat. Teď vidí světlo, tmu, obrysy a stíny velkých předmětů a kontrastní barvy na prudším světle. I přes svůj handicap prošel hlavním vzdělávacím proudem, na střední škole dokonce téměř bez podpory asistenta pedagoga.
O svém vzdělávání říká, že bylo hodně o štěstí na lidi, kteří měli otevřenou mysl a nebrali jeho zrak jako něco nepřekonatelného, ale naopak jako něco, co by je mohlo v jejich práci posunout dál, a proto se snažili vždy udělat maximum. Zeptali jsme se ho na pár otázek.
Byla to běžná školka. Nastoupil jsem do ní ve 3 letech. Původně jsem měl chodit do školky tady ve vesnici, ale nakonec se rodiče rozhodli, že budu dojíždět autobusem do vedlejší vesnice, kde s mým nástupem neměli problém. V naší vesnici s tím problém měli, to byla 90. léta, měli předsudky, nebyli tomu naklonění. Nakonec jsem ve vedlejší vesnici chodil i nějakou dobu na základní školu. Se svými vrstevníky jsem vždycky vycházel. K tomu se váže historka, kterou znám z vyprávění. Když přijeli ze speciálně pedagogického centra, snažili se najít nějakého kluka, jak sedí v koutku a nic nedělá. Našli mě ale mezi ostatními dětmi, jak si hraji. To je v pozitivním smyslu vyvedlo z míry.
Já si to už nepamatuji, ale myslím, že jsem dělal to, co všichni ostatní. Když se třeba kreslilo, jedna z učitelek se mi snažila nějak poradit, ale jinak jsem žádné výhody neměl.
Kamarády jsem měl, byl jsem s nimi čtyři roky a vycházeli jsme dobře, neměli jsme problémy. Se stejnou třídou jako v mateřské jsem byl potom i ve škole na prvním stupni, než jsem odešel na speciální školu.
Šel jsem do školy v sedmi letech, důvody odkladu už přesně nevím. Měl jsem asistentku pedagoga hned od první třídy a velkou podporu od speciálně pedagogického centra, dostával jsem pořád spoustu materiálů. Rodiče mi vyprávěli, že prý jedna z podmínek, aby mě vzali na tuto školu, byla, abych se naučil psát Braillovým písmem. Dostali jsme mladou učitelku, která zrovna dokončila studium na pedagogické fakultě, takže to byla její první zkušenost. Ta s námi zůstala až do čtvrté třídy, učitelé se tam nestřídali, takže tam byla jediná.
Byl jsem do svých jedenácti letech poměrně dost nesamostatný. Nechodil jsem s bílou holí a nebyl ani kdo by mě to naučil. Takže jsem byl hodně závislý na rodičích a asistentce. Neuměl jsem si ani pořádně zapnout bundu nebo zavázat tkaničky, byl jsem zvyklý, že to někdo dělal za mě. Bral jsem to tak, že to za mě všichni udělají, proč bych se to měl učit?
Dojížděl jsem do speciálně pedagogického centra už před tím, než jsem nastoupil do první třídy, už v mateřské škole. Chodíval jsem tam na procvičování zraku a pak se k tomu od 6 let přidalo i učení Braillova písma a čtení na televizní lupě. Takže jsem ještě před nástupem do první třídy musel umět abecedu a Brailla. Na prvním stupni to byla jediná možnost, jak získat informace. Teď se ale s Braillovým písmem vůbec nepotkávám, maximálně tak na lécích.
Asistentka ho uměla, ta se ho taky musela naučit. Učil jsem se ale i běžné písmo. Měl jsem takové reliéfy, abych si mohl osahat, jak to písmenko vypadá, a pak jsem ho zkoušel psát nebo číst. Nejdřív jsem se vlastně učil psát pod lupou. Osahal jsem si nejprve, jak písmenko reliéfně vypadá, pak jsem ho četl a psal na lupě, až pak ho postupem času zmenšoval.
To už jsem zapomněl, psaní nepoužívám, umím se už jen podepsat. Každý můj podpis je zcela originální a neudělám dvakrát stejný. Když jsem někde, kde mají písmo nějak hmatatelné, zkouším po něm přejíždět a uvažovat, co tam může být napsané. Snažím se procvičovat, aby mi to úplně nevypadlo.
Všechno dělám na notebooku, úplně všechno. Pokud potřebuji něco napsat, napíšu to na něm, vytisknu a podepíšu.
Rodiče nechtěli, abych na nich byl tak závislý. Přáli si, abych dosáhl nějaké samostatnosti. Abych se naučil chodit s holí a podobně. Při komunikaci se školou zjistili, že bych měl jít na speciální školu, že už pro mě nemůžou udělat víc. Z těchto důvodů jsem se dostal na speciální školu do Prahy. Tam jsem byl tři nebo čtyři roky. Pátý ročník se mi rozdělil na dva roky. Byla tam spousta žáků s různě kombinovaným postižením. Tam jsem od ostatních pochytil a osvojil si spoustu zlozvyků jako skřípání zuby, houpání, kývání se a další různé pazvuky, protože jsem se tam neměl pořádně s kým bavit. Nudil jsem se, neměl jsem si s kým povídat a neměl jsem co dělat. Problémem je, že spousta dětí se zrakovým postižením si vybere integraci, a tak se musí zaplnit kapacita vzdělávací instituce dětmi s kombinovaným postižením zraku.
Určitou samostatnost. Chodil jsem s holí a učil jsem se pohybovat po Praze, spoustu věcí jsem už dokázal udělat sám. Hlavně mi to dalo sebevědomí, že se o sebe dokážu postarat a nepotřebuju někoho, kdo by se mnou dělal domácí úkoly.
Ne, šel jsem do školy ve městě kousek od domova, která je známá tím, že se snaží prosazovat společné vzdělávání. Je tam více žáků s handicapem, kteří jsou začleněni do tříd.
Měl jsem asistentku. Jinak vlastně nic. A tady vlastně začíná můj přerod. V té době už jsem si věřil a měl jsem asistentku s otevřeným přístupem. Postupem času mi dávala prostor, abych komunikoval se spolužáky, třeba s nimi při hodinách seděl v lavici. Později mi už jen připravovala materiály, které by se mi mohly hodit, třeba tištěné Mendělejevovy tabulky prvků. Snažila se mi kreativním způsobem zprostředkovat učení. Zároveň už jsem měl možnost komunikovat nejen se spolužáky, ale i s učiteli, takže jsem se domlouval přímo s nimi.
Ta první mě hodně opečovávala. Když jsem byl starší, chtěla mě třeba naučit zavázat si tkaničky, ale ani já, ani ona jsme neměli dostatek trpělivosti. Byla to taková hodná tetička. Ta druhá byla kreativní, snažila se mi zprostředkovat materiály a zároveň mi dávala prostor, abych komunikoval s učiteli, spolužáky a lidmi z vedlejší školy. Motivovala a povzbuzovala. Když se mi něco nepovedlo, vedla mě ke zlepšování. Dodávala mi sebevědomí a zároveň sebejistotu, že nejsem ve světě a ve vzdělávání úplně ztracený.
Fungovala. Dodnes si s nimi občas napíšu, jsme v kontaktu.
Měli jsme skvělou zeměpisářku. Uvědomovala si, že tam jsem a snažila se najít nějakou společnou komunikační vlnu. Když jsem měl být například zkoušen ze slepé mapy pohoří v Česku, ukázala mi je na mapě, která byla hmatatelná a byly tam obrysy.
Myslím si, že je to hodně individuální, protože jediný, kdo dokáže říct, co ten dotyčný potřebuje, je on sám. Ono se taky může stát, že začne trochu švindlovat a vymýšlet si, že něco nezvládne. Na druhém stupni by primárně učitel měl přijít přímo za ním a zeptat se ho, jakou formou chce třeba dostávat testy, jestli na flash disku nebo e-mailem, nějakým způsobem prostě vést dialog s žákem. Učitel by si s ním ze začátku měl sednout a nastavit si s ním nějaké hranice. Musí si ujasnit, jaké požadavky na žáka má, a žák musí vědět, jakým způsobem chce učivo podávat, aby byl schopen se ho naučit. Co se týče prvního stupně, tam by ještě měla hrát výraznější roli asistentka pedagoga, která vyhodnotí, co je relevantní.
Ve své podstatě to není nic neobvyklého. Zapojit ho do třídní práce. I on zvládne třeba zalít kytku nebo udělat seminární práci ve dvojici. Zkrátka ho neodlišovat.
Vytipoval jsem si pět škol, kde ale všude chtěli asistentku pedagoga. Já jsem byl v té době už docela sebevědomý. Kamkoliv jsem přišel, bavili se jen s rodiči. To mě strašně štvalo, protože byla řeč o mojí budoucnosti, ne mých rodičů. Až potom jsem přišel na poslední školu, kde pan ředitel rodiče a zaměstnankyni speciálního pedagogického centra, která tam s námi chodila, úplně vyblokoval. Bavil se se mnou o tom, jak bych si to představoval, co chci. A v tu chvíli jsem se rozhodl, že i kdyby se stalo cokoliv, tak tam prostě chci jít. Zaujalo mě, že mě nepřehlížel a respektoval mé potřeby.
Pořád jsem nad tím přemýšlel a potom jsem mu řekl, že by bylo nejlepší, kdybych asistentku pedagoga neměl. To už se začali ozývat rodiče a paní ze speciálně pedagogického centra, že to nejde, že ji potřebuju. Ředitel se mě ale zastal. Nakonec jsme se domluvili, že tam bude jen na matematiku. Do té doby jsem dělal matematiku přes notebook, takže to trvalo strašně dlouho.
Matematiku jsem psal na Pichtově psacím stroji. Asistentka dříve pracovala u jednoho nevidomého kluka na základní škole, takže už měla představu o Braillově písmu. Když jsem napsal něco na tom stroji, nějaký test nebo cvičení z matematiky, ona to přepsala, aby to mohla přečíst paní učitelka.
Lupa - zrakově handicapovaní mohou používat různé lupy řádkové, ruční, příložné, osvětlovací, lupy se stojany. Bývají vyrobeny ze speciálních zpevněných umělých hmot, které nemají téměř žádné zkreslení. [1]
Braillovo písmo - Braillovu abecedu používají zrakově handicapovaní pro čtení a psaní. Psaní je možné díky technickému vybavení, jako je Pichtův psací stroj. Braillova abeceda je tvořena kombinací šesti bodů (dva dvoubodové sloupce vedle sebe), při nichž se vypouští jeden až pět bodů a definuje konkrétní písmeno. [2]
Určitě sociální. V té době jsem nastoupil na internát, kde jsem taky musel všechno zvládat sám. Ta podpora mi v začátku moc pomohla, než jsem našel sebejistotu.
Spoustu věcí, hlavně spoustu kamarádů a známých. Protože to bylo období, kdy jsem s lidmi prostě musel komunikovat a budovat vztahy a dokázat jim, že i když nevidím, není to problém. Měl jsem hodně kamarádů na internátu. Také ve škole jsem vycházel se spolužáky. Se školou to v té době moc slavné nebylo, protože to bylo období nejsložitějšího boje se sebepřijetím. Nebyl jsem s nikým nevidomým v kontaktu, byl jsem úplně mimo komunitu nevidomých, a zároveň jsem byl někde, kde mi nikdo pořádně nerozuměl. Bylo to takové období sebelítosti a sebezapření. Začal jsem dělat hlouposti, protože jsem se s tím snažil nějak vypořádat, a studijní výsledky šly rapidně dolů. I to je kapitola, kterou jsem si musel projít.
Nějaké volnočasové aktivity a asi kontakt s podobně handicapovanými. Když ostatní kluci jezdili na skejtu, neměl jsem co dělat. Měl jsem sice kamarádů a přátel hodně, ale nemohl jsem si povídat o tom, o čem jako nevidomý člověk potřebuji mluvit.
Hodně mě podporovali v tom, co jsem dělal, dávali mi spoustu prostoru k rozvoji. To je asi to nejdůležitější. V ničem mi nebránili. I když nesouhlasili s tím, co dělám, nechali mě, ať to udělám, jak chci. Samozřejmě to nesmělo být za hranou, ale pokud jsem chtěl udělat hloupost, mohl jsem. Dávali mi prostor k seberozvoji a sebepoznání.
Když jsem odmaturoval, šel jsem do Prahy, kde jsem chvilku studoval vyšší odbornou školu sociální a začal jsem se občansky výrazně angažovat. Pak jsem pracoval na pražském magistrátu na odboru Integrace menšin a cizinců. Následně jsem se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na obor Romistika. Když jsem až tam zjistil, že bych neměl uplatnění, nedokončil jsem ani první semestr, to byla další moje neúspěšná studia. Potom jsem skončil i na pražském magistrátu, protože jsem se z Prahy odstěhoval a dlouho jsem pendloval mezi Jihlavou, Brnem a Prahou. Zkoušel jsem hledat práci, odpovídal jsem na inzeráty, chodil na pohovory. To už teď trvá tři roky. Vloni jsem se ještě zkoušel dostat znovu na školu, na práva, to nevyšlo a teď se zkouším dostat na Fakultu sociálních studií do Brna.
Vesměs neřeknou nic, protože vlastně nemohou, nechtějí působit diskriminačně. Většinou jen řeknou, že přijali někoho jiného. Napsal jsem na hodně inzerátů a většinou mi neodepsali vůbec, nebo odepsali, že podle životopisu nejsem člověk, kterého hledají. Nebo si mě pozvali na pohovor a tam to nevyšlo. Oni to napřímo říct nemohou. Byl jsem asi na dvanácti pohovorech.
Primárně mě asi seznámit s tou konkrétní prací. Když jsem nastoupil na magistrát, první týden byl takový zácvikový, zjišťoval jsem, kde co je, jak co funguje. Potom jsem už pracoval jako samostatná jednotka, už jsem nikoho nepotřeboval. To je asi to jediné, dát prostor zjistit, jak to tam funguje, to finančně moc nestojí. Mohu dělat téměř veškerou kancelářskou práci. Od zápisu z porad po přípravu materiálů. Tam, kde už vyžadují nějakou schopnost stylistiky textu, tam je pomyslná hranice. Možností ale díky postupné digitalizaci a minimalizaci fyzického papírování přibývá.
Ani nemůžu spočítat kolikrát. Když jsem byl na cestách, i ve svém okolí. Když jdu třeba na úřad, lidé automaticky mluví s mým doprovodem, a ne se mnou. To se dělo už ve škole, ale děje se mi to pořád. Pořád se mi stává, že mi starší lidé automaticky začnou tykat, ptát se, jestli nechci pomoct, jako kdybych byl nějaký jednodušší. Tvářím se, že se nic neděje, ale vždycky mě to vytočí, protože je to nedůstojné.
Jsem velký determinista, nechávám si všechno otevřené a nějak proplouvám životem. Sem tam otevřu nějaká dvířka, zjistím, že za nimi nic není, tak je zase zavřu, zase někam popojdu, otevřu další, a tak pořád dokola. Vždy se u těch dvířek pozastavím, prozkoumám je a zase je zavřu, asi nechci být na práci moc vázaný. Spíš bych rád vytvářel nějaké hodnoty, nechtěl bych sedět někde v kanceláři od devíti do pěti a dělat práci, při které po mě nic nezůstane. Jsou pro mě důležité hodnoty a být v pohybu.
Vladimír si na svém soukromém facebookovém profilu vytvořil rubriku, kterou pojmenoval "Z deníku slepého burana".
Zdroje
[1] LECHTA, V., ed. (2010). Základy inkluzivní pedagogiky: dítě s postižením, narušením a ohrožením ve škole. Vyd. 1. Praha: Portál.
[2] KVĚTOŇOVÁ-ŠVECOVÁ, L. (2000). Oftalmopedie. 2., dopl. vyd. Brno: Paido.
Projekt APIV B (Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi) přišel v loňském roce s interaktivním webem pro rodiče a pedagogy Zapojmevšechny.cz. Tento web vznikl s ambicí stát se praktickým průvodcem společným vzděláváním a vlastně kvalitním a moderním vzděláváním vůbec. Při její tvorbě jsme mysleli nejen na potřeby pedagogů, ale slouží i jako inspirace a vodítko i pro rodiče, ať už jako nástroj srovnání dobré praxe s praxí reálnou, nebo jako inspirace pro podporu rozvoje vlastních dětí. Projekt Podpora společného vzdělávání v pedagogické praxi (APIV B) realizuje Národní pedagogický institut České republiky (www.npicr.cz) a je spolufinancován EU.
Skok